Rock for People nebo Rock for Sahara? Letošní ročník jako jedna velká euforie!
Těžko se mi hledají slova pro to, co jsme během čtyř letních červnových dnů zažili. Naši radost jistě umocnil fakt, že jsme konečně absolvovali “neokleštěný” festival tak, jak jsme se na něj těšili už snad od roku 2019, kdy jsme mohli naposledy zažít Rock for People se všim všudy. Přesto všechny komplikace, zrušené účasti hudebníků i změny v předpovědi počasí (z původně avizovaného deště do tropických teplot) nezkazily nic z našeho zážitku. RfP (si) nastavilo laťku, která se bude v následujících letech jen těžko překračovat. Ale pěkně popořadě.
Za Klubovnu se nás sešlo na Rokáči spoustu, takže jsme se snažili oběhat a pokrýt vše, co šlo. Jelikož letos festival nabízel kotel hudby a dalšího vyžití, přináším vám tímto reportem shrnutí za celý náš tým ve znamení “víc hlav víc ví”.
Vezmu to zeširoka: komentovat počasí je asi zbytečné, i když to svou roli hrálo – někomu vedro vadilo víc, někomu míň. Za sebe oceňuju možnost ochlazení se všemi dostupnými způsoby – ať už ve formě pitné vody (fronty na ni ale hodně au), aut, co kropily či zavlažovacích zařízení. Možnosti byly, ale ocenili bychom je asi během všech festivalových dní, nejen v sobotu. Počasí si s námi po celou dobu festivalu trošku zahrávalo – dusno a jedna jediná přeháňka, která se zrovna trefila do setu The Valentines na jedné z hlavních stagí. Přesto si tahle indie partička svým vychillovaným setem dokázala udržet početné publikum.
Kdybychom chtěli ještě chvíli hanit spalující žár (kdo zažil propršené Mighty Sounds v Olší u Tábora někdy ve 2008/2009, ten si na teplo nepostěžuje NIKDY), neměli bychom vynechat nevýhodu největší KB stage, která stála uprostřed rozpálený cesty. Hlavních hvězd festivalu jako Weezer, Fall Out Boy či Green Day se tento problém však netýkal, protože měli to štěstí, že hráli ve chvíli, kdy už šlo slunko dávno spát. Zato kapely, které hrály přes den, se grilovaly společně s publikem. Don Broco to vyřešili heslem: “I take my T-shirt off, swing it around my head,” při kterém si mužská část publika sundala trička a roztočila je nad hlavou. Větrák jak z Aliexpressu, ale lepší než nic. Zvukař ale asi neměl zrovna svůj den, a tak jim nešťastným nazvučením kazil celý set, který i tak předvedli s velkým nadšením vůbec poprvé před českým publikem. Frontmana Roba Damianiho tak nebylo občas slyšet, což je věčná škoda.
Kde jsme ale nazvučení (na stejné stage) mohli pochválit, byli například Boston Manor. Ti předvedli po covidové pauze jak jsou lační po pořádné show. V Česku se během zhruba jednoho týdne objevili již podruhé (poprvé si střihli předskakování Rise Against v Praze). O tom nám ostatně popovídali v rozhovoru, kterým jsme navázali na to, kde jsme skončili v roce 2019 (koukněte zde). Kdo mě ale na KB stage překvapil, byla pro mě neznámá formace Rare Americans, tedy tři Kanaďani a dva Slováci (ti se v půlce setu představili zvoláním: “Čaute bratia!”). Pro fandy Hobo Johnsona (ve veselejším podání) rozhodně doporučuju k poslechu. Na kapelu bylo sice pódium možná zbytečně velký, popasovali se s tím však naprosto v pohodě a celou show jim doslova dokreslovaly skvělé animace k jednotlivým songům.
Než se dostanu k velikánům (nejen) na téhle stage, pověnuju se ještě v pár řádcích kapelám, které si taky zaslouží zmínku. Británie plodí jednu skvělou hudební formaci za druhou a Neck Deep jsou toho zářným příkladem. Pro mnoho z nás srdcovka, na kterou jsme si museli dlouho počkat – Neck Deep tu totiž měli hrát (dle jejich slov) už čtyřikrát. Proto se na nás těšili skoro stejně jako my na ně. Show fungovala a pop punkový set, který na léto sedí jak prdel na hrnec, nás dostal do varu. O tom, jak se tu kapele hrálo, jaký mají postoj k lehkým drogám a kam hodlají směřovat, se dočtete v našem rozhovoru, takže stay tuned. Na KB stage se (opět doslova) ohřála i další britská formace You Me At Six. Na RfP jsme je mohli vidět již podruhé, do Česka se ale obecně rádi vracejí. Ačkoli byla jejich show “papírově” v pořádku, já si kapelu užila víc v klubu a myslím si, že by jim víc sedla menší stage.
Kdo by naopak klidně zasloužil větší stage, byl tuzemský rapper Redzed. Ten se s celou svou partou musel potýkat (jako jedni z mnoha) s organizačními nešvary, kvůli nimž se jejich set přesouval ze středeční noci na tu čtvrteční. Přesun pak odnesla i plzeňská formace Severals, která si kvůli všem přesunům vysloužila přezdívku festivalových smolařů. Redzed, který musel kvůli nedobrovolnému zrušení show čelit spekulacím o tom, že show nezvládl kvůli podroušenému stavu (což nebyla pravda), využil nastřádanou nasranost a přetransformoval ji do epické podívané. Moshpit vřel, hypeman Kryštof v masce (a na řetězu) dokresloval temnější ráz Redzedovy tvorby a postupným budováním napětí společně s celou kapelou z jejich koncertu udělali jednu z top show celého festivalu. Jedno triko nezůstalo suché. A tak, i když jsme od základu hodně kytarově založení, právě rapově orientovaní interpreti nás nakonec nadchli skoro nejvíc. Jednoznačně musíme vyzdvihnout vystoupení rappera Slowthai, který zatímco v domovské Británii sbírá ocenění, je pro našinec zatím stále spíše neznámým pojmem. Vyzdvihnout musíme ale také rapové interprety KennyHoopla, Dope D.O.D. a Grandson. Přehršel energie a hype, to je přesně to, co od skvělé show chceme, a přesně to jsme taky dostali!
Další, kdo nás chytil za srdce, byli rozhodně Idles. Osobitá a svérázná kapela na podiu i mimo něj (to ostatně zjistíte v rozhovoru, který pro vás připravujeme). Show byla jednou z těch, které nás na letošním RfP dostaly do kolen. V šapitó (tedy na stage Evropy 2) udělali parádu krom Idles taky Dead Poet Society, skvělí a energičtí Leoniden, kteří dokázali návštevníky roztancovat v jednu ráno, ale i česká legenda Ivan Mládek a Banjo Band. Jejich vystoupení bylo skoro až dojemný a ráda budu vzpomínat na to, jak tisíce lidí sborově zpívají Jožina z Bažin a u toho se zvesela moshuje.
Velkým překvapením ale byli, minimálně co se týče práce s publikem, i britští Bob Vylan. Radikální punk z ostrovů stále není mrtvej, God bless. Třešničkou bylo, když frontman pozval na podium posluchače se slovy: “Všechny vás zastavit nemůžou,” a v jeden moment tak bylo na stage skoro stejně lidí, jako pod ní. U Britů si ještě chvíli pobudeme (to skoro vypadá, že jim letos nějak extra fandím, což je vlastně pravda), a to s kapelami Strange Bones a Wargasm. Anglické duo Wargasm se v hudbě vyznačuje inovativním a agresivním přístupem, který se propisuje i do jejich vystoupení, z něhož snad nikdo nemohl být zklamaný. Celá kapela lítá po stage, crowdsurfuje, prostě zábava už od pohledu. Nejlepší na tom je, že to nepůsobí na sílu a my si tak můžeme užít jakousi anarchii z první ruky. Strange Bones je, co se týče show, to samé v blěděmodrém, hold punk v Anglii umí.
Než si dáme finální shrnutí, ať vás tím výčtem neunudíme k smrti, nesmíme opomenout hlavní tahouny. Jako mrzení se dá popsat koncert Fall Out Boy. Zvukově mu nebylo co vytknout, show ale byla poměrně plochá, komunikace s publikem vlažná (a basák Pete obecně neudělal moc dobrý dojem svým znuděným výrazem a komentáři na téma, zda vůbec rozumíme anglicky…), prostě tohle si nějak nesedlo.
Naopak Weezer byli přesně takoví, jaké jsme je čekali – milí, příjemní, vychillovaní a skromní. Naservírovali nám krom nostalgických vzpomínek parádní letní soundtrack. Velká nostalgie a emoce, to byl koncert Sum 41, z něhož odcházeli všichni po právu spokojení. Jejich show měla všechno, co show FOB postrádala – zájem kapely, emoce, komunikaci s publikem, a na punk i dost pompézní show. Tu na závěr jaksi dotáhli Green Day, na nichž byla účast navzdory celodennímu vedru doslova masivní. Volbou setlistu zazněl prakticky průřez jejich kariéry doplněný o konfety a ohňostroje. Kdybych neměla handicap v podobě mé dětské výšky, kdy se i v předních řadách můžu dívat místo podia tak maxiálně na lopatky lidí přede mnou, určitě bych show ocenila. Takhle jsou mi vzpomínkou aspoň ty emotivní melodie z mládí a záda kluka přede mnou.
A na závěr honorable mentions:
– Enter Shikari, kteří rozpohybovali crowd a s energií se vrátili do dob A Flash Flood of Colour.
– Dále nesmíme zapomenout na snad jediné zástupce HC scény One Step Closer, u nichž se trochu opakoval scénář jako v roce 2019 u Turnstile – málo lidí pod pódiem, kteří si ale set užili naplno.
– “Jak je to krásný, když na ty nástroje umíš fakt hrát,” zahlásil Wlado z podcastu V+W o kapele Donnie Darko a měl naprostou pravdu. V dnešní době přesamplované produkce byli DD jedni z malá zástupců, jež zastupují “poctivou” tvář rocku (ale nic proti samplům, samozřejmě)).
– John Wolfhooker, jejichž show byla zřejmě jednou z nejpovedenějších, co jsme mohli v rámci jejich kariéry (a působení na RfP) vidět. Svoje místo mají na festivalu, navzdory názorům zlých jazyků, naprosto oprávněně.
– Skywalker a Krang – jasně, běžně bychom je do jedné větičky nezahrnuli, kapely jsou to ostatně žánrově dost odlišné, přesto je spojuje (minimálně) zábavná a smysluplná rétorika, kvalitní hudba a skvělá show.
– A opravdu na závěr milé haiku od Dannyho Nguyena jako hodnocení jeho oblíbených Being As An Ocean:
Tok slz po tváři
vyvolán špatným zvukem
či snad emoce?
A to by bylo za nás všechno. Letošní Rokáč, i se všemi změnami a drobnými prohřešky (málo košů, studená voda ve sprchách apod.), vyhrává na celé čáře. Těšte se na rozhovory, buďte dobří, nebuďte lhostejní, pijte hodně vody, pomáhejte lidem, mějte se rádi a zase za rok na Rock for People. My určitě chybět nebudem!
text: @pandaxsranda // @klubovna_cz
foto: @small_kid_min // @kormitch_videography // @gumi_klub
SLEDUJ KLUBOVNU
