Rock for People nezastavil déšť ani generační kotrmelce. Uhájil své výsadní postavení? (Maxi fotoreport)

Třicítka ve zpětném zrcátku a jak to pořád šlape! Hegemon tuzemských festivalů Rock for People na svůj 31. ročníku natáhl každý den téměř 50 tisíc návštěvníků a opět šlapal na paty evropské špičce. Jen pro letošek v holinách a s krycím názvem „Rain for People“.

Nemůže být vždy posvícení a hradecký festival se po delší době potýkal s nepřízní mračen. Fanoušci tak pro jednou vyměnili vansky za galoše a organizátoři vyrazili vstříc výzvě vybavení tunami štěpky a možná nejlépe seskládaným line-upem posledních let. Největšími písmeny na nás tentokrát křičely kapely Limp Bizkit, Bring Me The Horizon či Iron Maiden, hlubiny plakátu ale čítaly mnohem delší a rozmanitý seznam perel.

Znáte to, někdo do Chorvatska, někdo na dovolenou v moshpitu. Naše volba byla jasná, a tak jsme stejně jako zástup dalších hudebních našenců odpočítávali zbývající červnové dny, naposledy se pomodlili nad předpovědí počasí a vyrazili směr Park 360, abychom 5 dní fotili, rozhovorovali a sledovali zahraniční superstars, nové objevy i výkony domácí scény. Letos jsme stihli oběhat přes osmdesát kapel. Tak si držte kšiltovky, jdeme na výběr toho nejlepšího.

STŘEDA – Přehlídka pláštěnek a šusťákovek

Nevyhasínající zájem byl stejně jako loni evidentní. Volná místa v kempech brala i navzdory chladu rychle za své už v předvečer festivalu a déšť neodradil ani tradiční frontu vyhlížející otevření vrátek letošního „Rain for People“. Dočkali jsme se ho sice s drobným zpožděním, na radosti prvních nadšenců mířících na barikády to ale nijak neubralo.

Startuje se hezky zostra – Kublai Khan TX dorazili ve skvělé formě a s energií z posledního alba, které solidně zarezonovalo. Zatímco se pod pódiem rozjíždí první brutální moshpit, začínáme v duchu děkovat za pevnou podlahu před pódii, která zachraňovala kotníky i boty všech přítomných. Bahno vs Rokáč (zatím) 0:1. Počasí nijak výrazně neuškodilo ani We Came As Romans testujícím otevřenou stage. Návštěvnictvo přijelo vybavené, vytasilo holiny a na povel rozjelo moshe jako by se nemrholilo.

Menší hukot, ale zato příjemnější překvapení přinesli Mouth Culture. Jeden z letošních objevů, který nás na háček chytl poutavou energií. Jedinou kaňkou bylo možná nazvučení, problém, který letos bohužel vystrkoval růžky opakovaně. Přesto, i když byly groovy melodie a zachraptělý vokál místy trochu přepálené, si pořád držely šťávu. Příjemnou kytarovku nabídli také The Wombats. Hlavní stage obstarali jen ve třech (nepočítáme-li občasnou výpomoc vombatích maskotů) a přehráli kombinaci novinek i starších kousků. Nová deska navíc dostala prostor zcela zaslouženě a publikum vypadalo spokojeně.

Jedním z otazníků dne byla kreativní Ecca Vandal, na kterou se netrpělivě vyčkávalo po zrušeném pražském koncertu z minulého roku. Klubovka by jí možná přeci jen sedla více, asi i díky multižánrové kombinaci, ale nakonec přeci jen naplnila skoro celý stan ČT art stage.

O hodinku později pak už na stejném místě As It Is rozdávali lekci v tom, jak se mají dělat comebacky. Upřímná radost z „pozitivního ema“ se nakažlivě šířila, spojovala a dohnala střed davu i k hromadné objímačce během „The Stigma (Boys Don’t Cry)“. My trochu na krajíčku teda měli. Trochu dojáček bez patosu, trochu překvapení, jak dobře to Pattymu Watlersovi naživo zpívá. I s nimi se můžete těšit na rozhovor.

To na Mastercardu se nikdo moc nedivil. Rozehřáli ho The Pretty Reckless, kterým velká stage sedla stejně jako nové songy. Taylor Momsen jimi neváhala proložit osvědčené hitovky a vyrazila mezi lidi.

Vedro bylo i na druhé straně kopečku u megalomanské párty Electric Callboy. A tady jsme se v redakci shodli jednohlasně: kovbojové obhájili svůj status fenoménu a nechali doslova vzplanout pódium. Nebyli jsme zjevně jediní, koho růst a hype kolem kapely nepřestává udivovat. Takhle živý a rozrostlý dav RFP stage jen tak nezažila. Hlava na hlavě daleko za obvyklé hranice a show, která by s přehledem utáhla i hlavní pódium. Tohle už hraničilo s headlinerským momentem. Nešetřilo se na konfetách, vizuálech, převlíkačkách ani krabičce s doživotní vstupenkou na koncerty. Benzín do ohně přililo i množství fans vyzbrojených šusťákovkami a mulety a výsledkem byla asi nejživější a nejzábavnější podívaná dne.

Headliner prvního dne Gorillaz mezi ostatními jmény tištěnými největším písmem trochu vyčníval. Naštěstí spíš ve smyslu osvěžujícího koření než kroku vedle. Výsledkem byla náramná audiovizuální podívaná, která žánrové příznivce spolkla, uvedla do transu a vypustila až na samotném konci. Gorillaz navíc dorazili vybavení hosty na featy. Hned zkraje setu tak došlo na jedno z nejlepších překvápek letošního ročníku: nástup Joea Talbota z IDLES během „The God of Lying“. Výjimečný zážitek, který možná nehrál na notu každému, ale předvedl, že Gorillaz umí vytvořit komplexní show, na jejíž návrat do Čech fanoušci čekali 9 let.

A komu Gorillaz přeci jen úplně neštimovali, beztak se neměl šanci nudit. Ve stejnou dobu jel také poctivý set od Boundaries a dva vydařené zářezy pro domácí tým – Mønødream a TCHERT. Obě kapely dokázaly i přes překryv s headlinerem přilákat překvapivě silné publikum a my si začli všímat opakujícího se vzorce; Rock for People tentokrát lehce podcenil zájem o české interprety. Stany holt nejsou nafukovací a u lokální scény měly občas co dělat.

Jinak tomu nebylo ani ze začátku dne, kdy nás do svého pokojíčku pozvali Byt číslo 4. Hojná účast byla i tentokrát zasloužená, šumperská partička se za poslední rok krásně rozehrála a naživo to funguje líp a líp. V průběhu dne pak bavili i slovenští bratia Tolstoys.

Místo večerníčku stíháme ještě thrown, kteří předvedli na jejich poměry standardní show. Kvalitní řemeslná práce, ovšem bez žádného překvapení navíc. Do startu festivalu super, celý ročník ale přinesl i další, lepší, „podobně“ tvrdé shows, a tak se nám v tom součtu lehce ztrácí.

ČTVRTEK – Premiéry a návrat do ‘99

Návštěvníci Rock for People mají tuhý kořínek a prokázali to i druhého dne při setu australských Thornhill. Rozpoutat chaos ještě dopoledne a v největším chcanci, to už chce um. Thornhill však od posledního českého vystoupení ušli zase pěkný kus cesty a všechny naprosto odzbrojili. Vibe přicházejícího Armagedonu navíc vydařenému setu dodal vlastně vcelku pěknou atmosféru. Nevázlo to ani na hlavní stagi, kde se o příjemný začátek dne postarali Set It Off. Cody Carson zvolil strategii „poručíme větru, dešti“ a neostýchal většinu hracího času poskakovat na vystavené stagi a navazovat kontakt s davem. Kapela navíc v posledních letech viditelně přitvrdila, což velmi vyhovovalo přítomným crowdsurferům i veslařům.

Ranvej si převzali pod kontrolu The Plot In You s jedním z emocionálně nejintenzivnějších momentů celého festivalu. Vše zapadlo do ponurého počasí, přineslo kousek podzimu na začátku léta a vykouzlilo niterní prožitek, který těžko popsat v pár řádcích. Umístění na „velkou dámu“ dávalo naprostý smysl a v podstatě bezchybný set krásně gradoval až k závěrečné záplavě crowdsurfů.

Není divu, že jsme pak vyrazili na Catch Your Breath, kteří nabídli přesně to, co název slibuje – prostor si na chvíli vydechnout. Příjemné, nenáročné, melodické pohupování, které po předchozí náloži přišlo vhod. 

Za to letlive. nás rozhodně v klidu nenechali a doručili přesně to, co se od nich čekalo – absolutní divočinu. Set zandali kompletně bez odposlechu, ani poslední suchá stage festivalu neunikla aspoň potopě z petky a Jason Butler svým horolezeckým výstupem o konstrukci dost možná trumfnul výškový rekord E2 stanu.

Ve volnějším tempíčku se jelo u punkových legend Social Distortion, kteří potěšili, ačkoliv by přirozeněji zapadli spíše do line-upu Mighty Sounds. Podobně překvapivou volbou byli i Quicksand, jenž nabídli hezký návrat do zlaté éry 90s HC. O to víc nás z kecek vystřelili Destroy Boys se syrovým, energickým hardcore punkem, do kterého se zpěvačky nezdráhaly pořádně řezat.

Nostalgické chvilky jsme si ve čtvrtek vychutnávali napříč žánry. Na hlavním pódiu se o ni postarali Breaking Benjamin a Česká republika si tak mohla vůbec poprvé vyřvat hlasivky na památnou „The Diary of Jane“. Zazářili také All Time Low, kterým festivalové prostředí (a výjimečná chvilka sluníčka) prospělo, a ačkoliv hráli v oslabení bez kytaristy Jacka Barakata, vzali nás na milé pop-punkové ohlédnutí do bezstarostných teenage let.

Rozporuplné pocity naopak budil set japonských BABYMETAL. Možná jsou částečně na vině vysoká očekávání, každopádně výsledkem byla uhlazená, ale ne příliš vyčnívající show. Místy přeskakující zvuk navíc také nepomáhal. Hitovky, precizní choreografie i sladěné kostýmy to sice mělo, moment překvapení se ale tentokrát nedostavil.

Na druhou stranu Papa Roach sice také nepřivezli nic zásadně nového, zato přesně věděli, jak vsadit na nestárnoucí kvalitu a jistotu. Jacoby Shaddix a spol. v posledních letech chytili druhý dech a výkonnostně možná místy přehráli i Limp Bizkit. Pokud si tuhle formu udrží, myšlenka budoucího headlinerského návratu na Rock for People se vůbec nezdá přehnaná.

Čtvrteční večer patřil jedné z nejvyhlíženějších hvězd Rock for People za poslední roky, Limp Bizkit. Pro spoustu návštěvníků šlo o splněný sen, což šlo znát i v publiku, kde si set každý užíval po svém. A i když Time travel to 99 mohl pro běžného návštěvníka působit trochu specificky, skalním fanouškům doručil přesně to, v co doufali – čistý nu-metalový bordýlek. Fred Durst si navíc znovu pohrál s publikem a na stage vytáhl víc lidí než obvykle. Možná bychom zvládli trochu svižnější tempo, karaoke na obrazovkách dav přesto rychle dostalo do varu a svůj účel splnilo bez dluhů.

Navíc kdo neměl dost, mohl si střihnout ještě ideální afterpárty v podobě The All-American Rejects, bezprostředních srandistů bez filtru, kteří si s sebou zpátky do Států jako suvenýr odváží české slovíčko „klauni“. Navzdory nově vydané desce navíc v prodlouženém setu oprášili hlavně starší kousky. Vzhledem k tomu, že šlo stejně jako v případě Breaking Benjamin o českou premiéru, tenhle krok nemůžeme než kvitovat.

Česká scéna druhý den patřila hlavně rapovým stálicím. Předvedl se například MC Gey a James Cole & Idea se kombinací super hudby, humoru, zábavy i zamyšlení postarali o aspiranta na nejzábavnější set dne. Gleb i po delší pauze od koncertování naskočil zpět do sedla, a jako by z něho nikdy nesesedl, rozduněl zaplněný stan, zamíchal s žánry a předvedl rozjetou show, která musela potěšit naprosto všechny. 

Opomenout nechceme ani Wyfe se svým standardem a Dizzlove, kteří se s překryvem s headlinery poprali obstojně a s úsměvem a ctí rozhoupali plac před Petr Svoboda Stage. Žánrové vody vířili také Frankie & The Deadbeats. Zpěváka Frankieho můžete znát coby kytaristu Just For Being, na klávesy pak hraje Vojta Libich jako další známá postava ,,alternativní branže“. Tentokrát však nahodili country na americký způsob, hezky s klobouky na hlavách a vším, co k němu patří. Stejně jako Frankie zahráli na Reflex stagi také The Fialky. Na rokáčovskou premiéru bylo potěšující vidět pod pódiem spoustu punk lidí, kteří prostě dorazili zapařit a zpívat spolu s kapelou.

A v neposlední řadě samozřejmě velké díky vám všem, kteří jste dorazili na další vytuněnou Klubovní Pouštěčku. I tentokrát to byla čistá radost. Jeli jsme na totálního autopilota a v extrémní euforii, kterou nám pomohl vytvořit bubeník Paul Cihlář i hosté Renne Dang a Zapha z UE.

PÁTEK – Toaleťáky a festivalové vybavení ve vzduchu

O neplánovanou páteční rozcvičku se ve stanovém městečku postarala secret show P/\ST s nedávnou deskou FOTR. Pražskej rave hezky po ránu rozdával extrémní energii všem, co se zrovna probrali k životu a i těm, kteří spát ještě nestihli. V top budíčku pokračovali také South Arcade, kteří zaveleli neflákat se a vyskákat kocovinu. Publikum poslušně uposlechlo a tenhle dopolední dopamine rush potvrdil, že rostoucí zájem kolem charismatické čtveřice je zasloužený. Trsnout se dalo i na ČT artu, tentokrát trochu netradičně. Po dvou letech se na Rokáč vrátili Božejáci a metalisti si na dechovku opět neváhali vyhodit z kopýtka a rozjet moshe, vláčky i tanečky.

V jiném duchu se nesl program na hlavním pódiu, kde silný moment doručili Basement s bolavým, ale krásným setem, za který padla nejedna redakční slza. Vylepšit to mohlo jediné – jiný čas a stage. Každopádně i když by tomu narvaný stan dodal ještě větší grády, pánové se nenechali utopit ani na otevřené Fattyně. Jak navíc zjišťujeme při pozdějším rozhovoru, i osobně působí jako fajn hoši a z jejich hudby a projevu to jde cítit. Upřímný mix starších hitů a nové desky WIRED, u kterého vám připadá, že jdete na koncert starým kámošům a víte, že to bude zase výborný. 

Zatímco Basement rozdávali rány do srdíčka, Dying Wish zarazili ránu přímo mezi oči. Absolutní dělo, které tě zrube do uší, a ještě promluví do duše. Kapela předvedla jeden z nejtvrdších setů a nejpoctivějších moshů dosavadního RfP a třísky lítaly vzduchem… nebo spíš deska, na které se jeden odvážný plavec vydal vstříc pódiu.

Zaujali také unpeople, živá střela a příjemný svěží vítr britské scény. Něco nám říká, že o nich po připravované desce ještě hodně uslyšíme.Bedlivě jsme vyhlíželi triumvirát vystupující k pozdnímu odpoledni. High Vis přivezli poctivý post-hardcore-punk, který naživo šlape líp než na nahrávce. Možná by jim seděl trochu kratší set, two-step mosh ale nezastavoval ani tak. To Bilmuri to vzali z jiného konce – trochu jemný, trochu tvrdý, trochu citu, trochu humoru s nadhledem… mix, který pohladí po duši i rozpumpuje v ten správný moment. Kdo nebyl, možná nebude věřit, ale pod slupkou z memeček se schovávají neskutečně komplexní muzikanti, kteří si můžou dovolit saxofon, příčnou flétnu i žánrové kotrmelce, aniž by to působilo samoúčelně. Hezký rokáčovský návrat předvedli Wolf Alice, kterým druhá největší stage také sedla, a nové album naživo zafungovalo prostě skvěle.

Jeden z highlightů festivalu zařídili A Day To Remember se zcela suverénní show plnou hitů, super zvuku i sympatické pokory k fans. Z Jeremyho McKinnona a kolektivu pořád sálá upřímná radost, která ranvej rychle proměnila na jednu velkou párty s výbornou atmosférou. (Na toto konto jen zmíníme, že déšť spuštěný v synchronu s prvními tóny „If It Means A Lot To You“ musel být snad objednaný). Čistá euforie pumpovala davem, sekuriťáci sotva stíhali crowdsurfy, nad hlavou lítaly toaleťáky a ADTR jako bonus rozdali životní zážitek šedesátce šťastlivců, kteří si to na pódiu střihli s nimi.

Pořadí bylo (stejně jako při pražské zastávce z roku 2023) jasné – páteční večer patřil Bring Me The Horizon. Jedné z nejpropracovanějších shows, které jde současně vidět, se ani tentokrát nedá upřít její impozantnost. Část svého „wow efektu“, kterým festivalové publikum odpálila před dvěma lety, se ale vzhledem k recyklaci lehce vytratila. To neznamená, že by BMTH nefungovali. Už jen intro plné videoherních referencí na Resident Evil nebo Metal Gear Solid nahodilo vysokou laťku a samotný koncert pak nabídl všechno, co jsme chtěli: masivní moshpit, screamy, strhující vizuál a flow, které drží pozornost až do konce. Potěšilo také nevynechání featu z davu na „Antivist“ i větší sáhnutí po starší tvorbě. Fanoušci si set užili, a to je hlavní. Pokud si ale BMTH chtějí udržet status trendsetterů, bude do příště potřeba vymyslet něco nového. 

Po headlinerovi se vydáváme ještě pro nášup od Three Days Grace, tentokrát spíš emotivní než adrenalinový. Návrat Adama Gontiera dodal starším hitům úplně nový rozměr a člověk si najednou uvědomil, jak hluboko se v nás za ty roky zakořenily. Překvapili nás také „Sleep Token pro drsňáky“ Gaerea. Masky, temnota, atmoška a nekompromisní sazba, tohle byla láska na první poslech.

Naši domácí misi část týmu zahájila na Fat Lady, kterou obsadil Ben Cristovao s formou po Edenu a setem přizpůsobeným na míru Rokáči. Ačkoliv show výrazně pomohla účast vzácného hosta, Tommyho Thayera z Kiss, hlavní aktér si svůj post uhájil bez bázně a hany. Ba co víc, regulérně překvapoval. Jeho tvorba má kam sáhnout a obzvláště songy z Made In Czechoslovakia hezky uzrály v čase. Pokud byl záměr navázat na loňskou volbu s Ewou Farnou, opět se nesáhlo vedle. Potěšili i Teige, jeden z největších hudebních objevů minulého roku. Svůj debut vydali loňský podzim a hned z toho byla nominace na cenu Vinyla a druhé místo v ročníku Startéru. Naživo jsou stejně skvělí a plní emocí!

Fvck_kvlt přilákal před EcoFlow stage široký dav a ukázal, že je na poli českého a slovenského rapu jinde. Alespoň co se týče muzikálnosti a přidané hodnoty, kterou navíc zaobaluje do neskrývané pokory, kterou dává lidem nazpátek. Loňská deska Mŕtva Revolúcia rezonuje napříč žánry, což bylo vidět i v osazenstvu, kde přední řady korzovaly v punkovém pogu a o pár metrů dále se moshovalo. Na skromnější, ale útulné stagi se převedli i českolipští UE. Ti zvládli přehrát kompletní materiál ze skvělého loňského alba Halí belí a set krásně gradoval až k závěrečnému eponymnímu songu. Příjemně působilo, že se v davu objevilo i nemálo kolegů z domácích kapel, což je jedna z milých zvyklostí RfP.

Nečekaně nás pak rozproudili Tata Bojs. Domácí stálice z Hanspaulky zraje jako víno a ač na papíře míří spíš na starší cílovku, i po třiceti letech stále nabízí neprvoplánovou světovou show s průletem napříč tvorbou. Dynamiku jejich setu posouvaly i drum switche a ohlodání každého songu až na kost. Kvalitní dupačku zřídil také fenomén Ventolin, který v nočních hodinách přecpal ČT art stage a rozjel kvalitní blázinec. 

SOBOTA – Konečně letní pohoda a nejkontroverznější headliner

Co si budem, čtyři dny moshování dají zabrat, a tak jsme ocenili seskládání sobotního line-upu, který dal prostor k poklidnějšímu užívání. Uvolněný vibe na hlavní stagi nahodili Kid Kapichi. Pohodáři na stagi i v zákulisí (v tomto případě se rovněž můžete těšit na rozhovor) prostě neřeší, vědí, co dělají, a uvolněnost z nich teče proudem. S podobným nadhledem a charismatem na největším pódiu plynule navázali Don Broco. Vysmátý Rob Damiani si ani na tentokrát neodpustil výlet na barikádu mezi lidi, během „T-Shirt Song“ roztočil kromě circle pitů i tornádo z odhazovaných trik a naladil na letní pohodu, která vygradovala s následujícím setem.

Nothing But Thieves převedli na Fat Lady jeden z vrcholů letošního ročníku, když v kulise zapadajícího slunce rozehráli set plný radosti i jemné melancholie zároveň. Na barikádě se poskakovalo, ve středu pohupovalo a vzadu tančilo v kalužích. Zlodějové našli krásný balanc, kdy v jeden moment hrábnutím do strun vyburcují crowdsurfera na dveřích od toiky a vzápětí podá Conan Mason při „Impossible“ vokální výkon, ze kterého běhá husina. Mělo to prostě všechno: energii, slzu v oku i úsměv na tváři. Léto nikdy nechutnalo líp.

Zbytky energie z davů ždímali expresivní SNAYX. Od poslední show v Praze se posunuli o několik levelů výš a znavený dav nakopli surovým, energickým a performativním ravem pro punkáče. Oproti minulé návštěvě si v drivu výrazně polepšilo také britské duo Alt Blk Era. Ještě předtím pod kotlem svými plameny přitopili Bury Tomorrow. Extrémně familiární show bavila i několikanásobné návštěvníky a sympaťáci s drsným ohozem bez přestání burcovali dav nebo rozdávali placáky crowdsurferům. V podobném stylu zafungovali i večerní Silent Planet. Kapela z Kalifornie to do nás prostě narvala a poperte se s tím. Iterace metalcoroveho bosého Ježíše se svojí partou set vyšvihla naprosto s přehledem a my se jen těšíme na podzimní repete.

I Yonaka od svého minulého festivalového dostaveníčka přitvrdili. Nové tracky znějí naživo lépe než ze sluchátek a pro mnohé se tak stali dalším z letošních objevů. Subjektivně navíc musíme pocenit i naši Kayu, která si s Theresou Jarvis kromě rozhovoru střihla také „Clique“ přímo na pódiu. Rozporuplné názory v areálu budil tajemstvím opředený fenomén PRESIDENT. Ve výsledku standardní, trochu chladná show, která uspokojila fanoušky, ale nepřesvědčila skeptiky. Naopak Malevolence se těšili vysoké účasti, jednomu z nejprostornějších pitů a publiku, které jim díky množství interakce šlo na ruku. Oslovil také metalcorový stroj času I Killed The Prom Queen v původní sestavě, který nedefinovala převrstvenost, ale totální muzikální skill. Očekávání byla vysoko, přesto překonána.

Závěrečný headliner budil kontroverze hned od oznámení. Však i sama popová Halsey na stagi otevřeně přiznala, že dobře ví, že v line-upu festivalu vyčnívá. S nelehkým úkolem se ale poprala s pokorou, odhodláním a tou správnou energií, na kterou utáhla sama celou show. V setlistu speciálně upraveném pro Rock for People překonala zajetá očekávání, vysekla metalem řízlou verzi „Colors“ a vyzývala k moshpitům. Full house z toho sice nebyl, přesto ceníme snahu přizpůsobit se publiku, kterou u podobně velkých jmen nevídáme často. Takže bez předsudků – ano, zasoužený headliner to byl. A kdo z návštěvnictva mu dal šanci, vypadal spokojený.

Ani poslední den jsme nezapomněli zkontrolovat domácí rubriku. Acid Row jsme na EcoFlow bohužel nestihli, zato jsme je vyzpovídali v backstagi. O to víc padla pozornost na Berlin Manson, důležitý hlas slovensko-české dělnické třídy, který dokáže využít platformu pro sociopolitická témata i bavit po celé délce koncertu. Nový set-up dodal na dynamice, důležitá sdělení ale zůstala.

V nočních hodinách pak nedala vydechnout hc stálice Hopes. Žádné okecávačky, jen klasicky svižná jízda se spoustou drivu i vděčnosti, která jim v plném stanu seděla. Během pár desítek minut do nás nasypali materiál z nové desky, udrželi tempo a zandali pořádnej mejdan, kde se řvalo, lítalo vzduchem a vyřádilo pod kotlem. Československý běh dovedl do cílové rovinky pozitivní hardcore od Mindgaze. Kapela čerstvě seskládaná ze známých tváří domácí scény ukázala, že v novém kabátu bude mít ještě dost co říct. Set odstartoval symbolicky s oznámením blink-182, a i když už hodně z nás mlelo z posledního, dal nám důvod se hejbat. Z areálu nás vyprovodili s coverem na „27“ od Title Fight, důležitou message a pocitem, že věci můžou být furt aspoň na tu chvilku pod pódiem dobrý.

NEDĚLE – Mezigenerační symbióza funguje

Bonusový den působil ze sociologického hlediska docela zajímavě. Věková skupina v areálu se zásadně proměnila a barevné outfity zbylých festivalových zombíků zčásti vystřídaly kožené jeansky s nášivkami a lidé, kteří se těší na své miláčky a odpočinek od běžných starostí. Obě skupiny si nakonec našly to své a areál se naplnil až překvapivě milou mezigenerační energií.

S příchodem Iron Maiden se nad areál stáhlo i množství bouřkových mraků, které v kontrastu se zapadajícím sluncem vytvořily skoro filmovou kulisu pro závěr hradeckého dění. U barikád se mezitím mísily skupinky všech věků – od malých prcků s rodiči až po pamětníky, mnozí z nich byli stylově v maskách a make-upech inspirovaných kapelou. Všichni byli každopádně v dobré náladě a připraveni se ještě před prvními tóny vzájemně hypovat s připravenými sekuriťáky. Na Maideny se navíc dorazil podívat i prezident Petr Pavel a troufáme si tvrdit, že legendy tvrdé hudby hlavu státu nezklamaly. Vizuální 3D show předvedli stále ve formě. Nechyběl ani maskot Eddie, sólíčka a předvádění. Set, který možná víc zarezonoval se starší cílovkou, přesto poctivě odvedený.

My jsme den odstartovali srazem na domácí CHRPY – emo dad rock, který ví, co chce hrát, a umí to doručit. První nebo poslední den, plnej klub nebo festivalový stan, tady je to jedno. Bylo to opět od srdíčka, upřímný a kouzelný. Kombinace brzkého času, odchodu části mladšího publika a utopeného zvuku bohužel trochu uškodila Loathe. Už jsme je viděli i v lepší ráži. 

Kdo nás naopak chytl, byli Calva Louise. Těžko uvěřitelný mix muzikantů z Venezuely, Francie a Holandska vzal svých 45 minut slávy za pačesy a stálo to za to. Stan nebyl plný jen kvůli dešti, prostě to bylo skvělý. Oslovili nás také Militarie Gun mísící post-hardcore s popovější chytlavostí i líbivými melodickými linkami. Pokud bude příležitost, tohle si dáme rádi znovu.

Mezi životabudiče dne pak řadíme energické, ale stále vkusné The Molotovs, kteří budili radost a ze členů stříkalo charisma. Probrali nás i maskovaní nu-metalisti Blackgold a mistři chaosu vianova s originálním rozsahem hlasu i hudebních vlivů. Zábavná show a ještě zábavnější fans, kteří už trochu v agonii klikovali, dřepovali a zrcadlili kapele energii. Po tomhle setu už absolutně chápeme, proč se za poslední rok stali tak skloňovaným jménem.

Nebylo to ale všechno růžové. Nepříjemným budíčkem nám totiž byla informace o zrušení vyhlíženého setu Alexisonfire. Au… Ještěže má Rock for People The Hara. Beztak ty čtyři dny pařili v areálu spolu s námi a zachraňovat opuštěné stage je tu historicky jejich specialita. Půlka publika už sice jela na rezervu a pro tu nově příchozí nešlo úplně o jejich hřiště, The Hara ale fungují kdekoliv, jakkoliv a kdykoliv. Všichni přítomní v sobě nakonec našli síly a Josh Taylor tradičně mizel v publiku i testoval nosnost konstrukcí. Před odjezdem posledních statečných směr domovina jsme si z headlinera odskočili ještě na Midrift – neplánovaný highlight festivalu rozkročený někde mezi shoegazem a alt rockem. 

Komu to ale sedlo zcela očekávaně? Knocked Loose! Redakční headliner a čistokrevná demolice, která byla snad ještě drsnější než obvykle. Moshpit hořel a kapela si nakonec vyžádala obří wall of death v řádech desítek metrů. Největší sekanice festivalu a neuvěřitelná energie vyždímaná z davu poslední den není samozřejmostí. Stále tvrdší Američané však za poslední roky neskutečně vyrostli a zasloužený hype je směřuje do pozice absolutních hvězd modern metalu. Kdo tu jednu nekoupil, jako by na nich nebyl.

Shrnuto, podtrženo… 

Značka Rock for People stále roste a s ní i nastavená očekávání. V kombinaci s letošními přírodními živly trochu nepříjemná pozice, se kterou se organizátoři poprali zdatně, i když s pár záseky navíc. Možná právě v nich se ale ukázalo, že festival si přes všechny úspěchy udržel lidskou tvář, přehlednou upřímnou komunikaci a schopnost operativně řešit, co jen šlo – od vysypávání rozbahněných cest až po nasazené desky, tentokrát už před všemi stagemi. Letos situaci dost prospěly a doufáme, že se do budoucna stanou standardem. Areálu, který si ponechal svoji přehlednost, prospěla i tribuna u hlavního pódia a betonem zpevněný kopeček před RFP stagí. Byli jsme v něm rádi a dlouho, páč množství programu opět prakticky nepustilo ke stanu.

Pokud bychom na zázemí měli nějaké to mínus přeci jen vypíchnout, nebyl by to ani dřívější nedostatek WC. Na porcelánové trůny jsme letos prakticky nečekali a na festivalové poměry mile překvapilo, že co záchod, to většinou i hajzlpapír. Trochu ale zklamala nabídka jídla ve veganské či dietářské oblasti v poměru k množství langošových stánků.

Naopak čistě po hudební stránce šlo o mimořádně silný ročník. Pestrý line-up dobře rozložený napříč dny nabídl odvážnější headlinery, ostřílené klasiky i kvitovaný návrat k hcčkovým kapelám. Větší risk v bookingu přinesl ovoce a letos si na své přišel opravdu každý. 

Zároveň nás potěšil i vysoký, možná trochu podceněný zájem, který jsme registrovali na domácím výběru složeném z relevantních zástupců. Menší stage sice dávají prostor českým a slovenským interpretům opravdu vyniknout, často ale praskaly ve švech a věříme, že mnohá jména by v časech mimo headlinery utáhla i větší prostory.

Za nás osobně pak velmi ceníme také nonstop zásobu občerstvení a informací v press centru. I díky skvělé spolupráci ještě zdaleka nekončíme a vy můžete vyhlížet třeba rozhovory s Yonaka, Kid Kapichi, Thornhill, Scene Queen, As It Is nebo Basement.

Děkujeme za péči, komunikaci a dostatek kofeinu. Příští rok na viděnou na blink-182!