IDLES: Hudbu nesmíš dělat pro svoje ego (rozhovor)

Britské IDLES asi netřeba příliš představovat. Rocková kapela z Bristolu do Česka zavítala už podruhé, po pandemii byl návrat o to radostnější. Krom skvělé show nám věnovali kytarista Mark Bowen a zpěvák Joe Talbot pár minut ve vyhřáté backstage. Ačkoli se na rozhovory moc netvářili (prý to není jejích oblíbená kratochvíle, NECHÁPU:)), rozhovor byl nakonec moc fajn, tak se do toho pusťte a zavzpomínejte s námi, teď už trochu nostalgicky, na léto.

Panda: Kdysi jsem četla, že někdo z vás řekl: “Trvalo nám docela dlouho, než jsme začali být produktivní. A taky (proto) jsme byli dlouho kurevsky špatní.” Dnes jste úplně někde jinde. Jak jste tedy spokojeni s tím, co vám přinesly roky produktivity?  

Mark Bowen: Hele, s kapelou je to vždycky “work in progress”. Ten citát odpovídá – když jsme začali, tak jsme moc dobří nebyli. Ale už tehdy v té pětce lidí byla podstata toho, z čeho se nakonec stali IDLES. Myslím, že jsme věděli, že když budeme dost makat, tak že v sobě každý z nás má něco, co do kapely vnáší a čím ji dělá skvělou. Joe píše skvělý songy, texty. Je skvělý zpěvák a muzikant. Já hraju na kytaru, a to mi taky docela jde. Je to skvělý, dostat se až sem. Ale dalo to hodně práce – dostat se tam, kde jsme dnes, takže teď nesmíme začít být samolibí. Musíme pořád hledat, kde nám to “drhne” a zjišťovat, v čem ještě chceme uspět a zlepšit se. Nesmíme zapomenout na naše ambice, musíme si je pořád připomínat a dřít. Je skvělý, že máme dennodenně tu možnost pokračovat v tom, co jsme začali. Hrajeme na festivalu v Česku, jsme tu už podruhé, což je věc, nebo příležitost, kterou spousta kapel z Británie nikdy mít nebude. Takže si to plně uvědomujeme, jdeme s tím před lidi, kteří nás poslouchají, a jdeme jim ukázat všechnu tu lásku, tvrdou práci a veškeré úsilí, které jsme vynaložili, abychom se dostali až sem – do tohoto bodu.

Panda: A jak se váš přístup k tvorbě hudby a celkově k tomu “být v kapele” změnil od doby, kdy jste začali?

Joe Talbot: Až do posledního alba se moc nezměnil. U Crawler jsme museli změnit postup se psaním kvůli pandemii, takže jsme něco psali na dálku, každý sám.

Panda: Takže jste spolu během psaní alba Crawler vůbec nebyli?

Joe: Nene, pracovali jsme odděleně, což nám dalo prostor a čas, který jsme nikdy předtím neměli. Taky nás to naučilo mnohem větší trpělivosti vůči tvůrčímu procesu toho druhého, jeho psaní a tak podobně. Když Bowen jede tři hodiny z Londýna do Bristolu a pak je tu šest hodin, tak je tu hrozný tlak na to napsat něco skvělýho, když už jsme se všichni sjeli z různých částí Anglie. Je to jako v papiňáku. Takhle to byl takový vědomý a naprosto odlišný proces, v němž jsme si dopřáli dostatek času a trpělivosti s nápady, se kterými kdokoliv přišel. A paradoxně to byl nakonec náš asi nejrychlejší proces za celou tu dobu.

Mark: Myslím, že jsme se se naučili být víc chápaví a jinak přistupujeme k tomu, když někdo udělá chybu. I teď, když píšeme nové věci, už je tam mnohem míň tlaku, protože si absolutně důvěřujeme. A taky se tam změnilo to, že už do toho dáváme míň ega. Už to není o tom, že musím nutně napsat všechno já, nebo že všechny věci “musí” napsat Joe. Pochopili jsme, že někdy je lepší, když tu písničku napíše Joe sám a naopak, někdy je lepší, když tomu věnuju čas jen já. Taky jsme se naučili vzájemně si naslouchat a táhneme za jeden provaz, koneckonců chceme všichni to samé. Tak se podle toho chováme.

Joe: Co jsem se naučil během práce s Kennym (Beats, pozn.red.), byla jeho filozofie, která říká, že to neděláš pro svoje ego. Ne, že bychom to tak předtím měli – neřekl bych, že Bowen je sobec. Já jsem určitě v minulosti byl, ale během posledních let jsem dospěl, emočně. Ale prostě děláš věci tak, jak jsou nejlepší pro ten song, ne pro tebe. Je to jak když jedeš v autě – Bowen řídí a já naviguju, a někdy řídím já a naviguje on. Prostě záleží, jak to zrovna je – u některých songů je napíše líp Bowen. Navíc hraje na kytaru, já ne a nedokážu to, co on. Takže tam je pak taková lepší “flow” a ta nám umožňuje , jak to říct… Je to jako ve zdravým vztahu – dva lidi, kteří vedle sebe “vzkvétají”. Tak by to aspoň v každým dobrým vztahu mělo být. Vztahy, ty zdravý, poskytnou člověku pocit, že má oporu a dodají mu odvahu být tou nejlepší verzí sebe sama. A k tomu se tak nějak přibližujeme.

Panda: Lidi by se asi obecně měli snažit být nejlepší verzí sebe sama, co myslíš?

Joe: No, měli…To se nedá takhle úplně říct. Když truchlíš, nebudeš svou nejlepší verzí, když jsi nemocná, tak taky ne. Ale jde o to,  že je to něco, čeho chce člověk dosáhnout.

Panda: Ultra Mono a Crawler jste vydali poměrně krátce po sobě. Jak moc vás tedy ta pandemie zasáhla v kreativním procesu? Protože mně se zdá, že vlastně vůbec.

Mark: No jasně, ono to bylo v situaci, kdy jsme nemohli na tour, takže co jinýho jsme měli dělat? Všechnu naši energii jsme nasměrovali do psaní. A byli jsme teda v neskutečně dobré pozici, protože se nám předchozí roky dařilo, takže jsme to jako kapela zvládli a mohli jsme pokračovat. Věděli jsme, že festivaly zase časem budou, až nebude pandemie. Tak jsme to se vděkem přijali a snažili se napsat album. Nebylo to snadný…

Panda: Ale bylo to rychlý, teda z mýho úhlu pohledu.

Mark: Haha, no byla to taky naše jediná práce, napsat během 12 měsíců 14 songů. Kdybychom to zvládli během tour, tak by to bylo opravdu rychlý, ale takhle… Oba máme dítě, ale jinak jsme neměli nic na práci, takže to tak akorát vyšlo. Docela mě překvapuje, že zatím zas tolik hudby nevyšlo, ale ostatní asi ještě čekají na nejvhodnější dobu na vydání.

Panda: Vím, že hodně kapel čekalo s vydáním na příznivější dobu, protože ti, co něco vydali na začátku pandemie, pak byli frustrovaní, že s tím nemůžou odjet tour.

Joe: Taky byly problémy s firmami, které vinyly vyrábí, takže hodně lidí ani nemělo co prodávat. Jinak si myslím, alespoň co se týče nás, protože za ostatní hudebníky mluvit nemůžu, že to pro nás byl čas na to reflektovat si, co už máme za sebou. I když ne, tohle můžu říct i za ostatní. Všichni ten čas využili na to, aby zkusili něco novýho, víc experimentovali se zvukem, se psaním. Kamarádi z LIFE vydali velmi podobný album našemu Crawleru přesně z tohoto období. Nemyslím hudebně, ale je to jako renesance. Zamyšlení nad tím, co milujeme a můžeme předat světu. Protože ta retrospektiva ti pomůže zamyslet se nad tím, kdo jsi, jak vidíš svět a jak svět vidí tebe jako umělce. Je to obrovská výzva. Když dáš kreativnímu člověku prázdnou místnost, tak ji po čase začne vnímat jako plátno a doufejme i jako příležitost k tomu se vyhecovat k výkonu. Protože jasně, můžeš sedět a nudit se, ale pak to o tobě něco vypovídá. Takže si myslím, že ti nejvíc kreativní lidi to uchopili jako čas, kdy můžou hodně věcí vyřešit a přijít s něčím lepším.

Panda: Rozhodně. A jaká je vaše motivace, nebo jaký jsou teď vaše ambice? Protože spolu hrajete už nějakou dobu, hráli jste skoro všude, máte vyprodaný koncerty, lidi vás mají rádi…

Mark: No, asi pokračovat a dělat víc a víc alb, který dostaneme k co největšímu množství lidí. Hrát je naživo a zažívat ten stav, který prožíváme každou noc, když si s publikem předáváme to obří množství energie. To snad vydrží. Prostě se snažit a pokračovat v tom, co děláme.

Panda: A co vnímáte jako vaše největší milníky?

Mark: Co jsme doposud zažili? Samozřejmě je tu hodně těch evidentních, jako hrát na Glastonbury, vydávat alba…

Joe: Alba jsou obrovský milníky. Když se podíváš na to, co milník je, tak pro to asi není lepší příklad, než tvoje zdokumentovaná práce, kterou jsi vydal do světa jako nějaký statement o tom, kým jsi. Vnímáme to tak, že alba jsou opravdu tím nejkrásnějším způsobem, jak někomu ukázat naši cestu a to, co představuje. A pak dostaneš doslova výsledky toho, jak se to lidem líbí: “tolik jsi prodal”. Tohle je milník. Pro člověka, kterej byl kdysi taky fanoušek doma v suterénu, je to pro mě obrovský. To jsou takový maličkosti v životě, jako moci jet tourbusem, to je milník. Před deseti lety jsme se bavili o tom, jak bychom chtěli jet na tour po Evropě, to byl náš milník.

Mark: Nebo mít vlastní pokoj na tour, to je pro kapely velká věc.

Joe: Poslyš, Bowene, já se nemůžu dočkat toho, až pojedeme, a já se nebudu muset balit. Nemusím tahat kytaru, kabely. Kdysi jsme si všechno vozili sami. Měli jsme nákupní vozík a tím jsme převáželi asi 100m do zkušebny všechny věci a pak zase zpátky, čtyřikrát týdně. A teď máme crew, to je milník. Mít catering, moci spát na hotelu, to jsou pro nás všechno obrovský milníky.

Panda: Tomu rozumím. Mě vždycky zajímalo, jestli muzikanti nějak řeší ceny a nominace, nebo právě ty vyprodaný koncerty.

Joe: Já vnímám hudební ceny jako něco strašně nezdravýho. Je to monstrum, nic to neznamená. Ano, potvrdí to jakousi tvou pozici, jsou součástí kulturního narativu a ty se tak staneš součástí toho všeho. Když jsme vydali Joy (album Joy as an Act of Resistance, pozn. red.), tak jsme najednou měli to “jméno” a byli jsme v časopisech. Ale zvali nás tam jen proto, aby měli pocit, že jsou stále relevantní. Tak to prostě dělají, ale na to my moc nejsme. To, že vyprodáváme koncerty, je pro nás tím “oceněním” a …

Panda: (navazuju na Joea) … A tak to prostě je.

Joe: Já myslím, že to je to, co nám dělá radost. Víš, nejdůležitější je, že děláš, co miluješ, a to tak, že jsi díky tomu ready na další výzvu každej novej den. Takže to není tak, že se pořád vracíš k tomu, cos udělala, jako že bychom si třeba říkali: “Ty songy, co jsme napsali, ty alba, co jsme udělali, ty teda jsou!” To není přítomný. Přítomnost je umět ocenit, kde jsi a být schopen si to užít. A tak to prostě je. 

* za zapůjčení kvalitní nahrávací techniky děkujeme Music City Czech Republic!

SLEDUJ KLUBOVNU 

FACEBOOK

INSTAGRAM

YOUTUBE

SPOTIFY

text: @Pandaxsranda, foto: Matěj & Min

13. 2. 2013 – v toto na oko banální datum vzniklo něco, co z původního skromného a ne úplně sebevědomého článku přerostlo v nynější podobu. Právě v tento den totiž světlo světa poprvé spatřila Klubovna. Z původně hudebně publicistické rubriky na jednom z webzinů vznikl samostatně soběstačný projekt, který se však snaží navázat na původní ideu. Nedělat ze svých fanoušků pouhé bezduché konzumenty, ale aktivní součást celého mimořádně interaktivního projektu.

Sleduj nás na: