„Fanoušci se dočkají stejně energické show plné temperamentu, jakou předvedla italská čtveřice Victoria, Damiano, Thomas a Ethan v loňském roce na Rock for People Hope,” hlásá facebokoový popisek nedělního koncertu téhle italské bandy, která po vítězství v Eurovizi zažila masivní boom a díky svému typickému charisma rychle rozšířila oddanou fanbase… no, můžu říct, že popisek nekecal.

Že se schyluje k něčemu velkýmu mi bylo jasný hned při příchodu do O2 areny. Ta už totiž byla nacpaná o předního mantinelu po zadní, a to včetně golden circle, který jako jediný nehlásil „vyprodáno”. Moje očekávání se pak začla plnit, když se s úderem 8. hodiny arénou ozvala první vlna ovací a skandování. To však nebylo nic oproti tomu, co nastává, když konečně padá řádně dramatická rudá opona a spouští se show plná světel, vyladěné image a hlavně energie. Prostě jak řekl Damiano: „Let’s get this shit started!”

Co naštěstí naplněno nebylo, byl můj skepticismus vůči faktu, že si s sebou Måneskin nepřivezli žádný support. „Hmm, divný. Nebude tomu takhle ze začátku chybět hype?” Pfff, vůbec. Energie měla totiž celá kapela na rozdávání, což se rychle přeneslo i do řad publika. Při prvním songu to rozjela barikáda, při druhém už skákaly i zadní řady a když došlo na třetí „ZITTI E BUONI”, neodolaly už ani nejvyšší balkony. Celá O2 arena byla na nohou a nastal mayhem, v jehož duchu se to vlastně vezlo až do konce. 

Ne že by to ale bylo jednotvárný, to zas ne. Show to byla plná momentů alá „A to ještě není všechno, Horste!” a zvládala mile překvapovat až do samotného finiše. Důkazem budiž autentický citát odposlechnutý v davu: „Ty vole, plameny!”, když se Måneskin během „GASOLINE” vytasili s hořícími stojany. 

Došlo ale i na chvilky zklidnění, romantiky a mávání světýlky, ať už to byl jam Thomase a Damiana na B stage nebo „CORALINE”, která dojala nemalou část fanoušků. A když už jsme u fans, to, že se s nimi kapela nebojí navázat „blízký vztah”, dokazovala v průběhu celého večera. Kromě Ethana upoutaného k bicím si každý ze členů střihl minimálně jeden výlet do publika a při finálním „KOOL KIDS” zas pro změnu přizvali fanoušky k nim na stage.

Posledním highlightem stojícím za zmínku byl pro mne fakt, že Måneskin v průběhu večera zas a znovu dokázali, že kapela nemusí nutně zpívat anglicky, aby měla šanci na úspěch. Na rozdíl od vystoupení na RFP Hope plného coverů totiž vytáhli setlist složený z vlastní tvorby kličkující sem a tam mezi angličtinou a italštinou. To však publiku rozhodně nezabránilo v tom zpívat texty songů hezky z plných plic. Jazyková bariéra tak byla aspoň pro tenhle večer zbořena a byl to možná právě tento „bilingvní rozměr”, co ochránilo celou show před tím, aby se stala trošku repetitivní. V kombinaci s vyplněním potenciálních hluchých míst sóly jednotlivých členů kapely, jimž byl tímto dán zasloužený spotlight (doslova), si tak Måneskin dokázali udržet pozornost celých úctyhodných 23 písniček. 

Od působivých živých vokálů po pořádnou dávku charisma a energie od všech členů… Od první „DON’T WANNA SLEEP” po poslední „I WANNA BE YOUR SLAVE” (kterou si během setu pro velký úspěch střihli hned dvakrát), Måneskin dokázali, že velký stage jim prostě sluší.

ČEKUJTE HOT FOTKY V GALERII!

FOTKY: Blesk Min / @small_kid_min
Text: Šárka / @sarka_atakdale

SLEDUJ KLUBOVNU 

FACEBOOK

INSTAGRAM

YOUTUBE

SPOTIFY