Dvojí zamyšlení nad koncertem Rolling Stones (report)

Na skutečně velké koncerty se většina z nás příliš často nedostane. Může to být nezájmem o nabízené kapely, cena, nutnost jízdy za hranice nebo odpor z přeplněného stadionu. Občas si však každý řekne, že o tohle nechce přijít. Zahajovací koncert No filter tour v Hamburku byl pro mě takový. Rolling Stones stárnou a šlo o možná poslední šanci kapelu vidět. Mohl bych tu psát o tom s jakou energií kapela koncert odehrála, že šlo o průřez celou diskografií nebo, že se na koncertě sešly všechny generace… Ale to přece není důležité.

 

Zamyšlení první: Pořádání koncertů po německu

Říká se tomu koncert, ale zázemím se jednalo spíš o skvěle připravený festival. S jednou kapelou (vystoupení předkapely ve mně nezanechalo vůbec nic). Nastrkat na jedno místo přes osmdesát tisíc lidí, posadit je, dát jim najíst a napít, zajistit záchody, rozhodně není legrace. Jenže tady se od začátku zdálo, že přece o nic nejde a vše šlo s lehkostí. Kontrolou vstupenek i “osahávací prohlídkou”  jsme prošli téměř bez zastavení. Přiblížili jsme se ke vstupu do areálu a chvíli se motali hledajíc frontu. Žádná fronta tam nebyla! Za celou dobu jsem v areálu nestál ve frontě, která byla delší než pět minut. Spíše jsme se vždy vešli pod minutu. Jasně to bylo vidět třeba u piva, kde jedna část obsluhy neúnavně čepovala (čepovala znamená čepovala a ne nechutné přelévání z kelímku do kelímku, odlévání pěny sem a tam a jako výsledek něco, co má s pivem společný maximálně název) a druhá jen kasírovala a rozdávala. Vše působilo jednoduše a šlapalo jako namazaný stroj.

Když jsme prošli kolem všech stánků s jídlem, pitím a merchem a objevilo se místo koncertu, nevěřil jsem já ani mí společníci vlastním očím. Tribuny (postavené pro tuto příležitost) vysoké jako činžák a hlavně obrovská plocha celá pokrytá skládací podlahou. Naštěstí. Několik předcházejících dní totiž pršelo a bez nich bychom se brodili v bahně.

V průběhu koncertu několik lidí vylezlo, kvůli lepšímu výhledu, na toitoiky. Všichni asi víme, jak by to dopadlo na českém festivalu. Agresivní ochranka by během dvou minut strhla lidi dolů a během toho toiky položila na zem a vypustila tak odpad mezi zbylé lidi. Kromě hlavních aktérů by zranila dalších dvacet lidí a znepříjemnila zážitek všem. Vždyť u nás už security mlátí i vystupující kapely. Chápu, že se můžou promáčknout díry nebo je to nepříjemné tomu, kdo je uvnitř a osobně bych lidi vyzval, ať jdou dolů. Jenže v našem příběhu se nestalo nic. Nedělali tam bordel, tak se osazenstvo provizorní tribuny rozšířilo a sledovali koncert. Někdy je nejlepší nechat dění volný průběh.

Nechci nějak zbytečně kritizovat české pořadatele, protože vím, že je kolem organizování koncertů a festivalů je spousta práce. Jen jsem na vlastní oči viděl, že to jde udělat pořádně i na takhle velkém koncertě a byl bych rád, kdyby byla taková úroveň běžná na koncertech i v naší malé zemi. Protože to evidentně není nemožné. Dodám, že koncert se konal uprostřed Hamburku a hlasitá produkce probíhala do jedenácti večer. Šlo to. Protože lidé, kteří si stěžují, že je jednou ročně hluk u nich za domem, žijí jen v Čechách nebo je jinde prostě ignorují.

Zamyšlení druhé: Světové hvězdy

Budu stručný. Čtyři obrovské LED panely, kapela (+basák ;)), dobrovodná zpěvačka a zpěvák, několik střídajících se muzikantů (dechy, klávesy), kapela jednou vyměnila oblečení, nakonec přídavek a ohňostroj. Toť vše. Hlavním aktérům je přes sedmdesát let a hráli přes dvě a půl hodiny a to na plný plyn a živě. Když si na internetu vidím nebo si čtu o koncertech současných popových hvězd, kde převládá ohromná show plná výsuvných plošin, spousty tanečníků, projekcí a dalších kravin. Polovina hudby jsou samply a kolikrát je i zpěv jen playback , který se omlouvá naročností tanečních kreací… V současné době zoufale chybí opravdovost. Na skutečně živou a syrovou muziku musíme do klubů. Bylo by fajn, kdyby se vrátila i na velká pódia. I know it’s only rock ‘n’ roll but I like it!