IMPERICON FESTIVAL LEIPZIG 2024: PROŽIJ S NÁMA SKRZE PÍSMENKA COROVÝ DEN SNŮ!

2.4.2024

Impericon Festival Leipzig 2024: prožij s náma skrze písmenka corový den snů! (Report)

Obrovská hala cca hodinku od CZ hranic, dvě obrovské stage, naprosto epický zvuk i osvětlení. A taky ohýnky, pozitivní veselá německá atmoška, sraz krásných a milých lidí, létající boty ze stage, žraloci, spaní na parkáči a dalších asi 2 000 zážitků! To je Impericon Festival Leipzig. Teď tě tam zkusíme v pár řádcích vzít s náma…

Sobota 30. 3. 2024, budíček v 6:15 po pátečním Unreal Tournamentu 2 v Eternii se ukazuje jako podcenění a odjezd v 7 fakt nestíháme. Nevadí, balíme nejnutnější věci (kraťasy do moshe, spacáky a powerbanky) a kolem 7:30 vyrážíme z pražských Holešek směr Leipzig. Cesta je mega pohodová, německá dálnice uteče jak nic a kolem desáté dopolední pořizujeme zásoby v Globusu kousek od Halle 1, kde se celý Impericon odehraje.

V Globusu se necháváme unést místním sortimentem a bereme nepatrně víc piv a veganských salámků, než asi zvládneme a zdravíme známé tváře z Čech na nákupech. Po nákupech hravě nacházíme super spot na celodenní + noční parking a vyrážíme asi 10minutovou cestou k hale.

Akreditace probíhá supersmooth a v 11 už objednáváme první 0,4l pivko za 5 euro (jiné zde už bohužel neochutnáme, což je asi jediná výtka, větší pivní výběr by potěšil). Bohužel jsme nestihli Mental Cruelty, vynahradíme si to ale v 11:15 s japonskými Paledusk, které jsme viděli v Česku několik dní zpět v Meetfáči. Paledusk známe z loňského Rock for People, kde nám vyloženě odjebali dekel. Proto nás Meetfáč před pár dny malinko zklamal.

Dopolední spot na Impericonu byl ale opět japonskou delikatesou. Set se dost podobá tomu v Česku, nasazení i atmosféra jsou ale úplně jinde. Kytarista jede svoje „beyblade moves“ skoro celý set a frontman Kaito si užívá set natolik, až mu při jednom highkicku odlétá bota mezi lidi. Jeho překvapený výraz dokazuje, že to rozhodně nebylo součástí show a bota se brzy za hromadného smíchu vrací zpět. Kaito ale zůstává v ponožkách a Paledusk nám utečou jako voda.

V 11:45 se přesunujeme o pár kroků vedle (Monster i American Socks stage jsou krásně hned vedle sebe a střídají se s 5minutovými pauzami, podobně jako třeba na Brutal Assaultu) na další známé tváře, které jsme viděli naposled asi před 60 hodinama. Švédskou hardcore petelici thrown.

Vystoupení v Bike Jesus ve středu bylo skvělé. Tady ale thrown ještě vehementněji ukazují, že se za cca 2 roky, co je známe, posunuli od začínající garážkovky po prvotřídní kapelu, která umí perfektní selfhate show, která tě nenechá chladným. Leda, že by tě brutalita jejich riffů na místě zmrazila.

12:15 a metaforický přesun do Austrálie s melbournskými Thornhill. Ty jsme stejně jako Paledusk viděli nedávno v Meetfáči, kde mě jejich vystoupení moc nenadchlo, zato většina sálu byla nadšená. V Lipsku jsem se u Thornhill asi bavil malinko víc (primárně asi díky zvuku, který tady byl prostě fantastický). Dav pod pódiem ale třeba oproti thrown dost prořídl a atmosféra šla o kousek níž.

Chvilku před 13:00 zase o kousek měníme žánr a dáváme si americké Dying Wish vedené frontwoman Emmou. Tenhle metal už jsem asi 2x viděl a show v Lipsku mě rozhodně bavila nejvíc. Dying Wish jako první roztočili pořádný circle pit, který se držel napříč setem a hodně bavila hajpující komunikace kapely, o kterou se Emma dělila se svými kytaristy.

Ve 13:25 následuje další kapela, od které úplně nevím, co čekat. Prostor pod stagí se ale zhusta zaplňuje, kapela je totiž domácí. Future Palace. Tenhle žensky zpívaný metalcore jsme mohli vidět třeba jako support Electric Callboy v pražské Lucerně. Oproti Dying Wish ale tempo na můj vkus opadá až moc, a tak je čas na hledání food zóny.

Nabídka co se týče sortimentu není nijak závratná, ale na ten jeden den to tak nějak vystačí. Ke stále stejnému pivu tak volíme „Handbrotzeit“ – čerstvé křupavé pečivo plněné směsí vegan sýra a žampionů, zalité „fégan zója krémem“. Sice 8 euro za chlebík, ale je to docela prasácká ňamka, takže můžeme spoko pokračovat.

S plným bříškem si tak od 14:00 užíváme Silent Planet. Joo, taky jsme je viděli, s Thornhill a Paledusk :)). Ale tak aspoň máme co srovnávat. Jak mě v Meetfáči sral extra tlumený zvuk, tak v Lipsku konečně a zaslouženě vynikla kreativita a progresivita kalifornské metalcorové „Tiché Planety“. Od 14:35 pak následuje jeden z mých odpoledních headlinerů, německý partycore po vzoru Callboyů s názvem Samurai Pizza Cats. Od Callboyů mimochodem není jen žánrová inspirace, ale i kytarista Daniel, který hraje v obou kapelách.

Na stage zastavěnou lehce creepy figurínama nabíhá frontman v masce o kousek víc creepy růžového bunnyho a rozjíždí show plnou pohybu, která německé obecenstvo rozděluje na dvě části. Jedna si to náležitě a šíleně užívá, od druhé slyším komické něco jako „das ist šmůdl“. Hudebně asi nejde o nového Mozarta, ale já se spolu s dalšími lokálními mullety suprově bavím. Užíváme si konečně větší počet crowdsurferů a dostáváme tak kompletní „pizza homicide“.

V 15:15 schováváme skákací pružinky a vytahujeme kapesníčky. Je totiž čas na welšské emíčko Casey. Žánrově se v rámci dne jedná o pořádnou výhybku, kterou by si každej šotouš rád vyfotil. S tím souvisí lehké prořídnutí davu, i tak je ale pod pódiem solidně plno a hromadnými singalongy se nešetří. Casey byli srdíčkoví a mám je mega rád, musím ale uznat, že i pro mě to byla fakt hodně velká odchylka, než na co jsem byl naladěnej.

Návrat k pořádně syrovému hardcoru, před čtvrtou nabíhá nekompromisní sypačka Nasty. Sice o sobě tvrdí, že hrají „fucked up music for fucked up world“, mně to ale přijde mega srdíčkový, rozplývám se nad kopačkama ve vzduchu a užívám si klasické hardcorové tóny i pohyby.

Síly pomalu ubývají, hlad se hlásí, jednu kapelu z odpoledního programu ale ještě chceme stihnout. Moderní švýcarský metal s názvem Breakdown of Sanity. Crowd je už pořádně rozjetej a v hale to začíná skutečně vřít. Crowdsurfeři jsou posíláni kupředu takovou rychlostí, že si beze srandy musí držet čepice kvůli protivítru. Nebezpečí ale nehrozí, místní security jsou opravdu ukázkoví a každého plavce sbírají do náruče jako do vyvětrané peřinky o letních prázdninách u babičky.

K večeři je jasno, ve vegan courtu už z vegan nabídky zbývá jen poslední drobný stánek s vegan gyrosem v pitě. Náplň gyrosu ale dostala podobnou péči jako zvuk v hale a užíváme si se zamatlanýma držkama parádní gastroporno! Takže výběr sice skromný, ale mňam dopíči!

A další mňam dopíči následuje. Nepřichází ale Dr. Oetker, ale Scott Vogel a Terror. Viděno hodněkrát, ale vždycky je to pecka. A Impericon Scottovi a spol. kurva dobře sednul. Od první do poslední vteřiny totiž byli jako utržení ze řetězu a sypali do nás bez přestávek obrovský bomby. Crowdsurfeři jezdili takovým tempem, že za nimi zůstávaly vzdušné čáry a já nestíhal střídat headbanging, moshing, točení storíček a zadržování slziček. Yes, i takhle tvrdý hardcore tě může kurva dojímat.

Všechno to Scott korunoval svými proslovy, přičemž už na začátku jasně zahlásil „This is not our show, this is your show!“. Bylo to tak crazy, až Scottovi upadnul mikrofon a mohl si i dovolit hodit ho do davu. Na stagi se totiž střídaly hvězdné featuringy, například z přítomných Dying Wish, nebo domácích Risk It! Terror teda rozhodně jeden z top setů dne!

Tohle nás donutilo k další půlhodinové pauze, po které ale následoval další z našich headlinerů. LANDMVRKS! A nešlo jen o naše headlinery. Celej den jsme sledovali, že Landmvrks vítězili v soutěži o nejnošenější a nejkupovanější merch a už několik minut před začátkem bys pod pódiem marně hledal místečko. 8 songů od marseillských muzikantů bohatě stačilo, abychom pochopili, že LANDMVRKS pořád rostou a je jen na nich, kde se zastaví.

Komunikace špičková a Flo zase zapracoval nejen na svém diktátu, ale i na nových polohách. Dostali jsme vyvážený set bangerů jako Lost In A Wave, starších Blistering a Scars i novinky Creature. Asi zbytečný dodávat, že LANDMVRKS patří do TOP trojky Impericonu.

Večer už nebyl čas na odpočinek a jelo se na morál. Následovali totiž australští Polaris, kterých jsme se v Česku bohužel nedočkali, teď už tedy s bubenickou náhradou. Co se týče atmosféry a show, bylo to superkrásný, moshe i circle pity jely skoro nonstop.

Hudebně jsme se ale shodli, že šlo spíš o zklamání. Nechci hejtit zrovna Polaris a zrovna v aktuálním složitým období, ale hudebně tam bylo několik much a i zvukově šlo o jeden ze slabších výkonů. Zamrzelo pak i vynechání oblíbené pecky Masochist, takže Polaris užito, ale tak nějak s rezervou.

Po deváté večerní nastupuje další z kapel, kterou asi nemusím nějak představovat. Pensylvánští zkušení mistři propracovaných riffů August Burns Red. Ti nabíhají na stage jako lavina a s pomocí efektů a světel předvádějí opravdu světovou show. Tohle byl hudební válec, kterej odfukoval lidem vlasy. Bohužel ale síly docházely a tak už nebyl prostor pro velké skotačení.

Jedna věc nás ale z únavy ještě vytrhla a donutila k moshi i dobrovolnému odevzdání posledních hlasivek. While She Sleeps. Jasně, možná jich za poslední dobu bylo trochu hodně. V Lipsku ale šlo o trochu jinou show a Loz i zbytek kapely se nasazením vrátili o několik let zpátky do nejdivočejších časů! Lawrence si skočil do lidí, ohnivé efekty upravovaly předním řadám obočí a hymna Silence Speaks mi v téhle atmosféře způsobila nějaký podivný záchvat naplnění.

Došlo i na novinky jako SELF HELL, která mě z nahrávek úplně nevytrhla, naživo to ale byla veliká paráda. A poprvé naživo pak padla nejnovější TO THE FLOWERS, kterou doprovázelo házení kytek ze stage. Takže yes, WSS jsou třetím členem do mojí TOP trojice.

Jako poslední a největší jméno lineupu se na stagi objevují As I Lay Dying, na které mám trochu rozpolcené názory, které asi teď nechci a nebudu nějak pitvat. Efekty a show v pozadí kapely byly na světové úrovni a hudebně šlo taky o super vystoupení. Já už ale nedokázal vnímat ani hudbu a upřímně už mi taky maličko lezli na nervy i všudepřítomní vylití Helmuti, takže se chýlil čas k odchodu.

Jako správní gambleři jsme ještě v Impericon stánku nemohli vynechat „Surprise T-Shirt“ za 8 euro, kde sis řekl velikost a dostal random tričko. Hodně retro kousek Annisokay za dvě stovečky beru jako malej jackpot a s úsměvem jako Joker se vydávám na strastiplnou cestu k autu. Tady se v doprovodu dalších asi 20 německých spolukaličů všichni ukládáme k pohodovému a nerušenému spánku.

Finální zhodnocení? Tohle byl můj první Impericon. Ale rozhodně ne poslední! Tenhle výlet fakt stojí za to, atmosféra je nepopsatelná, servis a organizace světová a z Prahy jsi na místě za 2 hodinky. To prostě chceš!