Last dance mezi českými hudebními festivaly. 30 Ro(c)ků for People překvapuje dynamikou i transparentností (Recenze)
Česká kina se v posledních měsících začínají plnit projekcemi s hudební tematikou a ani předletní čas není výjimkou. Se svou troškou do mlýna přichází i Rock for People. A jde rozhodně o větší porci zábavy a artu než v případě děl rodáka z jihočeských Hoštic.
Rock for People v loňském roce oslavil své třetí kulaté jubileum. Festival slavil v podstatě celý rok a závěrečným dílem do skládačky se stal dokument s názvem 30 Ro(c)ků for People. O jeho režii se postarala Karolína Lukášková, která měla v nedávné minulosti na svědomí i několikaminutové reportáže Rock for People zblízka pro Českou televizi. A právě především o jejich archivy se dokument svižně opírá.
PUNKOVÝMI ZAČÁTKY K MAXIMÁLNÍ PROFESIONALITĚ
Dokumentární snímek umně přeskakuje mezi různými časovými pásmy, přičemž dominantní prostor dostávají doslova dřevní začátky, za kterými stáli otci zakladatelé Michal Thomes a Petr Fořt, ale také jejich dnes již bývalí spolupracovníci. A právě tady jde o divácky hodně vděčné momenty, kde s odstupem let přibližují s dávkou sebeironie tehdejší naivitu, ale také čistou lásku a zapálení pro věc, která původnímu mini týmu během pár let vyrostla pod rukama. A to až do takové míry, že bylo ze situace nešťastné občanstvo i zastupitelstvo. Metodou pokus-omyl-náhoda-zužitkovaná zkušenost se festival postupně dostal až do současného prostoru Parku 360, který má nyní na několik let ve správě.
Časovou osou se pak dostáváme k nynější podobě, konkrétně k minulému ročníku a jeho předpřípravě. Pohled do zákulisí nás svižnou formou dostává k současnému týmu, řešení nutných produkčně-technologických záležitostí nebo otázce bezpečnosti, za kterou je RfP již několik let mezinárodně oceňován i díky tomu, že se dokázal poučit z vlastních chyb či zásahů vyšší moci, jako tomu bylo v nešťastném roce 2012, který nynějšího festivalového premianta zabrzdil na několik let a málem mu vystavil stopku.
TRANSPARENTNOSTÍ A KOMUNITOU K LOVEBRANDU
Právě transparentností a otevřeností dokument zaujme asi nejvíc. A v hlavní roli jsou opět dvě ústřední postavy, které postupně odhalují své rozdílné vize, finanční ztráty z neúspěšných či neuskutečněných ročníků, nebo proces postupného předávání pochodně současnému řediteli festivalu Luďkovi. Před promítačkou jsem se trochu obával, aby nešlo o další z čistě PR pokusů popsat danou věc jako tu nejlepší na světě bez mráčků a háčků, ale právě díky schopnosti vyrovnat se s překážkami, upřímné komunikaci s veřejností bez kliček navíc a lidskosti se Rock for People dostal do pozice lovebrandu s opravdu silnou komunitou, která dokáže pořadatelům leccos odpustit.
Skvěle rovněž funguje aspekt malých velkých hrdinů, bez kterých by festival nemohl proběhnout, nebo by nevyrostl do nynější podoby. Prostor tak dostávají například dobrovolníci, pravidelní návštěvníci a další členové crew, kterých si běžný návštěvník jindy nevšimne.
30 LET RFP? 30 LET ČESKÉHO ROCKU!
Pohled do zákulisí a současnosti je sice atraktivní, ale za nejsilnější stránku považuji přesah a dobovou reflexi, kterou dokument nabízí především v úvodu. Snímek díky citlivé práci s archivním mediálním materiálem nabízí impozantní reflexi druhé poloviny devadesátých a počátku nultých let českého rocku. RfP se svých základů, které jsou dnes k vidění na přidruženém Brodu 1995, nezříká. Za všemi těmi Linkin Park, Green Day či Bring Me The Horizon, stály kapely jako Divokej Bill nebo Vypsaná fiXa, což jsou aktéři, kteří rovněž dostávají poměrně výsadní prostor. Citlivou prací s dobovostí, vývojem událostí a skoky do současnosti, i namíchanou dávkou emocí 30 Ro(c)ků for People vzdáleně připomíná hudebně tuzemskou verzí netflixovského The Last Dance. A rovněž nabízí víc, než se na první pohled může zdát.
Text // Gumi
