Míša Kortánová: „Myslím si, že se cítím nejvíc zranitelně, když to úplně poprvý vydám nebo někomu ukážu, protože je to čerstvý.“ (Rozhovor)

Když jsem scrollovala sociální sítě, abych se mrkla, co se děje v hudebním světě (čtěte prokrastinovala), narazila jsem na talentovanou písničkářku a textařku, která vystupuje pod jménem Misakort. Zabralo to jen pár minut a pár zpráv, abych si právě Míšu pozvala na krátký rozhovor.

V průběhu pár minut jsme společně s Míšou stihly rozebrat její proces tvorby, osobité texty, ale i pronikání do české hudební scény a jaké je v dnešní době začínat pro folkovou small artistku. Pojďme rovnou na to!

Ahoj, Míšo, a díky, že sis udělala čas na nás z Klubovny. A rovnou začneme zlehka: Řekni něco o sobě. Kdo jsi, co tvoříš, jak bys popsala sebe a svou tvorbu?

To je krásná otázka na začátek. Tak já jsem Míša Kortánová a jsem písničkářka. A říkám o sobě většinou, že dělám indie folk, ale myslím si, že se mi to hodně prolíná – ty žánry, jak čerpám inspiraci z různých věcí. A ráda o svojí tvorbě říkám, že to je zhudebněná poezie, protože se poezii taky věnuji.

Velice hezká odpověď, děkuji. A když se teda přesuneme k Tvým textům a k Tvojí tvorbě – jak dlouho Ti trvá složit písničku? Od toho prvotního nápadu, kdy si řekneš: „Jo, tohle je něco, co chci prostě splácat,“ do toho finálního bodu, kdy to prostě hodíš na socky nebo na Spotify?

Hele, to hodně záleží. Jako občas se mi stane, že si napíšu nějakej verš někde v autobuse, pak mi to tam leží týdny, měsíce a tak. Ale většinou to bývá tak, že mám nějakej nápad, většinou, když fakt jedu v autobuse… Většinou v hromadný dopravě se mi to složí. A to mám pak za pár hodin, jako přes den, kdy to udělám celý. Vždycky mě tak něco jako posedne a jde to dobře. A to je ta nejlepší možnost, když se v tom moc nemáchám.

A co je pro Tebe nejtěžší takhle při tvorbě? Taková překážka, co vnímáš, že je pro Tebe obtížná?

Hele, určitě udržet myšlenku v celý písničce, v celý formě. Protože já hodně ráda utíkám přes takový asociační proudy. Takže to a za druhý určitě zhudebnění. Protože já mám vždycky takový období, že poslouchám nějakýho interpreta, a pak ho hrozně dávám do té svojí tvorby. Takže se snažím nějak korigovat v tom, abych nekopírovala hudbu, melodie a tak. Takže to mi dělá problém. Já jsem spíš textařka než hudebnice, takže to je asi nejtěžší.

A na tohle jsi mi hezky navázala. Tak když teda tvoříš, tvoříš první text, nebo melodii? Nebo to jde tak nějak dohromady?

Vždycky napíšu první text, minimálně jeden verš. Většinou napíšu první sloku bez hudby. Potom vymyslím hudbu na tu sloku a pak to nějak plyne společně.

Ty tvoříš a zpíváš v češtině i v angličtině. V čem se ti tvoří a zpívá líp?

Já už v angličtině netvořím.

Už jsi od toho odstoupila?

Už jsem od toho odstoupila úplně. Na začátku jsem tvořila hodně, hodně v angličtině. A je to v něčem mnohem jednodušší, protože angličtina je hrozně tvárná. Je mnohem tvárnější než čeština. A i po smyslu taky je mnohem jednodušší dávat nějaké hlubší pocity do angličtiny, protože je to takové s větším odstupem. Ale baví mě to mnohem víc v češtině.

Já jsem se, díky škole, hodně sblížila s češtinou za posledních pár let. A je mi to mnohem bližší. Je to mnohem osobnější. A mnohem radši si hraju s tím jazykem. Myslím, že je mnohem zábavnější hrát si s češtinou než s angličtinou, protože v angličtině je to takový, že jde rýmovat všechno se vším. A čeština je taková bohatší, ohýbavější.

Ty tvoříš hodně na socky, nejvíc asi na TikTok. Vnímáš, jak velký je pro Tebe ten rozdíl mezi prostě hodit to na TikTok a hodit to na Spotify, jako ofiko to prostě nahrát? Co tě třeba víc baví?

Co je pro Tebe ten cíl v hudbě? Jak si představuješ takový ten moment, kdy si řekneš: „Yes, I made it.“ Co to je pro Tebe? Kam to chceš dotáhnout, jestli máš nějakou představu?

To je těžká otázka. Ale myslím si, že kdybych byla na koncertě a stál by přede mnou nějaký dav a zpívali by víc než tři lidi, tleskali by do rytmu… To by byl takový můj „yes, I made it“.

To je hezký, takový skromný cíl. A teď teda konkrétně už víc na Tvoje texty. Ty píšeš texty plný emocí, i tak zpíváš. Jde to ruku v ruce. Ale mimo skladby, když vystupuješ na těch sockách, tak seš taková více důvtipná, máš v sobě trošku víc té ironie. Máš nějaký moment, kdy to pro Tebe přepne, když začneš zpívat? Vnímáš v tom nějakého rozdílu, když se normálně takhle bavíš s někým a když zpíváš. Je pro Tebe uvnitř nějaká určitá sepínačka?

Určitě tam vnímám rozdíl tím, že se hodně bráním tím sarkasmem a takovýma věcma. A v té hudbě je to pro mě taková jediná vyjadřovací metoda, kde se můžu trošku odpoutat od toho nadhledu. Ale zároveň si myslím, že u dost věcí ten nadhled a ta ironie trošku zasahují do těch písniček. Ale je to pro mě takové ventilování v těch písničkách, když zpívám. Je to jiný vyjadřovací způsob než mluvení, to určitě.

A jaký je pro Tebe psát texty o takhle silně osobních prožitcích a emocích? A cítíš se potom třeba, i když to zpíváš a prezentuješ, vlastně zranitelně?

Myslím, že se cítím nejvíc zranitelně, když to úplně poprvý vydám nebo někomu ukážu, protože je to čerstvý. Ale potom postupem času na ty věci koukám zase jinak, takže si to nechám odležet. Ale hodně často se mi stává, že napíšu nějakou písničku vyloženě v tom proudu té emoce. A jo, je to takové, jakože… vulnerable. Zranitelný je asi to nejlepší slovo, který se na to dá použít.

Je to takové otevření svojí duše lidem, který buď ani neznám, ale horší to je pro ty lidi, který znám, o kterých ty věci třeba jsou. Pak je to takové, že a co když ten člověk pozná, že to je o něm, nebo tak…

Jednou jsem napsala (už hrozně dávno teda) písničku o mém tátovi, když se s mamkou rozcházeli. A mamka mi o několik týdnů, měsíců později řekla, že to poznala. Tak jsem byla úplně: „Ty vole, to jsem asi neměla psát.“ Ale vlastně je to moc hezký na tu retrospekci. Když se na to člověk potom dívá zpětně, tak má zase jinou perspektivu a je to hezký. Určitá forma vzpomínek.

A tohle se hezky váže k poslední části této otázky. Cítíš, že Tě to propojuje s lidmi?

Určitě. Já jsem teď vystupovala na jedné akci a zpívala jsem jednu písničku, už ani nevím , která to byla… Ale asi dvě paní v první řadě u toho vyloženě brečely a já se nejvíc cítím propojená s tím publikem, když za mnou někdo přijde a vyloženě mi řekne, že to nějak rezonovalo. Což si myslím, že je taky ten můj cíl – prostě aby si z toho každej něco vzal. Abych něco předala. A každý si z toho vezme to svoje. A když cokoliv, jeden verš, s někým rezonuje, tak to je za mě moc krásný.

Ty jsi na TikToku měla jedno hezké video – TikTok, kde jsi vysvětlovala svůj text. Já třeba jakožto autorka, která píše texty teda nehudební, mám někdy pocit, že prostě jak to ty lidi můžou nechápat? Je to tak zjevný z toho textu. Máš taky takový pocit, že třeba vytvoříš text a lidi se na to koukají jako o čem to jako je? A vždyť je to přece jasný, vždyť to přece mluví samo za sebe. Máš takový pocit?

Jo, jo, jo, určitě. Mně se strašně často lidi ptají, o čem ty písničky jsou, nebo mi někdo říká, abych to vysvětlovala třeba na koncertech. Jakoby o čem to má být. A já si říkám: Za prvý mi to přijde vyloženě zjevný. Jakože já rozumím tomu, že to jde z mojí hlavy a ne každej tomu může rozumět, co jsem tím myslela. Ale za druhý si taky myslím, že o tom to vůbec není. Že to je o tom, že umění si má každej přebrat podle sebe. Něco si z toho vzít. Něco pochopit, něco nepochopit.

Takže vlastně mě to netrápí, že to lidi třeba nepochopí. Spíš moc nechápu, že mají potřebu něco uchopit tak, jak to ten člověk myslel. Protože pro mě je největší zábava si to přebrat podle sebe.

Souhlasím. Myslím, že o tom umění je. Teda teď k živému vystupování. Ty jsi to už hodně nakousla. Jak se cítíš, když vystupuješ naživo oproti offline? Co je jiné, když stojíš před lidma a vidíš, jak na Tebe koukají? A co Ti vyhovuje víc – nahrávat doma, nebo stát takhle před lidma?

Největší rozdíl je určitě v tom, že mám trému, když tam stojím, protože můžu cokoliv posrat. A to se mi stává hodně… akordy. Protože se prostě… Ještě v tom nejsem úplně ostřílená. Takže to je určitě ten největší rozdíl.

Ale nevím, jestli můžu říct, co mě baví víc. Když si házím věci na socky, když to nahrávám doma, tak můžu, kolikrát chci. Nebojím se, že to zkazím, protože si to můžu přenahrát a tak.

Ale zase stát na těch prknech, na té stage, je hrozně energicky nabitý. Což se mi prostě nedostane v tom mém pokojíku. Potom můžu koukat na komentáře a říkat si: „Jo, super,“ ale je to mnohem víc reálné na těch koncertech. Takže nemůžu říct, co mě baví víc. Všechno má svoje kouzlo.

Jak bojuješ s trémou?

Špatně. Ale jak? S tím se bojuje těžko. Alkoholem třeba? (smích)

Ne, tak jako… Po skleničce to jde líp. Já se snažím si spíš tak psychicky říct, že to je vlastně v pohodě. Že chyby zlidšťují. Takže asi tak.

Ale žádné fyzické metody fakt nemám. Já se nějak přemluvím k tomu, že to bude v pohodě. A ono, jakmile tam nastoupím a zazpívám první písničku, tak to za mě celkem spadne. A už to pak jde. Mně vždycky pomáhá si říct, že většina těch lidí tomu nerozumí. Takže ani nepoznají, když tam bude něco špatně.

Jaké je pro Tebe se takhle otvírat naživo? Když vidíš, jak na tebe ty lidi koukají, zatímco Ty tam zpíváš vlastně o svých velice otevřených a hlubokých citech. Přemýšlíš o tom vůbec?

Právě že vůbec ne. Já v tom okamžiku vůbec nepřemýšlím nad tím, že zpívám nějaké svoje emoce. Spíš se snažím to vyloženě nezkazit. To je ten můj záměr. Zazpívat to co nejlíp, nepodělat akordy a tak.

U nějakých starších písniček, které už mám zajeté, tak už to prožívání tam samozřejmě je. Tam hodně funguje ten nadhled nad tím textem, co jsem napsala před nějakou dobou.

Vlastně já tu největší emoci prožívám v tu chvíli, kdy to píšu. A potom, když s tím už vystupuju, vystupuju, vystupuju… tak už je to takové, že se jenom snažím to nějak předat. Za sebe vydat a dát něco z toho i dalším.

Jaké je pro Tebe, jako small artist která ještě zpívá primárně teď už v češtině, prorazit na české hudební scéně? Jaké je to hledání posluchačů, získávání pozornosti? Ty jsi měla na TikToku moc hezký text o tom, že se tam většina lidí pobavuje o svých věcech a nikdo moc nevnímá.

Já jsem z toho pořád úplně odvařená, protože jsem začínala na takových vesnických akcích, na zábavovkách a tak, kde mě vyloženě nikdo neznal, nikoho jsem nezajímala. O tom je ta písnička.

A potom jsem začala vystupovat po Praze a najednou na mě ti lidi fakt koukají a poslouchají. Je to pro mě zatím úplně neuvěřitelný. Ještě jsem to úplně nepobrala a nemůžu říct, že bych už nějak výrazně prorazila, ale je to vždycky hrozně skvělý. Když mi kdokoliv napíše s pozvánkou, abych s ním vystoupila na jeho akci nebo tak, tak jsem úplně jako: „Já? Vy mě znáte?“ (smích) Já, tady z malého městečka? Je to hustý. Ještě jsem to úplně neuchopila.

Jak vnímáš českou hudební scénu? Jak se Ti do ní pořád ještě vchází a jak se Ti v rámci české hudební scény působí?

To je těžká otázka. S tím, že ještě nemám tolik zkušeností, abych to asi mohla objektivně zhodnotit. Ale všichni jsou zatím velice milí. Se všema, kdo mi napsal na nějakou akci, se krásně komunikovalo, což jsem nečekala. Já jsem vlastně zvyklá na to, že když někam napíšu, tak se mi ozvou za tři týdny. Ale tady to jde fakt rychle.

Jednu takovou zkušenost mám s projektem Hůrka, se kterým jsem vystupovala v Kamíně na lodi. A ti si se mnou dokonce i zahráli živě na tom podiu, bez jakýkoliv zkoušky. Jsou moc skvělí.

Ale ještě se pořád rozhlížím, abych dokázala popsat, co se mi líbí, nelíbí. Zatím jsou všichni milí, a to je to důležité. Zatím žádnou vyloženě špatnou zkušenost nemám. Takže za to jsem vděčná.

A na závěr: máš něco, cokoliv, co bys ráda vzkázala, ať už lidem, kteří Tě znají, nebo těm, kteří Tě neznají. Třeba nás někam můžeš pozvat, kde budeš vystupovat. Nebo zkrátka cokoliv vyjádřit lidem, co si tohle třeba přečtou?

Zvát vyloženě nebudu, ale jsem momentálně v procesu nahrávání alba. Takže věřím, že během léta se mi to povede dodělat a vydat. Bude to album mnohem osobnější než kdy jindy. Myslím, že jsem se dost posunula v nějakém smyslu a bude to znít o dost jinak než písničky, co jsem měla předtím. Tak jsem na to zvědavá, jakou to schytá zpětnou vazbu.

Budou v albu i nějaké písničky, co jsi dávala už někam na socky?

Samozřejmě. Většina z nich taková bude. Myslím, že jsou tam jenom dvě, tři, které jsem ještě nikam nedala.

Tak to bude překvapení i starý známý.

Je to tak. Ale co vzkázat asi vůbec nevím. Kdo mě nezná, poznejte mě, třeba se vám budu líbit. Kdo mě zná, děkuji vám. A sledujte mě a já budu dávat vědět, když někde budu.

My se na Tebe přijdeme podívat.

To budu ráda.

Moc díky, že sis na nás udělala čas. Tohle byla za Klubovna Zana s písničkářkou Míšou Kortánovou. Děkujeme a těšíme se na nové album!