„You’ve watched me love. You’ve watched me lose. Now watch me writhe on the floor. Is this what therapy’s for?“ – Těmito slovy tahle post-hardcorová čtveřice otevírá poslední z trilogie LPček věnovaných těm nejsilnějším z lidských emocích. Zatímco self-titled konceptuálně zpracovávalo příběh lásky a The Greatest Mistake of My Life se zas vypořádávalo s lítostí a ztrátou, The Noble Art of Self Destruction se obrací víc introspektivním směrem. Tohle album Tě vezme na jízdu plnou upřímných emocí, po cestě Ti vrazí pár dýk přímo do srdce a nakonec Tě vyplivne na eventuálně nadějném konci. Na pouhých 10 skladbách pokrývá obdivuhodně širokou hudební škálu i nelehká témata, to vše s grácií, typickou poetičností textů frontmana Lucase Woodlanda a úctyhodnou prací Ashleyho Greena za bubenickým kitem. Ale nějaké mouchy to přece mít musí, ne?

Stejně jako jeho předchůdci, i TNAOSD je konceptuálně vymazlené do posledního puntíku. Inspirace japonským uměním kintsugi (oprava rozbitých nádob směsí s přídavkem zlata, která z prasklin dělá hodnotnou součást historie, raději než něco vyžadující skrývání) se prolíná od názvu, přes artwork a prezentaci kapely na sítích až po samotnou ústřední myšlenku alba, nejlépe zachycenou v closeru „The Angel In The Marble“ – jsou to těžkosti v našem životě, co nás dělá silnějšími.

Po zmíněném openeru „Head Prison Blues“ přichází na řadu lead single „A Crooked Melody“, který si stejně jako jeho o špetku rychlejší parťák „False Dawn“ bere na paškál témata imposter syndromu a sabotování sebe sama, a to způsobem, který jako by mluvil ze srdce každému, kdo se s nimi někdy potýkal… ouch.

Zbylé dva singly pak jen dokazují variabilitu téhle velšské čtverky. Zatímco „Scissors“ se vrhá střemhlav do tvrdšího teritoria s pořádnou dávkou sebekritického angstu i fanoušky dlouho vyhlíženým scream breakdownem od Lucase, „Honey Moon“ přináší tu správnou emíčkovou romaňťárnu oproštěnou od všech prázdných klišé tohohle žánru.

Takže to bychom měli – dobré intro, pestré singly, které z hlavy jen tak nedostaneš… teď přijde nějaké to „ALE“, že jo? Kdepak! Singly tahle emocionální horská dráha teprve startuje. Pokud totiž Holding Absence něco opakovaně dokazují, pak že jsou kapelou, jejíž tvorba chutná nejlépe v rámci celku. Ty pravé poklady (a zasloužené fan favourites) tak čekají mezi deep cuts v druhé polovině tracklistu.

Ze zamilovaného obláčku „Honey Moon“ rychle padáme zpět k „velmi pozitivním“ tématům. Po sobě jdoucí „Death Nonetheless“ a „Her Wings“ totiž slouží jako téměř protichůdné polemiky na téma smrti. Zatímco první ze songů zaujímá značně temnější a rezignovanější stanovisko člověka zoufale hledajícího únik, „Her Wings“ prezentuje smrt (mimo jiné pod vlivem inspirace sérií Sandman) v mnohem klidnějším a smířlivějším světle. A když už jsme u těch inspirací, ne nadarmo nazval Lucas zrovna tuhle skladbu „an MRC worship song“… inu, posuďte sami.

Album pak uzavírá trojlístek mých osobních favoritů. „These New Dreams“ nutí posluchače nejen k sebereflexi, ale taky k pozastavení se nad rozsahem, který Lucas dokáže předvést v rámci jediného songu, a zanechává tak řadu z nich s jedinou otázkou: „Sakra… JAK?“ Než se ale stíhají dobrat odpovědi, jsou bez varování převálcováni instrumentálem „Liminal“, předposledním trackem, který by si klidně mohl říkat něco jako „Pocity bezvýchodnosti a stagnace shrnuté do 4 minut“ :).

Dobrá tedy, album skoro končí a já mám slzy na krajíčku a vysoká očekávání, protože pokud HA něco umí, pak to jsou album closers… a „The Angel In The Marble“ to opět dokazuje. Tohle 6minutové monstrum potvrzuje, co Lucas, Ash, Ben a Scott tvrdili od začátku – že TNAOSD je ve svém jádru optimistické album. Stejně jako srdcovka „Wilt“ z prvního LPčka, i tenhle track nenuceně shrnuje všechna ta prolínající se témata, všechny rozvířené emoce, a nakonec Tě zanechává s jasným poselstvím: „Naše chyby jsou součástí našeho příběhu, ne jeho koncem.“

Od prvního songu po poslední, od nejjemnější „Honey Moon“ po tvrdší „Scissors“, The Noble Art Of Self-Destruction supluje 42 minut terapie, která Tě donutí podívat se do očí těm nejtěžším částem života a nakonec se usmát skrz slzy. Nebagatelizuje ani nepoučuje, jen nabízí špetku naděje a pochopení pro chvíle, kdy jsou potřeba.

Tak co, už jste přesvědčeni, že tohle prostě musíte slyšet naživo? Pokud ne, přihoďte k tomu ještě fakt, že tahle partička má energii a charisma na rozdávání a každý z jejích členů dokáže studiovky v živém podání pozvednout ještě o level výš (jak už nám ostatně při zatím 3 pražských návštěvách dokázali), a není o čem. Ale co vám budu vyprávět, přijďte se raději sami přesvědčit 8. 11. do pražského Fuchsu, kde se pod taktovkou Conspiracy Concerts předvedou společně s australskými heavymetalovými parťáky Thornhill!

Text // Šárka Michaljaničová, FOTO // Small Kid Min