Tadeus Racety: Vždycky jsem chtěl být zpěvák (ROZHOVOR)

Zrodila se hvězda! Se jménem Tadeus Racety, nadějným alt-popovým interpretem, jsme přišli do styku hlavně v posledních měsících, kdy nám o sobě dal vědět skrze svoji účast v hitparádě Radia Wave, Startér. Přestože na scéně aktivně působí teprve poslední tři roky, jeho diskografie aktuálně čítá 3 alba a jedno EP, koncem minulého roku vydaného „Život Je Samet“. Tadeus mimojiné působí jako frontman studentské kapely LETMO, kde spolu s jejími dvěma dalšími členy vytvářejí autorské písně nejvíce připodobňované k Pokoji 25 nebo Edúv Synovi. 

Tadeus přijal naše pozvání na rozhovor a otevřeně s námi promluvil o své cestě k hudbě, ale i svém současném směřování. Kam vedly jeho první krůčky v hudbě, kdo a co ho nejvíce inspiruje nebo jak zpětně nahlíží na svoji účast ve Startéru? O tom, ale i mnohém dalším v našem nejnovějším rozhovoru. 

Začneme odlehčeně. Jak bys svou tvorbu v pár slovech popsal lidem co o tobě slyší poprvé?

Dělám hudbu pro lidi kteří se chtějí cítit dobře, sebevědomě a bezpečně v tom, kým jsou. Hudba je pro mě způsob, jak zpracovávat věci, které se mi těžko dávají do slov, je to taková forma transformace reality. Často si v ní vytvářím vlastní svět, kde se cítím bezpečně, a doufám, že ten pocit dokážu předat i dál. Hudba, a zejména pop, pro mě byl vždy takovým útěkem před realitou, o vytváření nové reality, kde se můžeš nachvíli schovat a vše je najednou hned lepší.

Zvukově je pro mě trochu výzva to určit, ale je to kombinace všeho, co mám zrovna v oblibě. Rád pracuju s vrstvami a kontrasty, takže se v ní míchají různé nálady i prvky. Smutek i radost, drzost a rebelství, ale někdy i jemnost a svoboda. Ve výsledku je to prostě ten nejautentičtější odraz toho, jak vnímám život, toho, co mám rád a toho, jak se cítím.

Mě by docela zajímaly žánry a věci ze kterých vycházíš – jak tematicky, tak zvukově. Nemusíš zmiňovat konkrétní inteprety, ale třeba i místa, věci a nebo emoce, co tě inspirují.

Mě inspiruje tak nějak úplně vše. Obyčejný věci jako když sedím na hodině ve škole, když se jdu projít ven do přírody nebo po městě, nebo když jsem v autobuse a koukám z okna, tak mě zrovna napadají nejvíc zajímavý věci. Hodně mě inspiruje moje dětství. Když jsem byl malý, tak rodiče pouštěli v televizi MTV, když ještě byla, a já jsem na to koukal poprvý, když mi byly tak tři roky, a viděl jsem tam Madonnu, pak Michaela Jacksona, George Michaela a Kylie Minogue, prostě všechny tyhle legendy. Úplně mě to uneslo. Říkal jsem mamce, že tohle chci dělat, takhle zpívat, tancovat a vypadat u toho dobře. Pak jsem dělal, že jsem jako popová hvězda a nutil jsem rodiče, aby na mě koukali. Tancoval jsem před nimi, zpíval a myslím, že to byla pokaždý fakt show. Tohle vše mě hodně inspiruje doteď. Já mám takový vzorový modely, kterým se chci přiblížit, a většinou to jsou právě tyhle legendy.

Mám rád různý žánry – pustím si britskou scénu, house nebo uk garage, pak třeba nějakej lehčí rock a někdy fakt takový to sladký RnB z devadesátek. Poslouchám samozřejmě hodně i český věci. Mám rád Šansony, Hegerovou a tyhle klasiky. Petra Kotvalda, jeho album„Gejzír“, Lucku Bílou a prostě poslouchám tak nějak všecko. Vždycky si z toho vytáhnu, co se mi líbí, něco specifickýho, co mě zaujme, ale nerad to nějak kategorizuju. Hodně mě taky inspirují kamarádi. Když se nima bavím a vidím, jak se nesou životem, co dělaj a co je baví, tak mě taky napadnou různý věci. Jsou to moje múzy, hlavně moje kámošky.

Ve svém biu na Spotify zmiňuješ, že jsi se hudbě věnoval už od dětství. Jak ses k hudbě teda dostal? Měl jsi doma nějaké hudební zázemí?

Mě hudba provází úplně od malička. Jak jsem zmínil, od těch tří let to pro mě začalo. To byl pro mě ten breakthrough, když jsem viděl v televizi tu Madonnu, jak tam skáče. Pak mi rodiče koupili takový ty nástroje pro děti, když mi byly asi čtyři roky, byl to takovej malej klavírek. Já jsem na něho hrál, do toho jsem si broukal melodie a začal jsem si skládat svoje vlastní písničky. Já jsem jim takhle hrál a rodičům se to hrozně líbilo. Moje rodina není moc hudebně založená, spíš umělecky, ale hned mě v tom začali podporovat a oni byli jako: „On má asi hudební talent! Tak ho podpoříme, zkusíme ho dát do ZUŠky a uvidíme, co z toho bude.“

Začal jsem chodit do malýho dětskýho sboru, pak na klavír, pak na zpěv a na skladbu, postupně se to rozvinulo a začal jsem potom i tančit. To mě dovedlo až na hudební konzervatoř v Teplicích, konkrétně na obor hudební kompozice, kde jsem se řemeslně vycupoval. Mě to bavilo vždycky, a tak to zůstalo doteď. Baví mě to a nic jiného ani dělat nemůžu a nechci. Vždycky jsem chtěl být zpěvák, to byla ta hlavní myšlenka, to moje poselství.

Ve svých textech hravě střídáš češtinu s angličtinou. V čem se ti píše líp a jak se ti to kombinuje? Jaký máš ke každému z nich vztah?

Já píšu tak, jak to cítím v ten moment. Ta angličtina je pro mě trošku víc odtažitá a jak to není můj rodnej jazyk, tak jsem se v ní trochu schovával. Taková lehká fasáda, taková odtažitost. Dobře se mi v ní ale zpívá, protože je taková jemná a ty slova se na sebe hezky napojujou. Určitě ji ani nechci opouštět, mně to pořád vyhovuje a doteď píšu věci v angličtině. Ale jinak jsem si řekl, že vybočím mimo komfortní zónu a rozhodl jsem se, že začnu psát v češtině. A ono to začalo fungovat. Dřív jsem se styděl psát v češtině, protože se mi ten jazyk moc nelíbil a přišlo mi to trochu kýčovitý. Pak jsem si řekl, že to je ale moje limitace, že já to takhle vnímám, a co když to zkusím tak, aby to tak nebylo? Donutil jsem se a fungovalo to. Jsem rád za to, že jsem vybočil mimo tu komfortní zónu. Třeba „Jsi Jenom Sen“ jsem napsal třeba během deseti minut s kytarou a ten text vznikl tak, jak leží a běží. Bylo to během minuty napsaný, já nad tím nepřemýšlel a prostě jsem si řekl, že tam bude ta angličtina s češtinou. To byl pro mě ten breakthrough, kdy jsem poprvý použil češtinu v písničce. Hrozně se mi to líbilo, protože to je autentický. 

Své poslední EP „Život Je Samet“ jsi napsal a vyprodukoval během měsíce. Jak dlouho ti obvykle trvá proces tvorby? Co tě na procesu baví a co naopak ne?

Můj proces tvorby je hodně rozmanitej. Já něco píšu dva roky a něco mám naopak napsaný za deset minut. Třeba moje nejposlednější album, „You’re Only Just A Dream“ mi trvalo opravdu dva roky. Napsal jsem jednu písničku a pak dva měsíce nic, pak jsem napsal další a byl to takovej postupnej proces. Netlačil jsem na pilu. Neměl jsem žádnej deadline, tak jsem to nechal přirozeně být. Pak jsem ho vydal, „Jsi Jenom Sen“ byla ve Startéru a mě to motivovalo, protože jsem viděl, že se to lidem líbí. Začal jsem psát a dema těch písniček byly hotový do týdne. Já jsem každej den napsal jednu a takhle vzniklo celý EP. Pak jsem ho do toho měsíce finalizoval, dodělával a vylepšoval, ale bylo to úplně přirozený. Nerad ten proces tlačím. Nikdy se nenutím napsat hodně věcí najednou nebo aby to bylo rychle. To není pro mě. Já to dělám, jak to cítím, a když nic psát nechci, tak nepíšu. No a pak se najednou stane, že během jednoho měsíce mám třeba čtyři alba. To teďka přeháním, ale skoro. (smích)

Možná ještě doplň něco k tomu co tě baví/nebaví na tom procesu?

Mě na tom procesu tvorby baví úplně všechno. Nejvíc mě asi baví vymýšlet ty koncepty a samotná tvorba těch písniček. Baví mě hledat zvuky, který se mi líbí a rád si přijíždím inspirace v žánrech, co se mi v ten moment líbí. Taky mě baví vymýšlet vizuály. Já si píšu i scénáře do videoklipů, který ani nevím, jestli někdy budou natočený. (smích)

Já když tvořím, tak v hlavě vidím zároveň i ten vizuál a příběh. Vidím hotovej videoklip a celou vizi. Obecně ten přebal, moje image a to vizuální vyjádření je pro mě hrozně důležitý. Baví mě vymýšlet outfity a celkový vzhled toho, jak to bude celé vypadat. Konstantně přemýšlím, co bych mohl dál vylepšit a baví mě to hodně měnit, to k tomu prostě patří. A moc mě nebaví asi takový to pochybování, co je správně a co špatně. To se snažím opustit, protože mě to vždycky jenom limitovalo. Ty věci je dobrý dělat tak, jak je člověk cítí a moc nad tím nepřemýšlet. Dělat to přirozeně, od srdce a neřešit, jak to dopadne, nebo jaký to bude. 

Teď bych se ráda pustila na tvůj velký úspěch, tvé soutěžení ve Startéru, kde jsi se nejen umístil v top 20, ale zároveň ses stal i jedním z finalistů a obsadil krásné třetí místo. Jaké to bylo a jak se teď, když to celé skončilo, cítíš?

Cítím se dobře. Mě to vlastně nějak tolik neovlivnilo. Teďka to skončilo a jakože život jde dál a nijak to neovlivňuje moji tvorbu. Zanechalo to na mně pozitivní stopu a mám hroznou radost, že jsem to dostal takhle daleko. Ze začátku jsem to nebral vůbec vážně. Dostal jsem se tam čirou náhodou a byl to pro mě trochu šok. Díky tomu jsem zjistil, že mě lidi poslouchají, užívají si mojí hudbu a umění a že se jim to, co dělám, líbí. Vlastně to pro mě bylo nejdůležitější. Vidět, jak se ty lidi spojí dohromady a že je to opravdu zajímá. To na tom bylo to nejhezčí. Jsem rád, jak to dopadlo a vlastně mám hroznou radost.

Co ti tahle zkušenost dala?

Úplně nejdůležitější pro mě asi byly ty konexe. Já jsem potkal hrozně moc zajímavých lidí, kteří dělají to samý, co já. To mě hrozně překvapilo a motivuje mě to dál. Poznal jsem nový kamarády a taky kontakty, což je pro mě taky hodně důležitý, protože nevím, jak jinak bych se k tomu dostal než touhle cestou. Mám radost, že je v České republice taková možnost být objevený jako někdo, kdo dělal hudbu z vlastního pokoje, a dostat se během pár měsíců na kultovní pódia a prokázat, že to za to stojí.

Ty jsi letos se svým sólo projektem souběžně ve Startéru soutěžil i se svou kapelou LETMO. Jak ses ke kapele dostal a v čem se to pro tebe liší?

Já jsem se k holkám dostal vlastně tak nějak omylem. Já jsem je sledoval na Instagramu, ale moc jsme se neznali a ony daly na storýčko, že hledaj frontmana do jejich kapely. Já jsem si tak ze srandy řekl: „Tyjo, já bych chtěl zkusit zpívat v kapele, to musí bejt skvělý,“ a ony byly jako: „Tak fajn, tak se sejdem“.

Začali jsme se scházet a nacvičovat covery písniček. Přirozeně to došlo k tomu, že jsme napsali svoji první písničku „Suděti”, vystoupili jsme na koncertě gymnázia v Teplicích, nějak omylem pak vzniklo album a pak jsme omylem začali i vystupovat. Celý se to tak přehouplo a je to skvělý. Je to úplně jiný, než bejt na tom pódiu sám. Bejt tam sám je náročnější. Tady jme v tom spolu a když se něco děje, tak to vyřešíme spolu a nejsme třeba ani tak nervózní. Rozdělí se to na ty třetiny. Pak, když tam člověk vleze sám, tak má tu zodpovědnost.

Baví mě to obojí. Je to jinej proces. Když to děláme ve třech, je to takovej brainstorming a je to hodně inspirativní. Mě to s těma holkama hrozně obohacuje a je to prostě jiný, než ta sólo tvorba. 

Ty už máš za sebou i dost živáků a to jak s kapelou, tak ty sám. Sám o sobě říkáš, že jsi poměrně stydlivý, přitom na stagi působíš, jakoby ses pro ni narodil. Jak se ti živě vystupuje?

Jakože jo, jsem podle mě stydlivej normálně, že se třeba bojím mluvit s lidma, ale když vylezu na to pódium, tak se proměním v tu sebevědomou verzi sebe a opravdu se tak i cítím. Mě to prostě jenom baví a fakt si to užívám. Rád vybočuju z komfortní zóny. Cítím se na pódiu jak doma a ani to pro mě není moc nepříjemný. Víc nepříjemná je asi ta nervozita před tím koncertem, než tam člověk vyleze. To očekávání, jaké to asi bude a jestli se to povede nebo nepovede, ale patří to k tomu a mě ty nervy taky baví. To jsem vždycky chtěl, vystupovat před lidma, takže je to pro mě přirozený a cítím se tam dobře. 

Tys byl letos jedním z několika hudebníků zahrnutých v našich letošních kometách, seznamu interpretů, kterým daný rok nejvíce fandíme. Kdybys byl v téhle roli ty, která jména bys začlenil? 

Většina lidí, který sleduju a který mám rád, už tam tam byli zmínění (smích), za což jsem hrozně rád, protože si to zaslouží a fandím jim. Teď mám ale hodně rád třeba Johanelu. Vydala teď album Kdo jsi ty, a to mě okouzlilo. Myslím, že si zaslouží, aby ji slyšelo víc lidí. Hodně se mi líbí, co dělá. Ten styl, kterej má, je takovej hodně unikátní a podle mě to tady chybí na tý scéně. 

Před námi je poslední otázka. Než se s tebou rozloučím, prozraď nám, kdy a kam si tě jak s tvým sólovým projektem, tak s tvojí kapelou v nejbližší době budeme moct přijít poslechnout naživo? 

Nejbližší sólový koncert bude 13. května v Brně v Kabinetě Múz. Budu tam otevírat pro Leto s Monikou, která bude křtít její nový album Cítiť to všetko naraz, který teď vydala. Je skvělý a všichni si ho poslechněte. Bude tam ještě s Čáry Života. Další koncert je v sobotu 16.5. v Arše+ znova s Leto s Monikou a Čáry Života, takže bude takový mini turné. A s LETMO budeme nejblíž vystupovat na Studentským Majálesu 8. května v Kampusu Hybernská a už se moc těším, bude to skvělý!

To by bylo z mé strany vše. Se mnou byl hudebník Tadeus Racety. Díky za tvůj čas!

Rozhovor // Marri