Will Ramos, Lorna Shore: „Když jsem se jako dítě dostával do muziky, určitě to byl nejdřív Eminem. Jako dítě jsem neposlouchal metal.“ (Rozhovor)

Začal nám nový rok a jak nejlíp odstartovat sezónu? No přeci příjemným rozhovorem s Willem Ramosem z Lorna Shore! Kromě toho, že jsme se vyptávali na zajímavé otázky a novou desku, tak vás tímto rovnou chceme pozvat i na největší koncert kapely, který se koná už 25. ledna 2026 v pražském O2 universu.

Ahoj, Wille. Díky moc za Tvůj čas si tady se mnou poklábosit. Moje první otázka – jak se máš?

Mám se dobře, cítím se dobře. Je to nádhernej den, skoro před chvíli jsem ho začal. A šťastný nový rok!

Šťastný nový rok i Tobě! S blížícím se tour – jsi natěšenej, nebo spíš nervózní?

Nikdy nervózní… I když, řekl bych, že možná trochu nervózní.

Jo, máme novou hudbu, kterou budeme hrát a nemůžu říct… Víš co, když hraješ novou hudbu, vždycky si říkáš: „Buď to bude fungovat hodně dobře, nebo to nebude fungovat vůbec.“ Takže ještě nevím. Je tam trochu nervozity, ale vím, že je to vždycky jen další tour. Stejně to rozhodně zabijeme. Ale asi mi bude trvat den nebo dva na to si zvyknout.

Vím, že to bude skvělý!

Díky! Doufám, že přijdeš a užiješ si to.

Doufám, že budu v první řadě!

Poslouchej – nevím přesně kolik shows tam máme, ale myslím, že jsme pryč tak měsíc, takže máš tak měsíc na to to pořešit.

A je to vlastně největší halová show, kterou jste v Česku hráli.

Jo. Pokaždý, když jsme zpátky, tak je to něco jinýho, většího. A doufám, že to tak bude pokračovat. Ale kdo sakra ví? Jsme prostě nadšení, že jsme zpátky a můžeme něco zahrát.

Chápu… A máš možná nějaký oblíbený město z evropskýho turné?

Vždycky říkám Paříž. A není to proto, že bych vlastně měl rád Paříž. Je to proto, že moje přítelkyně je z Francie, takže se na nás vždy přijde podívat, když jsme v Paříži. Nebo když jsme v Bruselu, tak přijede tam. Nebo když jsme v Anglii tak přijede do Anglie… Takže jakékoliv město z těchto tří je pro mě fajn čas.

Minulý rok jste hráli na Rock for People. A hráli jste tam i pár let nazpět. Byla tam nějaká změna?

Bylo to větší, lepší. Dali nám o něco komfortnější místo. To bylo super.

Víš, někdy jedeš na ty obrovský festivaly a dají ti tam super příjemnou backstage a někdy tě hodí prostě… do backstage. Ale děláš, co musíš. Takže jsme rádi, že dostáváme možnosti, kde je to o něco příjemnější. Ale děje se to jen během festivalů.

Teď jste tam měli hodně velký a hlučný dav lidí!

Jo, je to velký. Pokaždý, co jedem Evropu, tak to má feel jako největší show, co jsme kdy hráli. Někdy je to skoro otupující. A pak jsem jen jako: „Ou, tohle fakt děláme.“

Vím, že jsi kdysi v jiných rozhovorech prozradil, že jsi vlastně nezačal od metalu. Myslím, že to byl Eminem, koho jsi poslouchal?

Když jsem se jako dítě dostával do muziky, určitě to byl nejdřív Eminem. Jako dítě jsem neposlouchal metal. Vyrostl jsem úplně na něčem jiném. Pak se to pomalu přesunulo k metalu. Nejdřív klasický rock, pak jsem potkal jednoho týpka… tou dobou jsem hrál na elektrickou kytaru, ale nedělal jsem ještě vokály. A tenhle týpek byl jakože: „Hej, musíš si poslechnout Lamb of God!“ Tak jsem řekl: „Okay, zkusím to.“ A víš co? Nelíbilo se mi to.

Pak mi řekl, ať zkusím Whitechapel, že to se mi líbit bude. Ale nebylo to to, co jsem hledal… Ale teď se zpětně na to podíváš a uvědomíš si, kde jsi teď. Je to šílený, jak se karty obrátily.

A co byla první kapela, kterou jsi poslouchal, u které sis řekl: „Jo, tohle je to, co chci dělat. Budu frontman v deathcore kapely“?

Upřímně, chci říct, že to není ani přímo deathcore kapela, ale Ghost Inside. V Americe je festival Warped Tour a oni tam hráli. A byla to zatraceně nejlepší show, jakou jsem viděl. Bylo to šílený. Ten chlápek si tam vykřičel svoje srdce a usmíval se. A ten jeho úsměv byl TEN moment, kdy jsem si jen řekl: „Tohle je skvělý!“

Bylo to, jako bych toho chlápka prostě znal. A to mě inspirovalo, abych začal dělat vokály nebo cokoliv, co z toho vyšlo. V tu dobu jsem byl strašně soutěživej a chtěl jsem být vážně dobrej v něčem, co mě baví. Takže jsem si řekl – kašlu na to, začnu těmi nejextrémnějšími vokály. A od toho jsem propadl králičí norou deathcoru. A teď jsem, hádám, deathcore týpek.

A v jakém věku jsi začal trénovat svůj hlas?

V patnácti. Vlastně dělám vokály delší dobu, než je nedělám. V tenhle moment jsem na šestnácti letech. Je to šílený jen o tom přemýšlet. Ale jo, šestnáct let vokálů.

Začal jsi s čistými vokály, nebo jsi rovnou šel do screamu?

Moje rodina by řekla, že ano. Protože jsem vždycky zpíval, když jsem byl dítě. Vždycky jsem dělal věci, co směřovaly k hudbě. A oni říkali: „Pane bože, měl bys začít zpívat víc.“ Ale byl jsem strašně stydlivej. Vím, že je to divný nad tím teď přemýšlet, ale byl jsem fakt stydlivej, když jsem vyrůstal. Nechtěl jsem zpívat a když mi řekli, že jsem v tom fakt dobrej, tak jsem nechtěl zpívat o to víc. Chápeš, co tím myslím? Nevím, proč jsem byl takovej.

Ale pořád si s sebou něco z toho nesu. Myslím, že jsem začal brát vokály vážně, až když jsem začal screamovat, protože to bylo něco, co jsem neznal a něco nového. Takže zpěv byl vždycky první. Ale scream byl rozhodně první, co jsem začal brát vážně. A teď dělám obojí.

A jak dlouho Ti trvalo dostat Tvoje techniky na takovou úroveň, jakou máš teď?

Vůbec netuším. Každý den se učím. Každý den je boj. Zlepšíš se v jedné věci a nevšimneš si toho. Všimneš si toho, až spojíš všechny tyhle malé věci dohromady. Vždy ale říkám, že si nemyslím, že jsem vynikající. Stejně jako ti každý řekne, že nemá rád svůj hlas. Ale vždycky je někdo, kdo ti někdo řekne: „Máš super hlas a určitě bys v tom měl pokračovat.“ A ty si v hlavě říkáš: „Jo, ještě ale musím zlepšit jednu, druhou, třetí, čtvrtou, pátou… věc.“ Pořád tomu přicházím na kloub. A mám jen štěstí, že na té cestě, na které jsem, si to lidi užívaj.

Řekla bych, že máš specifický, skvělý hlas.

Díky, pořád se snažím.

Nahrál jsi covery na Sleep Token a Bring Me The Horizon, který mají rozhodně… čistější vokály.

Miluju tenhle druh zpěvu. Miluju hudbu, která je poháněná emocemi. Lorna Shore, jestli jste to nepoznali, se rozhodně vydali tímto směrem. Myslím, že je to hlavně z důvodu, že miluju cítit ty emoce, které jsem cítil, když jsem třeba dělal cover na Bring Me The Horizon. Myslím, že to bylo „Top 10 staTues tHat CriEd bloOd“. Když slyším ten song, cítím, že je tam tolik emocí, kterými je poháněný. Je to reálnej pocit. Což je strašně vágní, ale zároveň ne… A ta emoce, ten pocit sentimentu, je něco, co na hudbě miluju nejvíc. A myslím, že to je důvod, proč I Feel The Everblack Festering Within Me vyšlo tak, jak vyšlo s vokály.

Můžeme třeba očekávat nějakou akustickou verzi Lorny?

Poslouchej – ptáš se toho špatnýho. Já čekám. Jsem jakože: „Pojďme do toho, chlapi.“ Mohli bychom to udělat. Mohlo by to být fajn, užili bychom si to. Ale… není to moje rozhodnutí. Kdybych mohl napsat akustickou kytaru, bylo by to hotové v době, co jsme psali Pain Remains. Ale bohužel.

Nedávno jste vydali už zmiňované album, I Feel The Everblack Festering Within Me, který je naprostá bomba. Co byla hlavní inspirace pro tuhle desku?

Pro mě to vlastně bylo to, co jsem říkal předtím – Bring Me The Horizon styl, Sleep Token styl. Vyrůstal jsem s hudbou, která je hodně emocionální, a tahle hudba, celkově tyhle kapaly jsou pro mě důležitý.

A nevím… Prostě jsem si řekl: zkusme vytáhnout tohle. Zkusme to a přidejme to do naší vlastní hudby. Co můžeme udělat? Jak to rozšíříme? Jak to může být ještě šílenější? Jak můžeme lidi rozbrečet? A myslím, že se nám to podařilo.

Myslím, že jste toho dosáhli hlavně s „Glenwood“ a „Forevermore“…

Přesně v co jsem doufal. Napsal jsem tyhle songy s tím, že jsem doufal, že se to někoho dotkne. Že to polechtá tu část, díky které se ti chce brečet. Prostě přemýšlíš o času, co uplynul.

Lidi nechodí na terapie. Hodně lidí veškerý emoce zametou pod koberec a doufají, že zmizí. A pro mě, jakožto music writera, je důležitý, abych tyhle emoce vytáhl. A takhle se cítím, když poslouchám ostatní kapely a cítím se… Teď jsem ve zdravém vztahu, ale někdy posloucháš ty love songy a je to vážně emocionální chvilka. A není to o tom, že bys byl nešťastnej s tvým vztahem, ale přemýšlíš zpětně o všech těch věcech, které se staly v minulosti, které jsi nikdy úplně nereflektoval. A pak si říkáš, že je ten song pro tebe díky tomu opravdu důležitej. Takže jsem přemýšlel, jak to udělat, aby to bylo důležitý pro někoho jiného.

Máš nějaký song z nového alba, se kterým se cítíš nejvíce spojený?

Určitě „Glenwood“. „Glenwood“ a „Forevermore“, tyhle dvě. K těmto mám nejblíž. Rozhodně jsem tyhle songy tlačil ven. Když jsme přicházeli s nápady pro tohle album, řekl jsem, že chci něco smutnýho. Že chci pár smutných songů. Že je potřebuju, mám tyhle super nápady a myslím, že z toho uděláme něco úžasnýho. Proto je miluju. „Glenwood“ je o mým tátovi a „Forevermore“ je o mým švagrovi. Proto k nim mám nejblíž a jsou to moji favoriti.

A nakonec, je tady něco co bys chtěl vzkázat svým fanouškům, kteří přijdou na Vaši show?

Jsme zpátky, větší a lepší než kdykoliv jindy. Doufám, že s největší produkcí, co jsme měli za dlouho dobu. Budou to jedny z největších stagí, na kterých jsme kdy hráli, s narvaným line-upem, díky bohu. Chceme, aby to pro všechny bylo vzrušující. A bude tam nová hudba a, doufám, hodně emocí, které lidi ještě nezažili. A rozhodně si to budou užívat, až budeme hrát živě. Takže obrovský díky všem, co přijdou.

Můžeš možná úplně na konec zapózovat na fotku? Díky moc za Tvůj čas, vidíme se v Praze!

Nemáš zač, vidíme se tam, užívej dne!

Děkujeme Rock for People za možnost tohohle rozhovoru, o který se postarala Emmryz!