Tyhle alba letos slaví deset let. Připadáte si už starý?

2012 – rok, kdy se predikoval konec světa, abychom o deset let později zjistili, že se Baba Jaga o dekádu sekla. Rok 2012 nám každopádně přinesl spoustu skvělé muziky, na kterou dodnes intenzivně vzpomínáme. Byla to navíc doba, kdy se projevovaly tehdy ještě neokoukané vlivy trapu a dupstepu. Představujeme Vám dvacet desek, na který se ani po deseti letech neprojevil jindy zrádný zub času!

Gumiho desítka

ZAHRANIČNÍ

Deftones – Koi No Yokan

Vydáno: 12. listopadu

V tomto případě skutečně platilo, že šlo o šťastnou sedmičku a definovanou “předtuchu lásky“, jak zní ostatně překlad desky z japonštiny. Skvěle znějící deska dostala svůj ráz i díky využití předzesilovače Fractal Audio Systems Axe-Fx, který dodal kapelnímu zvuku na hutnosti. Uhrančivá melancholie spojená se strhující dynamičností zarezonovala u kritiků i fanoušků. Skvělý komerční nástup znamenal hned první týden jedenácté místo v americkém žebříčku Billboard 200. A to v době, kdy kytary pomalu začínaly vyklízet pozice. Na Deftones byl ovšem spoleh i na počátku třetí kapelní dekády.

Enter Shikari – A Flash Flood of Colour

Vydáno: 16. ledna

Enter Shikari ve vrcholné autorské formě na desce, na které se jim konečně podařilo prodat jejich pověstnou živou energii. A Flash Flood of Colour je i po letech mimořádně zábavná, pestrá a aktuální deska. Tradičně společenští a kritičtí ES vystavili výstražný trojúhelník a vytasili fakáče politikům, korporacím a ekologickému ignoranství. A na rozdíl od konce světa, na jejich slova opravdu došlo.

Muse – The 2nd Law

Vydáno: 28. září 2012

Muse jsou kapelou, která bude vždycky rozdělovat společnost. Pro jedny reprezentují nudné a přehypované kolotočárství, pro druhé jsou nedostižnými vizionáři. Vrchol vnitřní a tvůrčí rozpolcenosti nastal s dodnes kontroverzně vnímanou deskou The 2nd Law, na které se Muse při snaze zasáhnout co největší masu dostali na dost tenký led, který pod náporem vlastní invence i snaze se přizpůsobit docela zapraskal.

První půlka desky se nese v očekávaném rockovější hávu, jenž reprezentuje třeba pompézní singl “Survival”, který se stal zároveň hymnou londýnské Olympiády. Druhá část desky je ovšem nadmíru bizarní. Megalomanský trojlístek totiž podlehl vlivu Skrillexovy éry a vstoupil na pole dubstepu. A o tom, jak jejich nečekaný hokus pokus dopadl, se vedou spory ještě deset let poté…

Parkway Drive – Atlas

Vydáno: 26. října 2012

Bude z Parkway Drive největší metalová kapela dekády? PWD se po headlinování populární Never Say Die Tour! a skvělé desce Deep Blue dostali do popředí zájmu a zároveň na sebe naložili obrovský tlak. Čtvrté studiové album zachycuje australské sympaťáky v pozici stadionové kapely, která vyprodává sály po celém světě a která se zároveň snaží neztratit svou autenticitu.

A to se Parkway Drive povedlo. Na konci roku z toho byla nominace na australské album roku a především upevnění již tak silné pozice ve světě globálního metalu. V dalších letech se bohužel populární smečka vydala trochu konzervativní cestou a přeorientovala se dost silně na německy trh. Letos se o jejich kvalitách budeme moc přesvědčit 10. září po boku While She Sleeps.

While She Sleeps – This Is the Six

Vydáno: 13. srpna 2012

Bezesporu corový skokani roku. WSS se po třech slibných EP konečně odhodlali ke kroku natočit první dlouhohrající desku. A byla to trefa do černého! Kapelu si pod svá křídla výrazně vzal populární Kerrang! a na konci roku z toho byl u zmiňovaného plátku titul nováčka roku. Nutno dodat, že zcela po právu.

Tak trochu garáž, přesto se skvělým zvukem a mimořádnou autenticitou. Kapela taktéž zaujala svým nyní již pověstným sepětím se svou Sleeps Army, název kapely totiž přímo odkazuje na šestého nehrajícího člena kapely, kterým jsou právě fanoušci. Nadšení byli všichni, kritici pěli chválu a označili WSS za největší kapelní příslib posledních let.

Yelawolf & Ed Sheeran / Travis Barker

Vydáno: 14. února 2012 (The Slumdon Bridge s Edem Sheeranem) // 13. listopadu (Psycho White s Travisem Barkerem)

Co by kdyby…Travis Barker se momentálně těší titulem nejvyhledávanějšího producenta na specifickém poli rock-pop-rapu, a to díky úspěšným spolupracím s hráči jako Yungblud, Kenny Hopla a především Machine Gun Kelly. Jeho snahy o nastolení nového hudebního řádu a snah o propojení kdysi nepropojitelného ovšem začaly již o dekádu dřív. Prvním výrazným úspěchem se stalo propojení s Yelawolfem.

Rapově – country znějící redneck a bubeník Blink 182 se spolu prvně spojili při spolupráci na EP Psycho White, které mu otevřela cestu k nadcházejícím úspěchům. Přelomový rok pak Yelawolf stvrdil i na dalším EP The Slumdon Bridge s tehdy nepříliš známým zrzkem zvaným Ed Sheeran. Že vám tohle spojení neštimuje? Opak je pravdou, Sheeranovy začátky se vážou ke grimu. V raných začátcích totiž krom Yelawolfa spolupracoval třeba se jmény jako Wiley nebo Devlin.

DOMÁCÍ

Ektor – Tetris

Vydáno: 29. října 2012

Rok 2012 přinesl v rapu nové pořádky. A po pionýrských a frackovitých začátcích se stále více projevoval také vliv gangsta rapu. Jeho vlajkovou lodí se tudíž nemohl stát nikdo jiný než nový vládce Prahy – Ektor. Ektorovi se po skvělém debutu Airon Meidan a následující desce Topství začala předpovídat velká budoucnost, která měla stvrdit celkem nečekaná spolupráce na společné desce Tetris po boku DJ Wiche.

A tak se také stalo. Album se stalo neoodiskutovatelným bestsellerem jak ve fyzických prodejích, digitálních streamech, tak i díky vyprodaným shows. Po právu přišla také nominace na žánrového Anděla, kde se však zmíněné duo muselo sklonit před jiným titulem.

Toxxx – Bauch Money Mix

Vydáno: 5. 10. 2012

A tím se stal Bauch Money od Huga Toxxxe. Rok 2012 se u nás výrazně nesl v duchu nastupujícího trapu. Tehdejší Logic (a nynější Yzomandias) zakládá YZO Empire (předchůdce nynějšího Milion+ Entertainment), hlavní pozornost na sebe ovšem právem strhává Toxxx. Bauch Money lze i po letech vnímat jako jednu z nejlepších tuzemských trapových desek.

Mixtape Bauch Money Mix vnesl do hry nový zvuk, nezaměnitelnou flow hlavního protagonisty, kterou podtrhly ve skrze velice povedené featy od Marata, Igora, Oriona či Vladimira 518. K albu se taktéž vázal tématický merch. Po Čechách jsme mohli v té době vidět nalepené bauch money, holubí chainy nebo tehdy velmi populární Fakin snapbacky. Kult okolo nadčasové desky přetrvává dodnes, a na webu labelu Hypno808 je hodnota originálního alba vyčíslena až na částku 6000,-

Skywalker – Babylon

Vydáno: 21. prosince 2012

Skywalker měli po EP Arkham a jeho vyprodaném křtu v pražském Chapeau Rouge pověst nastupujících hvězd, které mají potenciál uspět nejen na domácím písečku, který už jim pomalu přestal stačit. V předvánočním čase pak přišlo sedmiskladbové EP Babylon.

Určujícím momentem byl dosavadní největší kapelní hit “Lost“, na který navázalo dalších šest skladeb se silným podtextem s názory na scénu, práva zvířat nebo sociální témata. Skywalker se díky tvrdé práci a velmi silnému hardcore-punkovému materiálu podařilo vyrazit poprvé za hranice. Ostatně i tehdy velmi populární kanál Rockcast mluvil o nahrávce kontinentální kvality.

Saved By The Fortune – Anchors Aweigh

Vydáno: 6.5.2012

Mezi velké přísliby se řadili i Saved By The Fortune, kteří patřili bok po boku ke kapelám jako Attack The Hero, Momma Knows Best nebo Marina… zkrátka mezi silnou pražskou nastupující generaci metalcorových kapel. Zatím co první počin Stars Having A Briefing Over Problemhood byl ještě znát vliv indie, Anchors Aweigh již za přispění Patrika N´Goro představil kapelu v mnohem drsnějším hávu.

Nahrávka vyvolala ve své době celkem bouřlivé reakce, možná tím že svým způsobem předběhla svou dobu. O SBTF nebylo v posledních letech příliš slyšet, což by se mělo změnit během letošního roku, kdy se očekává příchod nové nahrávky.

Péťa a její desítka

Jinjer – Inhale, Do Not Breathe

Vydáno: 12. února 2012

Dnes headlineři festivalů a kapela, jejíž jméno slyšel už snad každej metalovej fanoušek. Nicméně, v době, kdy Jinjer vydali jejich první EP se současnou zpěvačkou Tatianou Shmayluk, jsem ještě vůbec netušila, že existují. Nutno říct, že v téhle době kapela ještě neměla úplně definovanej sound a rozhodně ani muzikálně nebyla tak daleko jako dnes.

Inhale, Do Not Breathe. Pro někoho nepříliš inovativní metalcorová deska, která ne že by nebyla kvalitní, ale vlastně neurazí ani nenadchne, pro mě osobně naopak velký objev. Hlavním důvodem pro to byla samozřejmě Tatiana, jejíž vokál v tý době nikdo nechápal. Možná už je to dneska mýtus, ale vždycky se tvrdilo, že ženský prostě nemají předpoklady na tak hluboký a démonický growly, jakých jsou schopní mužští vokalisti. No, Táňa zkrátka řekla „Hold my beer!“ a všem vypálila zrak (čti ušní bubínky). Kromě toho taky předvedla, že i čistě zpívá skvěle, například v emotivní skladbě „Waltz“. Touhle ódou na Tatianu samozřejmě nechci říct, že zbytek kapely nic neumí, právě naopak. Například kytarista Roman Ibramkhalilov i basák Eugene Abdukhanov ukazují svůj talent v kapele dodnes. Co se týče Inhale, Do Not Breathe spousta riffů je tady hodně chytlavá, ale nutno je ocenit i z technické stránky, třeba hned v úvodním tracku „Until the End“.

Abych ale jen nechválila, musím nakonec dodat, že přes všechen talent a umění, které jsou v kapele dodnes vidět, Jinjer pro mě svoje kouzlo postupem času ztratili. Potvrzením mi pro to budiž poslední koncert na Fajtfestu 2021. Stojíte na manťácích, obdivujete, jak to všechno dohromady zní a kolik úsilí za tím nejspíš muselo stát, ale najednou se přistihnete, jak vlastně jen čekáte na poslední song. Možná je to tím, že je dnes kapela přece jen o něco komerčnější, možná už mi prostě jen nemají co nového nabídnout. Nicméně Inhale Do Not Breathe určitě bude vždy patřit mezi alba, který ráda slyším i po několikátý.

Thy Art Is Murder – Hate

Vydáno: 19. října 2012

Thy Art Is Murder dnes nepochybně patří mezi deathcorový špičky. Jak to ale bylo tenkrát, když vydali jejich druhou studiovku Hate? Bylo to rozpolcený, jak už to tak bývá. Hate pro Thy Art představovala poměrně zlomovou desku, kterou všem ukázali, jakým směrem se vlastně chtějí vydat. Na předchozí The Adversary uslyšíte víc death metalových prvků a rozhodně větší dávku chaosu. S Hate přichází úplně jasnej deathcore. CJovy vokály jsou stejně ďábelský jako vždy a celé desce nechybí ta typicky pekelná atmosféra, kde se ale nešetří breakdowny a celý je to o něco definovanější. Krásně to demonstruje například skladba „The Purest Strain of Hate“.

Právě tahle nedostatečná chaotičnost a syrovost, stejně jako pro někoho přílišná deathcorová „obyčejnost“ je důvod proč Hate dostala taky hodně hejtu. Spousta fanoušků se ke kapele obrátila zády s tím, že jsou to vlastně obyčejní floutci se snapbackama, stejně jako všechny tyhle „novodobý-deathcorový-rádoby“ kapely, jako třeba Whitechapel.

Každej si samozřejmě může myslet, co chce, ale i přesto, že po Hate byl možná zvuk Thy Art o něco míň originální, rozhodně neztratil na kvalitě. Naopak TAIM ukázali, že opravdu hrát umí a mají co říct. A to ostatně dokazují dodnes.

Whitechapel – Whitechapel

Vydáno: 19. června 2012

No, a když už jsme u těch hejtů na deathcorový kapely, výše zmínění Whitechapel slaví letos deset let své self-titled desky. Hádáte správně, sklidila podobnou kritiku jako deska TAIM, možná jen o něco větší. Fanoušci začali mít pocit, že Whitechapel těžce podléhají komerci. Ať už to tak bylo nebo ne, Whitechapel je prostě deathcorová placka jak má být. Phil Bozeman tady sice neukazuje tolik rozsahu, co se týče jeho vokálu, ale energii to má skvělou.

Zajímavostí je, že na tomhle albu se poprvé objevují náznaky „měkčích“ prvků, Phil vám tam občas něco zašeptá („I, Dementia“) a třeba hned na začátku slyšíte pianové intro („Make It Bleed“). To samozřejmě taky sklidilo vlnu kritiky, protože to přece není dostatečně tvrdý a nekompromisní, jako to má v pořádným deathcoru vypadat. Kdyby tenkrát fanoušci tušili jakým směrem se Whitechapel budou ubírat dál, asi by tomu nechtěli věřit.

Za mě se ale tahle kapela vydala směrem pokroku a neusla na vavřínech a za to jim fandím. Nebojí se čistých vokálů i rozevlátých kytarových sólíček a přitom pořád produkují kvalitní muziku. Dnes desetiletá deska Whitechapel zní paradoxně o něco míň temně než ty dnešní a to i proto, že v novější tvorbě se odráží hodně osobních traumat a jizev především z Philova života. Fanouškům tak ukázal „zranitelnější“ stránku nejen on, ale i zbytek kapely právě tím, že nezůstali v bezpečí čistýho deathcoru.

Chelsea Grin – Evolve

Vydáno: 19. června 2012

Další desetiletou slavicí se letos připomínají Chelsea Grin. Evolve není jejich zdaleka prvním releasem, ale rozhodně není stejná jako její předchůdkyně. Na téhle desce je víc melodičnosti a navíc je okořeněná kytarou Jasona Richardsona, který dřív působil v Born of Osiris. Především v záverečné skladbě „Don’t Ask, Don’t Tell“ je jeho vliv znát. V téhle době ještě s Chelsea fungoval Alex Koehler, jehož vokály tady prostě nezklamou, a dokonce tu můžeme slyšet i experimenty s čistým zpěvem. Přes tyhle menší inovace si ale Chelsea Grin zachovali tvář a tak Evolve rozhodně patří mezi ty lepší deathcorové počiny.

Dnes už je všechno jinak a kapela vyměnila frontmana, kterým není nikdo jiný než Tom Barber, který dříve působil v Lorna Shore. A pokud znáte Lorna Shore, tak určitě víte, že je pořád o co stát. Já budu mít stejně vždycky nejradši Desolation of Eden (2010) a „Recreant“, ale to je zase téma na jindy.

Madball – Rebellion

Vydáno: 12. června 2012

Přesouváme se k hardcorovým stálicím mezi něž nepochybně patří Madball. Desetiletí letos slaví jejich EP Rebellion. Tahle deska je jasným příkladem toho, že od Madball vždycky dostanete to, co očekáváte a to je naprosto čistý HC. Rebellion je EP plný úderných riffů a silných refrénů, celý poslech vám zabere necelých 13 minut a během těch vlastně prožijete všechno, co potřebujete. Pokud by vám přece jen připadalo, že tu místy slyšíte jinou než HC atmosféru, možná to bude vlivem death metalového producenta Erika Rutana, který pracoval například pro Morbid Angel. Dost možná si toho ale ani nevšimnete, protože Madball se opravdu drží svých kořenů. To ostatně dokazují i znovu nahrané songy „Get Out“ a „It’s My Life“ z úplně prvního alba Ball of Destruction (1989).

Madball, stejně jako třeba Terror, Agnostic Front nebo Hatebreed prostě vždycky budou hardcorový safe spaces – chcete klasiku, jděte sem.

Lionheart – Undisputed

Vydáno: 8. května 2012

U HC ještě chvíli zůstaneme a připomeneme si dalšího reprezentanta kapely, od které víte, co máte čekat, ale vůbec to není na škodu. 8. května 2012 vydali kalifornští Lionheart desku Undisputed a znovu ukázali, že to s tím HCčkem taky uměj. Oproti Madball mají ale jejich desky trochu jinou atmosféru a to především proto, že sází na texty o tom, jak se člověk má na všechny vykašlat a makat na sobě a že vždycky se můžete sebrat ze dna („From Nothing“) a taky musíte bejt pyšný na to, co děláte („Lifer“), no znáte to.

Prostě a jednoduše, spousta lidí má tuhle kapelu za arogantní frajery, kteří neustále všem cpou pod nos, co všechno dokázali. To je jeden úhel pohledu. Ten druhý je zase o tom, že se parta kluků dala dohromady a dokázala si vybudovat slušnou komunitu i přes všechny překážky, který jim život postavil do cesty, a dnes jsou na to hrdí a dokáží to předat dál. A právě o tom jsou Lionheart, jak s deskou Undisputed, tak dalšími počiny jako třeba Welcome to the West Coast (2014) – umějí vám předat spoustu energie a síly jít dál. No a taky je to prý super hudba do gymu, ale o tom já vím prdlajs.

Get the Shot – Perdition

Vydáno: 12. dubna 2012

Get the Shot patří dlouhodobě mezi moje srdcovky a někdy přemýšlím, jestli je to víc jejich hudbou, nebo tím, jak mile se chovaj ke svým fanouškům – hlavně frontman JP. Právě jeho hlas je jasným poznávacím znamením téhle kapely a to už od první desky Perdition, která má letos výročí. Tohle album je dalším hardcorem v řadě, nicméně Get the Shot jsou přece jen trochu jiní. Jejich projev je o něco chaotičtější, rychlejší a uřvanější. To nepřeháním, protože JPho screamy jsou opravdu dost vysoko a je pravda, že ne každýho to nadchne. Nepřijdete ale ani o spoustu sborových refrénů a chytlavých riffů. Úplně na konci pak narazíte na nečekanou baladu „Expiation“, která vám vžene do očí slzy, a budete z toho trochu zmatení, ale nejspíš si ji zamilujete.

Dnes jsou Get the Shot zase dál, víc si hrají s kytarama a vůbec je vidět, že muzikálně vyspěli, nicméně patří mezi další kapelu, která si zachovává svou tvář. Nevydali toho ještě moc, ale zatím svoje fanoušky rozhodně nezklamali.

Architects – Daybreaker

Vydáno: 28. května 2012

Architects pro mě patří mezi ty kapely, které si, aniž byste nutně chtěli, rozdělíte na before a after. V tomhle případě nemám na mysli nic jiného, než tragickou ztrátu Toma Searleho, který měl na svědomí velkou část textů a produkce kapely. V letošním roce oslaví desítku album Daybreaker, které spadá do té první éry. Je to deska, která sklidila hodně pozitivních reakcí, z jedné strany proto, že se zabývá společenskými tématy, hrabe se ve vší špíně, kterou máme jako lidstvo na svědomí a z druhé strany proto, že je to prostě zážitek.

Sam Carter měl už v té době specifický projev, jeho hlas dodává celému albu procítěnost a opravdovost, Tom napsal skvělý texty a zbytek kapely se neméně podílel na tom, aby vás to prostě pohltilo. Stačí si poslechnout třeba „These Colours Don’t Run“ a budete vědět, oč tu běží. Není tu ale nouze ani o spolupráce se zvučnými jmény jako například Drew York (Stray from the Path) nebo Oli Sykes (Bring Me the Horizon).

No a co ta after éra, říkáte si? Vlastně to bylo super až do For Those That Wish to Exist (2021). A teď to hrozně schytám, hehe. Jednoduše řečeno, All Our Gods Have Abandoned Us (2016), kde už je cítit smutek z Tomova odchodu a Holy Hell (2018) měly svoje kouzlo v tom, že byly dost osobní. A pokud ne přímo to, byly o věcech, se kterými se můžete ztotožnit, víte, že i tohle se v životě děje. Jenže u nejnovější desky už tenhle pocit nějak postrádám, přesto že se nevěnuje žádným lehkovážným nesmyslům. Ztratilo to kouzlo, a ačkoli se snažím ubránit pocitu, že bez Toma už to není ono, nějak mi to nejde.

Royal Thunder – CVI

Vydáno: 2012

Blížíme se ke konci a tak, pokud jste ještě neusnuli, vás možná trochu ukolébám předposledním albem z mýho „výročního“ výběru. Tentokrát ho mají na svědomí atlantští Royal Thunder a jde o jejich debutovku CVI. Royal Thunder mě baví hned ze dvou důvodů. Jednak je to rocková kapela, ale zároveň mají kolem sebe zvláštní temnou atmosféru, a kdo by se v tý depce občas rád nekoupal. Co ale celou jejich image úžasně doplňuje a vlastně i formuje je projev jejich zpěvačky Mlny Parsonz. Ta ženská má neuvěřitelně poutavej hlas, ať šeptá, nebo opatrně našlapuje do bluesovýho rytmu a už vůbec nemluvím o tom, když se do toho opře a zařve. Chvílema vám může připadat, že posloucháte Led Zeppelin v ženským podání, jen trochu temnější.

Je ale pravda, že kdybych tohle album slyšela jako první, nejspíš bych nechala Royal Thunder ležet. CVI je moc dobrá deska, ale místy je tak utahaná a rozplizlá, že už to chcete zabalit. A možná to teď schytám zase, ale mnohem víc se mi zarylo pod kůži album Wick (2017), především se skladbou „April Showers“. Tam přesně poznáte, zač je toho Mlny.

Bring Me the Horizon – The Chillout Sessions

Vydáno: 22. listopadu 2012

Posledním oslavencem letošního roku je velmi nenápadný a skoro neznámý album od hodně nápadný a známý kapely. Říkáte si, proč sakra u BMTH zmiňuju zremixovanej paskvil alba There Is a Hell Believe Me I’ve Seen It. There Is a Heaven Let’s Keep It a Secret (2010). Odpověď je naprosto jednoduchá. Protože si myslím, že to vůbec žádnej paskvil není a že tím kapela ukázala, že nejsou jen další deathcorovou (v tý době už spíš metalcorovou) rychlokvaškou, která nechce dělat nic jiného.

The Chillout Sessions nikdy nebylo vydaný fyzicky, nicméně nebylo taky prvním remixovým albem. To přišlo už v podobě Suicide Season: Cut Up! To jsem ale neslyšela a taky k němu nemám vůbec žádnej vztah a tak ho prostě budu ignorovat. U druhé sbírky remixů si BMTH přizvali ke spolupráci Drapera, který produkuje především dubstep a chillstep. No a přesně toho se na téhle desce dočkáte. Jasně, nejde o žádnou velkou inovaci a při poslechu vám zřejmě nespadne brada nad muzikální genialitou. To ale neznamená, že album nemá co nabídnout. Jediný co tu zůstalo z původních skladeb jsou kytary a vokály. Jenže ne Oliho vokály. Ty tam naopak nejsou vůbec. Zůstaly pouze stopy, kde hostovala zpěvačka Lights („Don’t Go“).

Magie je v tom, že kombinace chillstepových melodií, jemných pasáží zpívaných Lights a procítěných kytar („Blessed With the Curse“) vám dá dohromady melancholickou, ale zároveň uvolňující atmosféru. Prostě a jednoduše, vylezete na kopec, pod sebou máte les a tohle v uších a nic vám nechybí.

Mělo tohle album nějaký vliv na budoucí tvorbu Bring Me the Horizon? Těžko říct, ale už tehdy bylo rozhodně jasné, že tahle kapela se jednoho žánru držet nebude a že má v rukávu ještě hodně překvapení.

SLEDUJ KLUBOVNU 

FACEBOOK

INSTAGRAM

YOUTUBE

SPOTIFY

klubovna logo banner

13. 2. 2013 – v toto na oko banální datum vzniklo něco, co z původního skromného a ne úplně sebevědomého článku přerostlo v nynější podobu. Právě v tento den totiž světlo světa poprvé spatřila Klubovna. Z původně hudebně publicistické rubriky na jednom z webzinů vznikl samostatně soběstačný projekt, který se však snaží navázat na původní ideu. Nedělat ze svých fanoušků pouhé bezduché konzumenty, ale aktivní součást celého mimořádně interaktivního projektu.

Sleduj nás na: