Rain City Drive dorazili do Rock Café. Večer však patřil supportům (Report)

Koncertní sucho k nám bylo tuhle zimu shovívavé a v domácích klubech už to zase pěkně vře. V pátek nezůstalo pozadu ani pražské Rock Café, které ze zimního spánku dorazili probudit Rain City Drive.

Floridská skupina, dříve známá pod názvem Slaves, vytáhla na své první evropské headline turné především desku Things Are Different Now. Jo, v kapele se toho za její historii měnilo dost – kromě přejmenování a personální obměny na postu frontmana, jehož se v roce 2019 ujal Matt McAndrew, Rain City Drive postupně upouštěli od svých post-hardcorových kořenů. Ani v novější tvorbě se ale nebojí čas od času vystrčit růžky a připomenout, odkud přichází.

Přesto se během pátečního večera nešlo ubránit dojmu, že si kapela do Rock Café přinesla i trochu toho venkovního chladu. A ač to byl výkon po hudební stránce zcela v pořádku, bylo to trochu jako jíst suchou rýži – zasytí, neurazí… nenadchne. To samé se ovšem nedá tvrdit o úvodních slotech večera.

Belmont

Čas odkrýt karty – ačkoliv z plakátu nesvítili největšími písmeny, hlavním tahákem večera se pro mě stali poppunkoví sympaťáci Belmont. A soudě dle solidně obsypaného merch stolku po skončení vydařeného setu jsem v tom nebyla sama.

Možná jen škoda, že přes přepálené bubny člověk často spíš matně odhadoval, co za song zrovna hraje. (Což je mimochodem problém, který vrhal stín napříč celým večerem.) Na zábavnosti setu to ale rozhodně neubralo a americká čtveřice si s nelehkou rolí „těch prvních“ poradila bez problému i ostychu.

Přeci jen v line‑upu žánrově trochu vyčnívali a otevírat postupně se plnící Rock Café jako nejtvrdší kapela večera není úplně procházka růžovým sadem. A tak i když Belmont od prvních tónů neváhali využít každý milimetr šířky i výšky pódia, publiku chvilku trvalo, než pookřálo. Nakonec se ale zadařilo. Emoční bomba „731“ nedala jinou možnost než strhnout i neznalé a výzva k circle pitu na „Day By Day“ také padla na úrodnou půdu.

Belmont mezitím sršeli energií a nedali vydechnout. A tak když člověk zrovna s obavou nepočítal centimetry mezi nízkým stropem a hlavou neúnavně skákajícího frontmana, mohl jen ocenit riffy, které kouzlili jak na běžícím páse.

Honey Revenge

Řady v publiku se promíchaly, světla zrůžověla a pódium převzali Honey Revenge. Existenciální krizi tak během chvilky vystřídaly třpytky, tanečky a lavina feel‑good energie. Kontrast, bijící do očí skoro jako barvy na hlavě zpěvačky, však zafungoval překvapivě dobře.

Partička z Los Angeles mě chytla už rok a půl nazpět, když tehdy v Bike Jesus předskakovali Stand Atlantic. Od té doby ušli pěkný kus cesty, aniž by ztratili šmrnc, který z nich naživo dělá neskutečně zábavnou podívanou.

On je tenhle líbivý, zpěvný zvuk v jedné věci sakra ošemetný; snadno může sklouznout k monotónnosti a pocitu, že je všechno tak trochu na jedno brdo. Honey Revenge mají ale v tomhle ohledu jednu zásadní výhodu – charismatickou frontwoman Devin Papadol vyzbrojenou všemi kvalitami pravé pop star. (Nemůžu být jediná, kdo z „Habitual“ chytá vibe mladšího, hlučnějšího, lehce přidrzlého sourozence „Party In The USA“, že ne?) Ať už šlo o roztancování publika nebo strhnutí vláčku na „Favorite Song“, kapela měla Rock Café pevně v hrsti.

A přesto nejde o žádný laciný trik. Celá tvorba stojí na překvapivě silných vokálech i schopnosti přitvrdit, když zrovna chtějí. Novinka „Poison Apple Baby“ během chvíle přepnula taneční parket zpátky do mosh módu a podobně dobře zafungovala i zatím nevydaná „Hot Commodity“. Devin zmínila, že po návratu do Los Angeles plánují zalézt do studia, tak uvidíme, co z toho bude… Pro tenhle večer každopádně dokázali vykouzlit prostor, kde byli všichni přirozeně na jedné vlně, s úsměvem od ucha k uchu. Takže jestli mám odpovědět na otázku z předposledního songu „Are You Impressed?“ – rozhodně!

Rain City Drive

To samé bohužel nemůžu říct o hlavních hvězdách večera. A než na mě někdo vytáhne vidle a pochodně – rozhodně nešlo o špatný set. Rain City Drive podali čistý, profesionální výkon. Že má Matt McAndrew obdivuhodný hlasový rozsah, víme už z dob jeho působení v americkém The Voice, a i když byl opět místy utopený v rachotu bubnů, nejde ho nevyzdvihnout. Všechno vlastně šlapalo, fanoušci odcházeli spokojení… podle šablonky vše správně, vše odškrtnuto.

A možná právě to byl ten problém. Kapela působila spíše dojmem, že si přišla odškrtnout další položku z tour seznamu (na jejich obranu není úplně nejkratší). Interakcev kontrastu s předchozí pompézností Honey Revenge a přímočarými Belmont prostě znát.

Setlist složený z průřezu diskografií fungoval hlavně u starších kousků jako „Heavier“ či „Talk to a Friend“ a při závěrečné „Medicate Me“ přeci jen vyburcoval dva odvážlivce ke crowdsurfu. Přesto se nešlo ubránit pocitu, že tam nějaká ta nezapomenutelná jiskra jednoduše chyběla.

Kapela každopádně naznačila, že u nás letos nejsou naposledy. A tak pokud se vyplní Mattova slova: „Možná se uvidíme v červnu…“, mile ráda si dám repete, kydnu máslo na hlavu a vezmu vše zpět.