Lorna Shore potvrdili pověst deathcorových virtuózů a doručili epickou show (Fotoreport)
I Feel The Everblack Festering Within Me. Tak se jmenuje nové album Lorny, které nám kluci z New Jersey přivezli ukázat. A ač to může znít jako klišé, zase se jim povedlo posunout svou laťku výš a zařadit se tak již napevno mezi deathcorové legendy a asi nejzajímavější aktuální kapelu tohoto žánru. Line-up nedělního večera pak doplnili ještě osvědčení Whitechapel, Shadow of Intent a Humanity’s Last Breath.
Ještě před začátkem celé show asi nejen nás zaskočil velmi nezvyklý požadavek kapely – žádné pití v sále, ani na sezení. V moshi a na stání by mi asi tento krok tolik nevadil, když už ale sedím, tak mi to vlastně přijde dost divný… Ale whatever, nepřišli jsme sem kvůli Staráči za 90 korun, au.
Prvním zářezem line-upu byli švédští experimentalisté Humanity’s Last Breath, přirovnávaní třeba k Meshuggah. Na ty jsem se těšil možná nejvíc ze všech supportů, protože jsem je jediné ještě neviděl. Bohužel tahle severská démonická show v nedělním deathcore setupu úplně nevynikla, spíš naopak. Hodně djentových basů bylo v podstatě to jediné, co se k nám nahoru na balkon dostalo. Zpěv i kytary zůstávaly někde napůl cesty (ne na Pankráci). Místo psychologické severské smršti jsme tak dostali spíš lehké zklamání.
Shadow of Intent jako druzí v pořadí předvedli o dost divočejší nástup a laťku udrželi celou půlhodinu. Progresivní deathcore, pořádně protažené growly a konečně divočejší pohyb v moshpitu. Benovy screamy mi příjemně ježily chloupky na hrázi a mařeny v kotli roztáčely helikoptéry, jako by nebylo žádné zítra.
Ještě před Lornou nás pak přišli rozpárat Whitechapel. Veteráni z Tennessee letos oslaví 20 let na scéně a poslední roky si drží velmi stabilní výkonnost. Šlo vidět, že crowd už byl zahřátý a Whitechapel tak mohli sypat growl za growlem i temné technické riffy. Zhruba v půlce začínala show lehce stagnovat, což zdárně odbourala minipauza a chycení druhého dechu s hymnou „Hate Cult Ritual“. Po é jsme dostali i „The Somatic Defilement“ z dávného roku 2008 a pomalu jsme se chystali na Lornu…
Lorna Shore… jakože what?! Tohle byl absolutní epický námrd od pádu opony po poslední potlesk. Začátek obstarala pecka „Oblivion“ a já měl otevřenou hubu jako Kelišová. Bicí v druhém patře, neskutečné digitální vizuální doprovody… Jasně, tohle není nic, co bys ještě neviděl, ale tady to celé ladilo dohromady extrémním způsobem.
Po jedné z novinek „War Machine“ si pak Will pochválil Prahu a jak rád tady hraje. Před „Cursed to Die“ si zas vyžádal předčasný aplaus pro security guys, protože následovala záplava crowdsurferů a chytači měli co dělat. Zhruba v půlce setu jsme dostali další z novinek „In Darkness“. Ta je skvělá sama o sobě, ale když crowd zjistil, že si kapela v průběhu pořídí pár záběrů do klipu, strhlo se příjemné circle pit šílenství.
Druhou půlku show pak odstartoval extrémně emotivní song „Glenwood“, který mluví o složitém vztahu Willa s jeho otcem a jmenuje se podle Willovy ulice, na které jako malý bydlel, Glenwood Ave. Song se snaží o něco jako obnovu spojení mezi synem a otcem a spolu s vizuálním i hudebním doprovodem… nevím, jestli měl čas slzet Will, ale já skoro jo. Takže ne, deathcore nemusí být jen o hnilobě a smrti…
Abychom se ale vrátili k trochu větší brutalitě, následovala zničující hymna „Prison of Flesh“. Po ní pro nás měl Will Ramos dvě zprávy, dobrou a špatnou. Ta špatná? Poslední song. Ta dobrá? Je to trilogie. Dostali jsme všechny tři „Pain Remains“ za sebou a pak ještě projev nelidskosti v podobě přídavkové „To the Hellfire“.
Co říct závěrem? Hudebně i vizuálně dokonalá show světových rozměrů… A Will není člověk, je to monstrum :D.
Text: Gerli, Foto: Adam
