Bea.K: Na pódiu se cítím strašně dobře (Rozhovor)

A co jste ve svých teenagerských letech dělali vy? Jedna z našich letošních komet, čtrnáctiletá Bea.K, se nám v minulém roce představila prostřednictvím rozhlasové soutěže Startér se svou autorskou písní „But Wait“. Od té doby překvapila obsazením prvního místa pěvecké soutěže Top Voice, vydala tři další singly, ale odehrála také i spoustu živáků. Přestože ještě stále hledá svůj vlastní zvuk, vzhledem k jejímu útlému věku je její momentální tvorba velmi působivá a v následujících letech od ní tak jistě můžeme očekávat velké věci!

Během našeho osobního setkání jsme se dotkly mnoha témat. Zajímalo by vás, co ji navedlo k tvorbě hudby, něco o jejím vydávacím plánu nebo jak se jí teď nově hraje s kapelou? Odpovědi na to a mnoho dalšího se dočtete níže v rozhovoru.

Na rozjezd jedna odlehčenější: Co Ti hrálo ve sluchátkách po cestě sem?

Po cestě sem jsem zrovna nic neposlouchala, protože mi byla taková zima, že jsem měla šálu přes hlavu a mám takový ty velký sluchátka, takže to technicky nešlo. (smích) Když jsem ale jela s mamkou ráno do školy, hrála nám v autě Amy Winehouse. 

Jak bys pár slovy svou tvorbu popsala lidem, kteří o Tobě slyší poprvé? 

Já bych řekla, že to je kombinace radostný, upřímný, ale i někdy smutný energie. Že to všechno vychází ze mě a že tím reprezentuju sama sebe. Prostě vždycky dávám sama sebe do tý hudby nejvíc, co můžu. 

Počáteční impulz. Pamatuješ, kdy jsi poprvé přišla do styku s hudbou a nebo kdy přišel moment, kdy sis řekla: „OK, chci dělat hudbu?“

Já jsem už od malinka furt zpívala. Máma hraje na kytaru, zpívá a má taky takovou malou kapelu, takže ona mi vždycky hrála. Zároveň děda miluje hudbu a má celou zeď gramofonových desek, takže když jsem byla malá, tak mi je vždycky pouštěl. A taky kamkoliv jsem přišla, tak jsem tam chtěla zpívat. Jakože jsem i buskerům na ulici, když mi bylo třeba osm nebo devět, brala mikrofon, abych si mohla zazpívat, ale nikdy mi moc nedocházelo, že bych mohla dělat svoji hudbu. 

Když mi bylo deset, tak jsem byla na koncertě norské zpěvačky Sigrid, když byla tady v Praze. Já jsem byla v první řadě, ona na mě zamávala a já jsem v ten moment byla jako:„Ok, chci dělat hudbu.“ Doslova. (smích) „Chci dělat hudbu a chci být na pozici, jako je ona.“ Teď to dělám a je to úplně hustý – ještě jako nejsem na takový úrovni samozřejmě, ale mám z toho strašnou radost, jak se pořád posouvám dál a dál. 

Za to, že jsem začala dělat svoji vlastní hudbu, může zároveň i můj učitel na bicí, Martin Kopřiva – bubeník Anety Langerové. Já nikdy na ty bicí necvičila. Pokaždý, když jsem přišla na hodinu, se ptal, jestli jsem cvičila a já jako: „Ne, ale naučila jsem se na klavír tuhle písničku!“ a zahrála jsem mu „Dynamite“, právě od Sigrid. Pak jsem mu přinesla i svoji první písničku. On mi řekl, že je to super a že ze mě bude songwriter. Teď se z těch hodin staly takový motivační talky a sessiony, protože on mě fakt ve všem podpoří a motivuje mě dělat to, co dělám. Pak je tady ještě Eric Stevenson ze studia Andel Sound. Přišla jsem na jeho workshop do studia a nahrála jsem tam svoji písničku „Perfect“, která je vydaná s videoklipem na YouTube. Mně bylo tou dobou jedenáct a byla to pro mě obrovská zkušenost. Jim se moc líbilo, co dělám, a už si mě tam nechali. Od tý doby se tam snažím nahrávat všechno. 

V minulém roce jsme se s Tebou setkali primárně prostřednictvím rozhlasové soutěže Startér, kde ses umístila v žebříčku dvaceti nejhlasovanějších interpretů. Co Ti zkušenost v soutěži zpětně přinesla? 

Přinesla mi strašně moc. Strašně moc příležitostí, opravdu. Díky klukům ze Startéru, Martinovi Šolcovi a Fílovi Černýmu, jsem vlastně hrála třeba na Korzu Národní a ve všem mě hrozně podporují. Zároveň mi to přineslo moc kontaktů, protože si mě tam všimlo hodně lidí, hlavně z tý hudební scény a s některými se doteď hodně kamarádím. Takže kamarády, kontakty a příležitosti, který jsou super. Posunulo mě to o hodně dál. Vlastně na to, že mi je čtrnáct, tak mě všichni v tý hudební scéně berou úplně normálně a baví se se mnou, jako kdybych byla stejně stará jako oni. Mám štěstí na lidi, hodně. 

To ale nebyla jediná soutěž, ve které jsme Tě v uplynulém roce mohli vidět účinkovat. Zúčastnila ses totiž 3. ročníku pěvecké soutěže Top Voice, kde jsi zaslouženě obsadila první místo. Čekala jsi, když jsi se do soutěže hlásila, že bys mohla nejen postoupit do finále, ale rovnou i zvítězit? 

Vůbec jsem nečekala, že to vyhraju. Já jsem už byla ve dvou jiných soutěžích v předchozích letech, i když já nikdy ty soutěže moc nemusela. Nikdy jsem nechápala, proč tyhle typy soutěží jsou, protože já osobně nerezonuju s tím, že se soudí nebo porovnává zpěv, i když každej zpíváme úplně jinak a každému se líbí něco jinýho. 

Byla jsem teda v soutěži Tour Music Fest, což je evropská soutěž, kde jsem se dostala do finále. Na to finále jsme jeli ti, které vybrali v národních kolech na evropské finále do San Marina a bylo to super. Tam jsem z toho totiž vůbec neměla tenhle pocit. Samozřejmě byli nějací vítězové a tak, ale celkově to bylo v tom San Marinu takový hrozně přátelský. 

A teda do Top Voice, abych se k tomu dostala, jsem šla hlavně kvůli tomu, abych si udělala promo svý vlastní hudby, protože je to taková hodně veřejná soutěž a dostane se to k hodně lidem. Vlastně jsem vůbec nečekala, že to vyhraju, ani jsem s tím nepočítala a nešla jsem tam s tím, že chci vyhrát. Pak ale, když jsem to vyhrála, tak jsem samozřejmě byla moc ráda. 

Mimo soutěžní úspěchy jsi zaujala i svou koncertní aktivitou – zahrála sis třeba ve vyprodané Lucerně, jako jedna z předskokanek Mikolase Josefa nebo na již zmíněném Korzu Národní, v rámci oslav 17. listopadu. Jak se tedy na pódiu, před publikem, po uplynulém roce cítíš?

Na pódiu se cítím strašně dobře. Je to takovej můj safe space, moje bezpečný místo, kde prostě zapomenu na všechno okolo. Už jako malinká jsem se vždycky předváděla a furt jsem chtěla předvádět věci, co umím. Když mi dalo Fajn Rádio a Mikolas Josef tu příležitost, zahrát si ve vyprodaný Lucerně, tak jsem to samozřejmě vzala. (smích) A strašně mě to bavilo!

Já vlastně nikdy nejsem nervózní předtím, než jdu na pódium, protože se cítím komfortně v tom, co dělám. Neřekla bych, že jsem v tom úplně sebevědomá, ale když jsem na tom místě a zpívám, tak se cejtím fakt dobře. Než jsem ale šla na pódium v tý Lucerně, tak jsem stres trochu měla, ale potom, když jsem začala zpívat, tak to bylo super. Z těch lidí, co tam byli, fanoušků Mikolase, šla strašně dobrá energie. Když jsi předskokan, stává se často, jak se lidi těší, že si říkají: „Šmarja, předskokan,“ a já se přiznám, že to tak taky někdy mám, když se těším na svýho oblíbenýho interpreta. Ale ne, tady byli úplně super –  tleskali a usmívali se na mě.

Na Korzu Národní, 17. listopadu, to bylo pak taky hezký. Byla sice strašná zima, ale už jsem tam byla se svou kapelou a byli jsme v tom spolu. Přišlo tam hodně lidí, co znám a mám ráda, ale poznali mě tam i noví lidi. Moc jsem si to užila.

Tebe mimo jiné na koncertech, jak jsi zmínila, nově doprovází i kapela. Liší se to pro Tebe od té doby nějak a ovlivnilo to třeba Tvůj přístup k živému vystupování?

Hodně, je to super. Sehnat mou kapelu bylo ale upřímně hodně náročný – bylo to velký řešení minulýho roku a byla jsem z toho často až jako unavená. Jsem teď ale strašně ráda, že jsem to udělala. Hodně mi s celou realizací pomohl a pomáhá Vláďa Slavíček, náš kapelník a pianista. Moc ho tu zdravím. 

Já jsem dřív hrála jenom sama s klavírem a teď, když mám někoho, kdo to se mnou sdílí, má to úplně jinou náladu.

Moje inspirace jsou vlastně Amy Winehouse nebo Sigrid, jenže ony jsou často hodně energický a já jsem necítila za tím klavírem, že mám takovej prostor se vyjádřit. Cítila jsem se uzavřeně, jako v takový bublině. Když je to ale energický a zní to jako z těch nahrávek ze studia, tak potom z toho mám mnohem lepší pocit a úplně tam na tom pódiu skáču. Je to super, mít prostě s kým sdílet tu radost, protože všechny nás to hrozně baví a jsem hrozně ráda, že kluky mám, protože jsou skvělí. Myslím si, že mě to zase posunulo jako interpreta o něco dál, protože je tam fakt mnohem větší prostor pro všechno. Změnilo to určitě můj přístup k vystupování a baví mě to tak teď mnohem víc. 

Při výběru interpretů, kterým v roce 2026 nejvíce fandíme (našich tzv. Komet), jsi byla mým jasným favoritem. Kdyby tenhle úkol ale padl na Tebe, jaká jména bys zmínila? 

Určitě bych zmínila Marii April. Marie April je strašně šikovnej člověk a pokud si to někdo zaslouží, tak je to určitě ona. Zní strašně světově a já to úplně zbožňuju. Zaslouží si dostat se nejdál, co ona chce. Přeju jí úplně to nejlepší a hodně úspěchů. 

Napadl by tě takhle třeba ještě někdo?

Beata Myslíková, moje nejlepší kamarádka, se kterou se podporujeme navzájem. Té taky přeju úplně to nejlepší a aby byla nejvíc spokojená v tom, co dělá, protože je hrozně šikovná. Takže teda určitě Marie April a Beata.

Ve své tvorbě se zatím držíš formátu singlů. Debut „But Wait“ Ti vyšel začátkem minulého roku, zatímco čtvrtý a zatím i poslední, „Attached“ v listopadu. Pracuješ aktuálně na něčem novém? Máš v plánu setrvat u vydávání písní samostatně nebo je raději seskupit například do desky? 

Já se momentálně soustředím hodně na přijímačky, protože dělám letos přijímačky na střední školu, takže je to strašně rozhodování, strašně učení a zabere to hodně času. S Matyášem Adámkem, mým producentem, jsme už sice zkoušeli něco nového potom, co vyšlo „Attached“, ale teď, jak se soustředím na ty přijímačky, jsem taková hodně uzavřená a nezbývá mi moc v hlavě prostor pro kreativní myšlení. Doufám, že se mi zase brzy vrátí, protože to je věc, který si na sobě nejvíc cením. (smích)

Jinak se asi zatím držím singlů, protože mi to aktuálně přijde strategičtější – na ty singly líp naberu publikum a potom, když vydám desku, si to to publikum třeba poslechne. Člověk, když najde nějakého nového interpreta, si spíš poslechne singl, než celý album. 

Začátek roku bývá silně spojován s předsevzetími, kterých bychom v daném roce chtěli dosáhnout. Jaká jsou Tvá hudební předsevzetí na letošní rok, pokud nějaká máš? 

Já nad tím takhle dopředu nikdy nepřemýšlím. Přijde mi, že jsem člověk, co všechno nechává náhodě a zatím mu to vždycky vyšlo. Zatím jsem měla vždycky štěstí na tyhle věci. Ale asi dělat, co mě baví, je moje předsevzetí. Strašně bych nechtěla dělat něco co mě nenaplňuje, protože bych v tom potom neviděla smysl.

A nakonec: Kdy a kde si Tě můžeme v nejbližší době poslechnout naživo? 

6. 2. budu hrát ve Futuru s Marií April, Máří a Meekotem, na to se moc těším. Bude to velký, tak tam určitě všichni přijďte!

Tak to by bylo z mé strany vše. Se mnou tu byla hudebnice Bea.K. Děkuju moc za Tvůj čas! 

Rozhovor // Marri

ex