Majkl Olič: It’s Ok to Not Be Ok (Guestlist)

Ahoj, jmenuju se Majkl a tohle je můj příběh.

Celý svý dětství jsem strávil v Lokti (okres Sokolov). Měl jsem krásný dětství, dělal jsem X sportů, od 10 let jsem chodil do ZUŠ na kytaru, i když mě to tenkrát hrozně nebavilo, protože koho v tomhle věku baví hrát klasiku. Ale rozhodně si nemám na co stěžovat. V 15 jsem kvůli škole šel na intr v Chebu, v půlce prváku na střední mi byla diagnostikována porucha pravý ledviny v takový míře, že jsem ztratil dost důležitou součást svýho života, kterou byl v tý době sport. Jako bolestný jsem tenkrát dostal svojí první kytaru. Začal jsem se znova pořádně učit hrát, prakticky jsem nedělal nic moc jinýho. Ale k tomu se vrátim. Znáte to, lehce post-pubertální věk, kytaru jsem musel od novýho školního roku nechávat doma, navíc jsem nebyl úplně tak zázračnej student jako na základce, ve spojení s tou nemocí a jedním dost nevybíravým odmítnutím od slečny mi v hlavě začly šrotovat věci, který dost možná vlastně s odstupem času nedávaj smysl. Ale začaly se na mě projevovat úzkosti, začal jsem trávit večery ve tmě mimo komunitu našeho malýho intru, nechtěl jsem se jakkoliv bavit s nikym. Odseděl jsem si svý ve škole, sedl si do tmy v pokoji, pustil si hudbu a začal se litovat a utvrzovat se v tom, že jsem zbytečnej. Moje prakticky veškerá pořádná interakce se světem byla na serveru lide.cz.

V tu chvíli jsem se naučil pracovat s programem guitar pro, začal jsem skládat nějaký songy (který naštěstí nikdy nespatřily světlo světa) a najednou mi začlo být líp. Začal jsem se postupně do kolektivu začleňovat, byť pořád bylo pár dní v měsíci, kdy jsem potřeboval svojí “meditaci ve tmě”. Na jaře 2007 jsem, i díky tomu, kolik času jsem trávil na chatu, ji poznal. První asi opravdová láska, začínalo mi být líp a líp. Začal jsem formovat (neúspěšně) kapely, kontakt s lidma pro mě začal být opět radostí, začal jsem chodit na koncerty. Nebudu tady nějak sáhodlouze rozepisovat o tom, co bylo v prvních pár letech našeho vztahu, mezitím se totiž děla ještě jedna důležitá věc. Začal jsem opravdu makat na tom, abych se jako muzikant lepšil a lepšil, protože to bylo to, co jsem chtěl dělat. Jasně, vždycky jsem byl undergroundovej muzikant bez ambic vydělávat si tím, ale chtěl jsem mít tu možnost dělat hudbu co nejvíc to půjde. Po maturitě jsem nastoupil na školu v Praze, ve městě, ze kterýho už se nechci hnout. Mohl jsem jít do Plzně, bydlet s nejlepším kámošem a bejt dobrej, ale rozhodl jsem se pro horší školu, protože byla v Praze. Tam, kde bydlela i ona. Myslel jsem si, že bydlení ve stejnym městě je pohoda. No jo, ale ne, když bydlíte každej na jiný straně. Trochu mě to, že se nevidíme denně, sžíralo, přerostlo to do stavu, že jsem nešel ani do školy, protože jsem věděl, že když se neuvidíme, nemá důvod vylézt ven. Long story short: Vejšku jsem neudělal, začal jsem makat, přestěhoval se do prvního bytu s kamarádem a dvěma random spolubydlícíma.

V tý době už jsem měl kapelu, která byla funkční a hrála koncerty, dokonce před zajímavejma kapelama. S přítelkyní jsme se začli vídat opravdu pravidelně. Začal jsem bejt šťastnej. O tom, co jsme spolu zažili dál, bych mohl popsat X stran. Situace byla taková, že kapela nějak vyšuměla do ztracena, s přítelkyní jsme spolu bydleli a v roce 2016 jsem opravdu vážně začal uvažovat o svatbě. Po návratu z dovolený jsem začal hrát v kapele, Homesick mi dali možnost hrát, poznal jsem v nich nový bráchy. Ale taky to byl začátek konce. Situace s přítelkyní se dostala do bodu, kde jsme se najednou začli plácat od nikud nikam, k žádosti o ruku nedošlo, a i když jsme spolu bydleli, funkční pár jsme rozhodně nebyli.

Teď se teprve dostáváme k tomu, proč mě Gumi o sepsání tutoho příběhu poprosil. Leden 2017 znamenal definitivní konec, ve chvíli, kdy to asi byla jenom otázka času. Přesto jsem se div nesesypal okamžitě. V únoru jsem ještě dělal noční, jezdil jsem se (v tu chvíli už) k ní na byt (a ne domů) akorát vyspat, vybrečet ve sprše a doufat, že se nezhroutim (myslim, že to bylo na palici pro nás oba, tbh). Těch pár akcí, který jsme během tý doby s Homesick odehráli, bylo pro mě totálním vysvobozením. Od března jsem začal bydlet sám. Poprvý v životě jsem bydlel úplně sám. Ve chvíli, kdy se mi začlo hlavou honit všechno, co se nepovedlo od maturity. Řidičák, vejška, původní kapela, teď vztah; když člověk viděl (jakkoliv vylhaný) úspěchy ostatních, mlelo mě to jako kámen, ty myšlenky zahnala jedna jediná věc: Alkohol. Denně jeden drink. Vždyť cajk, ne? Minimálně jednou týdně se vylejt jako váza je přece českej kolorit, to nemůže uškodit. Vždyť moje štěstí byla jenom iluze, nikdy šťastnej nebudu, maximálně tak tu půlhodinu na stagi, kde ze sebe můžu vypudit všechno.

Kluci z Homesick mě v tu chvíli opravdu podrželi, a to ani nemuseli nic moc dělat, jenom stačilo, že tu byli. Že jsem cejtil, že je nás 5, kdo má chuť dělat tu hudbu takhle a takhle to má být. V dubnu přišla věc, kterou jsem čekal snad ještě míň než výbuch supervulkánu, zamiloval jsem se znova. Nevěřim na nějaký soul-mate věci, ale pokud bych měl s pistolí u hlavy říct, kdo je můj/moje soul-mate, řekl bych její jméno. Nedopadlo to, ten vztah by asi nedával moc smyslu, ale už jenom to vědomí, že tady je ta možnost, že mě někdo může mít rád, že tu pro někoho můžu být i já jako opora, mi vlilo strašně moc energie do žil. Jenže pořád jsem měl úzkosti a pořád jsem se tak nějak bál dělat cokoliv “navíc”, zvlášť v práci.

Moje práce rozhodně nebyla ideální práce a řekl jsem si, že změna by mi mohla pomoct, 2 dny předtím, než jsem chtěl za vedením jít, přišlo vedení za mnou. Nevzal mě ten konec, ale ty lži kolem, to, že frajerovi, kterej se jim svěří s tím, že má úzkostný stavy, řeknou, že ho vyhazujou, protože je neoblíbenej v kolektivu. Nebylo mi vůbec dobře. V danej moment jsem upadl do stavu, že jsem se opil každej večer, protože jinak jsem neusnul. 2-3 drinky byli málo. Ze svýho okolí jsem odmala slyšel, jak k psychologovi, nedejbože k psychiatrovi chodí jenom slaboši… Svý nejbližší kamarády jsem odstřihl, protože znali bejvalku a já nechtěl, aby mi řekli: “No, ježiš, bude líp, podívej se támhle na ní.” Neřekli by to, teď to vim, ale v danym stavu jsem byl natolik paranoidní, že mi přišlo, že je proti mně úplně každej na tomhle světě. Utíkal jsem zpátky do Lokte, částečně protože jsem musel na ÚP, ale hlavně jsem tam prvních pár dní zůstal, protože: míň lidí, není povinnost chodit tolik ven, protože kámoši už v tom městě stejně nebydlí. Nechtěl jsem bejt mezi lidma, který mám rád, abych nebyl na přítěž, moje samota, která trvala dost dlouho, byla v mý hlavě přece to nejlepší pro všechny. Nepil jsem tolik, což bylo snad jediný plus. I když, jak se to vezme, zase jsem skoro nespal, ať už pro neschopnost usnout, za což mohly mý myšlenky, nebo za to mohly noční můry.

V tý době se mi ozvala slečna, kterou jsem potkal párkrát na show, měl jsem jí v přátelích na FB, jinak jsem jí neznal. Prý jestli bych nezašel na kávu, nebo tak. Moje první myšlenka byla taková, že by asi bylo dobrý odbýt si to asap, protože stejně zjistí, jak jsem zbytečnej, a budeme se vídat zase sem tam někde na akci. “Ty jsi tak divný, že bych tě chtěla poznat víc.” Mi bude znít v hlavě ještě dlouho. Mezitím jsem samosebou sháněl práci, jenže moje sebevědomí bylo v takovejch cuckách, že napsat jeden průvodní dopis byla otázka hodiny a tak 90 % mých veškerých psychických sil. Tak jsme s výše zmíněnou šli večer na drink. Viděli jsme se prakticky denně, když jsme byli oba dva v Praze. Byli jsme na tom podobně, taky měla za sebou složitý období. Rozuměli jsme si. A já si začínal uvědomovat, že přestávám pít proto, abych zahnal myšlenky, co nechci, ale piju, protože můžu být s ní. A tak jsem začal jsem mít deprese až v opilosti. Problém byl, že jsem pořád pil denně, protože si to žádala nejen “česká kultura”, aka “ty dneska jako nepiješ?“, ale hlavně už mý tělo. Nešlo to zastavit, nešlo říct ne. Neuměl jsem to. Což ve spojení s myšlenkama, co jsem začal mít právě až v opilosti, bylo absolutně neslučitelný s tim, co bych chtěl.

Všechno to vyvrcholilo tím, že zmíněná měla odjet na dovolenou a dva dny předtím jsme šli na křest Skywalker. Protože ona končila v práci později, než já měl v plánu tam jít, domluvili jsme se, že se sejdeme na místě. Samosebou jsem se nalámal jak idiot, než přišla. Zlískal jsem se tak, že mi to, že jsem se choval jak absolutní pitomec celou tu dobu, došlo až při cestě domů, všechny ty myšlenky za poslední půlrok se slily do jedný koule a ta mi v mozku explodovala.

Viděl jsem jediný východisko z celý situace: Zabít se.

Teď, tady, nazdar. Napsal jsem dopis na rozloučenou na Tumblr, anglicky, takovej srab jsem byl. 3 random lidi a jedna mě dost blízká osoba se ozvali, aby mi to vymluvili. Nejhorší ráno v životě. Kocovina, výčitky, byl jsem si jistej, že pár lidí z mýho blízkýho okolí už mě v životě nebude chtít vidět, pokud se mnou zažijou ještě jeden takovej večer. Večer jsem se měl s dotyčnou rozloučit před jejím odjezdem na dovolenou. Nechtěl jsem jít vůbec nikam. Musim jí každopádně poděkovat, že mě vytáhla ven. Pil jsem nealko, došlo mi, že to jde bez chlastu.

Když jsme se rozloučili před domem, kde bydlí, rozhodl jsem se, že se projdu až na nočku ke mně domů, hodinka klidný chůze. V 1 ráno. Žižkov/Vinohrady. Why not, žejo? Došlo mi, že ten večer před jsem si sáhl na absolutní dno. Došlo mi, že níž jít nemůžu. Že se můžu jenom odrazit. Že je pro mě strašně důležitý, abych viděl, že lidi kolem mě, ti úplně nejbližší jsou šťastný, že ale šťastný nebudou, budu-li se nadále huntovat, jako doposavad. Že jim tím akorát budu ubližovat.

Vím, že se musím soustředit na pozitivní věci ve svým životě, na to, že Homesick jsou moji bráchové, že děláme spolu naprosto úžasnou věc, že pokud budu dělat hudbu v tý nejčistčí formě, to znamená i akusticky, což jsem dlouho chtěl a teď to rozjíždím pod nálepkou Weathered Man, můžu se ze svých pocitů vyzpívat sám. Vím, že pokud se mi povede postavit se na vlastní nohy, získam-li práci, což vlastně platí i obráceně. A pokud se mi povede postavit se na vlastní nohy, můžu pomoct i té, kterou jsem poznal až teď v létě, pomoct být co nejšťastnější, bude-li chtít. Proč to všechno píšu? Protože za posledních pár měsíců jsem si začal uvědomovat, že v tom, že mám úzkosti/jsem nějak válcovanej životem/doplň si nejsem sám, ale nevěděl jsem jak ven.

Přitom stačilo uvědomit si, že jsou tady i lidi, který neznáš dlouho, ale stejně se jim vyzpovídat můžeš. Jsou tady aktivity, který tě z toho marastu vytáhnou, pro někoho je to hudba, pro někoho třeba malování, pro někoho posilovna, pro někoho sbírání figurek slonů. Davey Muise z Vanna má organizaci, která si říká “Find your shovel“. Davey byl závislej na drogách a několikrát se o sebevraždu pokusil. Říká, právě tohle, pokud tě něco dělá šťastnym, dělej to, co to jde. Neohlížej se vlevo vpravo. Buď tím, kdo se udělá šťastnym, měj se rád, protože na TOBĚ záleží.

Pokud ti někdo řekne, že bys měl zkusit terapii, zkus jí. Pokud tě někdo bude soudit za to, že hledáš odbornou pomoc, nestojí ti za to, udělej všechno, co jde, aby ses cítil líp. Po roce se opět cítím být sám sebou, cítím že můžu být šťastnej. Vim, že to potrvá, ale cítím, že můj příběh má happy-end. A jsem si stoprocentně jistej, že i ten tvůj příběh ho bude mít. Nevzdávej se, JE PRO CO ŽÍT!

Pro Klubonu Majkl Olič

Autora článka budete moc slyšet coby Weathered Mana na Klubovní pouštěčce v baru Coming Soon