Seb Lowe: „Sedíme spolu v autě, hudba hraje na plný pecky a je to vždycky skvělý pocit slyšet, co jsme vytvořili.“ (Rozhovor)

Prvně jako předskokan pro Sophii Isellu a v ten stejný rok si ještě rupne i vlastní koncert v Café V lese, tentokrát pod záštitou Fource, Seb Lowe.

My jsme ho však stihli zastavit už jako předskokana na jaře, aby nám jak samotný Seb, tak i členové kapely Kate a Joel řekli něco ke své tvorbě. Tak pojďme rovnou na to!

Ahoj. Díky, že jste se ke mně dneska připojili. Tady Zana z Klubovny a vedle mě Seb, Kate a Joel. Ráda bych vám položila jen pár krátkých otázek.

Zaprvé mám otázku ohledně hudby obecně. Vy se zaměřujete hlavně na politická témata, která se odrážejí ve společnosti. Je to zajímavá kombinace metafor, ale zároveň si udržuje přímočarost. Kde berete inspiraci pro metafory, které jsou svým způsobem sofistikované, ale zároveň jasné a přímočaré?

Seb: Ty jo, já myslím, že je to za ty roky hodně pokus-omyl. Když jsem byl mladší, tak ty písničky určitě byly mnohem víc přecpané symbolikou a metaforami, často na úkor srozumitelnosti. Časem jsem se to snažil trochu očistit a dát důraz na to, že i když je v textu řádek, co je trochu víc na zamyšlení, ta pointa a jasnost tam pořád zůstávají.

Co se týče inspirace, myslím, že nejsilnější inspirací pro texty jsou konverzace. Přišel jsem na to, že mě inspiruje vlastně všechno – filmy, jiné písničky… moc nečtu, takže nemůžu říct knížky, ale víš co, rozhovory s lidmi a tak.

To mi přijde vlastně dost hustý. Jsi první, kdo mi kdy řekl, že inspirací může být obyčejná konverzace. To je skvělý. A taková navazující otázka, kde udáváš čáru mezi tím, co říct natvrdo a co nechat jako metaforu? Jak se rozhoduješ, kde ta hranice leží?

Seb: Myslím, že je to vždycky dobrá kombinace obojího. Znáš to: jsou prostě řádky a myšlenky, co se musí říct napřímo. A někdy má obrovskou sílu, když máš v písničce moře symboliky a pak to buď odpálíš, nebo završíš něčím úplně přímočarým. Ale častokrát to není ani vědomá snaha, prostě při psaní jen jdeš s proudem a koukáš, co z tebe vypadne.

Otázky budu ještě chvíli směřovat na Tebe, ale mám tu i pár věcí pro Vás všechny. Nedávno jsem si všimla, myslím že na vašem Instagramu, že si děláte album covery. Jaký je to proces? Máš nejdřív písničku a až pak pro ni tvoříš cover art, nebo…?

Seb: Většinou je první písnička. Někdy je to hrozně jednoduché a okamžité. Uděláš písničku a hned je ti jasné, jak ten song vypadá. Ty barvy, svět a vesmír kolem něj.

Přišlo mi to strašně snadné u „No One To Kill In The Sky“, i když samotná malba trvala věčnost. Malování zabralo fakt hodně času a od té doby jsem tak nějak v tomhle světě zůstal a výtvarná díla, co následují, jsou artworku „No One To Kill In The Sky“ tak nějak podobná.

Ale jo, myslím, že písnička jde definitivně první.

A teď něco pro všechny. Jak dlouho Vám trvá dokončit písničku? Protože jsem si všimla, že vydáváte hrozně, hrozně rychle. Je to tempo, které jste si sami nastavili a všichni si ho užíváte, nebo je to spíš takový tlak?

Kate: No tak jasně… Seb píše texty, takže přijde s písničkou v té podobě, v jaké existuje, a pak jdeme do zkušebny nebo do studia, tam si jen tak blbneme a zkoušíme, co sedne. Někdy to prostě zapadne do sebe a jindy… Byly tu písničky, co trvaly tak dlouho! Musíš prostě pořád zkoušet metodou pokus-omyl, ale myslím, že za ten poslední rok jsme se zlepšili v tom, že už víme, co každé písničce poslouží.

Joel: Bicí umí být oříšek. Byly časy, kdy jsme nahráli bicí pro nějaký song, postavili melodii a strukturu a po týdnu jsme se k tomu vrátili a celou písničku předělali.

Seb: Jo jo, některým písničkám říkáme problémové songy. Ty můžou trvat déle a přehazujeme si je sem a tam. A pak jsou songy, co zaberou sotva den nahrávání. Prostě nimi absolutně proletíme, takže záleží na písničce. Nedávný song… ty jo, „People Like You“, ten trval věčnost. Měl vyjít mnohem dřív, než nakonec vyšel, jenže jsem ztratil hlas, takže trvalo věky, než jsem k tomu nabral vokály. Ale jo, konečně je venku.

Co je pro Vás všechny ta nejoblíbenější část tvorby? Když se ta písnička skládá dohromady, co Vás baví nejvíce?

Kate: Já myslím, že ten moment, kdy si na konci sedneme, máme vytvořený ten song a všichni si ho společně pustíme hrozně nahlas… Jakmile jdeme do auta a dáme auto-test. Sedíme spolu v autě, hudba hraje na plný pecky a je to vždycky skvělý pocit slyšet, co jsme vytvořili.

Seb: Jo, auto-test je rozhodně super! Myslím, že ten moment, kdy tak nějak… Někdy dáme strukturu písničky dohromady ve zkušebně, aniž bychom to oficiálně nahrávali, takže jsme to jen my a nahrajeme si to na telefony a odneseme si to. Je to takové pěkné, ještě finálně nenahrané, ještě to není hmatatelné, ale už je to tam.

Joel: Jo, já miluju ten moment, a může se to stát hned na začátku, když tě prostě něco napadne, nebo po celém dni snažení se vyřešit nějaký problém, kdy něco cvakne a ty se najednou cítíš nezastavitelný v tom dalším tvoření. Protože strávíš takovou dobu přemýšlením, a to může být buď hrozně produktivní, nebo dost demoralizující, když to nejde. Takže když něco konečně cvakne, je to strašně uspokojující pocit. To je to, za čím se pořád honím.

Hodně děláte sociální sítě, občas lákáte na nové songy, ukazujete ukázky, jak zpíváte nebo ze zkoušek, kde je jen Seb s akustikou. Baví Vás sociální sítě, nebo je to spíš nutnost kvůli sebepropagaci?

Seb: Jsou tam prvky, co jsou sranda. Potkáš hromadu umělců, co to absolutně nenávidí, a je to pochopitelný – když se staneš muzikantem, nemáš to zrovna v popisu práce. Ale jsou části budování toho světa a vizuálu, co jsou fakt zábavný. Protože jakmile napíšeš song, je sranda sednout si a přemýšlet, jak vlastně vypadá, jaký je jeho příběh, jaké jsou postavy a jak je využít vizuálně. Sociální sítě jako celek můžou být dost ubíjející, když se na ně soustředíš až moc, protože to není reálné a není to hmatatelné. Míval jsem osobní sociální sítě a už je nemám, protože moje hlava si od toho prostě musí odpočinout.

Vidím, že pořád reagujete na některé komentáře a tak. Za to máte můj obrovský respekt. Plně chápu umělce, co to nedělají, takže smekám, že Vy jo.

Seb: Je fakt milé interagovat, protože na sociálních sítích se snadno stane, že to působí jako fejková interakce, ale je super odpovídat, když to jde. A živý koncert je samozřejmě ještě lepší.

Co se podle Vás změnilo v rámci tvorby hudby? Třeba něco, co teď vidíte jinak nebo jste možná netušili, že je to toho součástí? Protože jste dost vyrostli – já si ještě pamatuju doby, kdy jste měli pár tisíc zhlédnutí na TikToku a jen pár songů, a teď objíždíte Evropu. Je tu něco, co se pro Vás změnilo?

Kate: Jen jsme do toho tak nějak vpluli, myslím. Jakože samozřejmě začalo to jen Sebem, pak jsme měli celou pětičlennou kapelu a pak jsme to zúžili. Teď mám pocit, že už máme zvuk, o kterém víme, že je náš. Song vždycky začíná akustickou kytarou, vokály, harmoniemi, bicími a houslemi. Takže už se tak moc neplácáme v zvucích, které k nám prostě nesedí. Měli jsme takovou divnou éru. Měli jsme rok, kdy jsme dělali… ani nevím, byly tam…

Seb: To je album National Anthem, kde jsou některé songy dost dobré, ale každý je prostě úplně jinde. Myslím, že to EP zní prostě tak, že jsme se teprve hledali. A myslím, že nám na tom teď i víc záleží.

Kate: Taky makáme o hodně víc, než jsme makali. Už to není jen takové to: „Můj bože, my jsme v kapele.“ Což je super, protože to pak funguje lépe. Tehdy to bylo prostě jiné.

Joel: Jo, bylo to o objevování. Myslím, že EP Make Me Your National Anthem je přesně ten případ, kde všechny songy zní strašně odlišně. Ale byla to rozhodně lekce, když jsme to nahrávali. Všechny ty roky, co spolu hrajeme jako kapela, byly jedna velká škola a teď máme pocit, že se to začíná usazovat a víme, co chceme dělat.

Seb: A kam chceme směřovat. A pak se to nevyhnutelně pravděpodobně zase změní. Za pět let se podíváme zpátky na tenhle zvuk a řekneme si: „Jo, tehdy jsme neměli páru, co jsme zač.“ Je to součást procesu.

A co si myslíte o současném hudebním průmyslu? Předpokládám, že se setkáte s dosti umělci, jelikož už nejste ta small niche kapela, co si lidi pustí jen občas na malých lokálních show. Dalo Vám to něco, nebo máte pocit, že je tam něco nečekaného?

Kate: Je to skvělý, samozřejmě. Teď všichni posloucháme hudbu digitálně a už to není tak moc fyzická věc. Na druhou stranu v hudebním průmyslu nejsou žádné peníze, což je strašně těžký, když začínáš. A mám pocit, že my jsme se zrovna dostali do bodu, kdy máme věci jako tohle… Ale myslím, že pro začínající umělce je to extrémně těžké. Je téměř nemožné si to finančně dovolit.

Seb: Já měl takové štěstí, že jsem mohl bydlet doma a měl podporu rodičů. Ale pro umělce, co tohle do začátku nemá… Protože ty peníze tam prostě nejsou, dokud nedosáhneš fakt významného stadia, a tam není vůbec lehké se dostat. Je to ta nejlepší práce na světě, jen ten začátek je záhul. Ale i tak je to spousta srandy a vzpomínek. A víš co, i kdyby to dneska všechno lehlo popelem, dokázali jsme věci, ze kterých by šestnáctiletému mně vystřelil mozek z hlavy.

Joel: S hudebním průmyslem je to zajímavé, protože argument ohledně Spotify je ten, že jo, hudba je teď levnější, ale je taky dostupnější. Takže myslím, že je hezké, že si ji může poslechnout víc lidí, kteří si zrovna nemůžou dovolit jít a koupit si vinyl nebo CD nebo cokoliv. V tomhle smyslu je super, že ten dosah je neuvěřitelný. Oslovujeme lidi dál ve světě a máme posluchače na tak bláznivých místech, kde bychom to nikdy nečekali.

Všimla jsem si, že se Vás někdo v komentářích na TikToku ptal, jestli přijedete na Nový Zéland.

Seb: Přesně, máme víc posluchačů v Americe než v UK, a to by prostě nebylo možný. V Americe jsme přitom nikdy ani nebyli! Nebylo by to možný, nebýt digitální doby.

Joel: Jo, pro posluchače je to fakt skvělé, jen pro ty začínající umělce je to drsný.

Což mi připomíná, Kate, ty nově děláš i vlastní hudbu. Jaký je to pocit?

Kate: Je to úžasný. Chci říct, strašně mě to baví. Je fakt skvělé mít tak trochu… jakože hudebně ty songy děláme společně, ale já jsem vždycky ráda psala texty a neměla jsem k tomu moc příležitostí, takže moct to poslat ven do světa je fakt cool a ta odezva je neskutečná. Což je úžasný, vůbec jsem to nečekala. A je skvělý, jak se ty dva projekty navzájem doplňují – takže můžeme dělat věci jako turné po UK v listopadu a já dělám předskokana. Předskakovala jsem i na minulém turné, takže to je fakt super.

Jsou nějaké spolupráce, do kterých byste rádi šli? Všimla jsem si, že se hodně lidí ptá na Rena.

Seb: Myslím, že je spousta lidí, se kterýma by bylo skvělý něco udělat.

Joel: Jo, ale nestává se to tak často. Je to vtipný, není to úplně běžná věc, i když by měla být běžnější. Mám pocit, že hodně muzikantů to dělá takovým způsobem, že je to hodně specifické a spíš jednorázová záležitost.

Kate: Myslím, že je těžké psát společně. Je to náročný, protože se musíte dostat na stejnou vlnu při psaní songu, zvlášť co se týče textů. To by bylo těžký. Ale rádi bychom něco udělali, to jo. Bylo by to cool.

Zmínili jste, že jste byli nejdřív pětičlenné uskupení a pak jste to zúžili a našli svůj vlastní zvuk. Jaké to bylo se dát dohromady a najít ten svůj zvuk? A jak jste se vůbec dali dohromady jako kapela?

Seb: Takže já jsem potkal Jakea, našeho manažera, když mi bylo asi 17, a on přemýšlel, jestli bych nešel do studia, pro které zrovna něco dělal. A pak jsme začali spolupracovat a Jake mě seznámil s ním.

Joel: Jo, Seb hrál sólo koncert v Manchesteru a já měl zkušebnu jižně od Manchesteru. Seb hledal místo, kde by si mohl vyzkoušet set, tak za mnou Jake přišel a já na to: „Jo, v pohodě.“ Pak jsem šel na ten koncert. Bylo to skvělý a pak se Seb rozhodl, že chce kapelu. Přidal jsem se, a to mě dovedlo až sem, úplně jednoduše.

Seb: Úplnou čirou náhodou byl Jake nejlepší kámoš s, víš co, jedním z nejlepších bubeníků na světě, takže to bylo skvělý. Obrovský štěstí.

Joel: A pak o něco později, asi rok a půl na to…

Kate: Jo, já! Já potkala Jakea, když jsem dělala takovou příležitostnou práci kolem hudby pro jiného umělce, kterého zastupoval, a on mi říká: „Slyšela jsi o Seb Lowe?“ A já: „Ne.“ A on: „Shání houslistku.“ A já na to: „Jsi si jistý? Jakože slyšel jsi tu hudbu?“ A on: „No, Seb předskakoval Blossoms, jestli se chceš na tu show dostat.“ A já: „Ok, (smích), tak to jo.“ A pak jsem si to zamilovala, je to boží.

Seb: Taky obrovské štěstí. Prostě čirá náhoda. Jaká je pravděpodobnost, že se všichni potkáme, takhle si sedneme a rozumíme si? To je prostě klika.

Joel: Hrával jsem v kapele v minulosti, kde to… inu, ne vždycky funguje.

Poslední otázka na odlehčení: Je nějaká hudba nebo umělci, které byste doporučili? Které třeba sami posloucháte?

Kate: Sophia Isella je úžasná, ta je skvělá. Viděla jsi ji? Je neuvěřitelná, fakt cool.

Seb: Rozhodně Kate. A ještě někdo na poslouchání? Už asi nikdo jiný.

Kate: Ne, jenom já! (smích)

Joel: S Kate je to takový, že její hudba nese hrozně důležitý myšlenky, který by svět měl v tuhle chvíli slyšet. A to samé platí pro Sophii. Svět tyhle věci potřebuje slyšet.

Je to moc důležitý, a to samé platí pro Vás. V tomhle máte hodně podobnou hudbu.

Seb: Je tu s námi taky jeden neuvěřitelný theater kid, stejně jako Sophia.

Kate: Lidi, nechte toho! (smích)

Seb: Ale upřímně, dává do toho všechno a seká to skvěle.

Joel: Jo, a je něco tak výjimečného na tom, když lidi chodí na tyhle show a mají místo, kde můžou být spolu a cítit se v bezpečí. A to je na hraní v téhle kapele to nejlepší – vidět ty lidi tam venku, co na ty koncerty chodí.

Seb: Potkáš spoustu lidí, pro které je to vůbec poprvé, co byli na koncertě. A já nevím, je to prostě tak výjimečné, ne? Je to dost cool. Co se týče jiných umělců, mám v hlavě vymeteno. Uh, Jesse Welles…

Kate: The Guest List, kapela z Manchesteru, ty známe dobře. Ti byli skvělí.

Seb: Předskakovali nám už párkrát, jo. Ještě třeba The North… je toho mraky.

Úžasné, moc Vám všem děkuju! Za mě je to všechno. Tady Zana pro Klubovnu s kapelou Seb Lowe, díky moc a užijte si koncert!

Text: Zana // Foto: Freya Barber