Že švédské trio Normandie není pro českého posluchače žádným nováčkem, to je známá věc. Vždyť tuhle partičku zdařile kombinující alt rock s metalcorem můžeme na zdejších pódiích pravidelně vídat už nějaký ten pátek. Tentokrát s sebou kromě koncertové sestavy ve složení As December Falls a švédských kolegů Self Deception přivezli také nové album s příznačným názvem Dopamine. Z koho by totiž po téhle show nesršel právě hormon štěstí?

Pojďme to ale vzít hezky popořadě. Sotva desítky minut po otevření dveří se totiž sálem rozeznívá intro ohlašující příchod prvního chodu večera, již zmíněných Self Deception. A jakmile se za bubenickým kitem zjevuje Erik Eklund a Meetkem se rozeznívají první rány, začínám tušit, že tohle bude stát za to. Self Deception si za pouhých 8 songů ukradli MeetFactory pro sebe a vystřihli set hodný headlinera. A mě jen mrzelo, že tahle jedinečná párty netrvala déle.

Jak napověděla už úvodní „The Scandinavian Dream“, tahle čtveřice bravurně kombinuje prvky rocku, metalcoru, elektroniky, rapu a vlastně čehokoliv, co jim přijde pod ruku. Hoďte všechny tyhle žánry do mixéru, přidejte charisma na rozdávání a tadá, máte Self Deception!

A téhle unikátní všehochuti koresponduje i plejáda vizuálních identit napříč kapelou. Ne, jako fakt, kdy jindy se vám na stagi sejde basák ve vytuněném havajském outfitu, na první pohled až strašidelně vyhlížející zpěvák se srdcem ze zlata a kytarista jako vystřižený z nějaké myspacové emařiny, to vše doplněné o řádnou dávku třpytek? Hoši, netuším, jak jste s tímhle přišli a ještě víc nechápu, jak je to možné, ale fungovalo to výborně.

Energie v Meetku se držela v mezních hodnotách napříč celým setem a gradovala s každým trackem. Na pódiu i pod ním se rozjela neskutečná párty a člověk vlastně nevěděl, co sledovat dřív. Dokonce došlo i na krátkou výpravu do publika, na kterou nás kromě LEDkami ověšené basy zářící mezi namačkanými těly upozornilo i Andreasovo rozesmáté: „Where the fuck is my bass player?“ No prostě šlapalo to jak sprinter na rotopedu a já se s každou pauzou jen těšila, co přijde dál.

A soudě dle hlasitého „I love you!!!“ (kámo, hlasivky v pohodě?) z davu jsem v tom nebyla sama. Publikum se už od samého začátku nechávalo s radostí rozehřát a když se při závěrečné bombě „Fight Fire With Gasoline“ zjevil Patrik s medvědí čapkou (za Klubovnu děkujeme :D), celé Meetko se na povel ochotně usadilo na zem, aby následně rozpoutalo ten pravý mayhem. I my textů prve neznalí jsme s radostí zpívali každý druhý refrén (nebo se o to aspoň pokoušeli) a publikum headbangovalo napříč celým setem takovým způsobem, že pražští fyzioterapeuti budou mít po tomhle koncertu o práci postaráno.

Ve zkratce řečeno, lituji všechny, kdo do sálu nedorazili včas a prošvihli byť jen sekundu téhle nakládačky. Poslechněte tak hlášení, jež nás krásně provázelo celým setem a najděte si tuhle bandu na sockách. Nebudete litovat.

Druhými tvářemi večera bylo britské uskupení As December Falls, které pokračovalo na rozjeté pozitivní vlně a dalo si za úkol nám protentokrát místo zad protáhnout nohy. Pop-punkem řízlý rock totiž přímo vyzýval ke skákačkám a na „Carousel“ z posledního alba Join The Club jsme si stihli zopakovat, kolik různých typů pitů tu vlastně máme. Nahrané hlášení v půli setu tak nekecalo a Meetko v ten moment prožilo nemalé turbulence.

Nemůžu se ale zbavit dojmu, že hlavně na prvních pár songů to byl po rozjetých Self Deception trochu vlažný čajíček a ačkoliv frontwoman Bethany Curtis panovala pódiu jako rozesmátý čipmánek na speedu, něco tomu prostě chybělo. Jestli to bylo sousledností kapel, problémy se zvukem, které provázely první polovinu setu, nebo imagí, která chvílemi na sílu kompenzovala pár ujetých vokálů, to netuším.

Každopádně i tak není pochyb, že As December Falls měli v davu nemalé zastoupení spokojené fanouškovské základny a vydařenou závěrečnou „Ride“ si museli užít snad všichni. Takže konec dobrý, všechno dobré.

Komu ale rozhodně nemůžu nic vytknout, pak hlavní hvězdě večera, Normandie. Musím se ale přiznat k jedné věci: už dlouho se mi report nepsal takhle těžko. Ne že by to snad stálo za prd nebo nebylo o čem. Právě naopak. Šlo totiž o jeden z těch výjimečný koncertů, kdy vypneš mozek a jedeš čistě na emoce. Čistá radost z hudby. Čistý „Serotonin“, if you will. A tak když se Meetkem rozezněl na úvod právě tenhle song a nad hlavami publika se rozlétaly žluté balónky příznačné pro současnou éru kapely, moje duše mi opustila tělo a hlasivky ji brzo následovaly.

A jsem si jistá, že nejsem jediná, kdo zítra nebude mluvit. Dav si totiž zmínku As December Falls o tom, že Budapešť byla přeci jen trochu hlasitější, vzal k srdci a rozhodl se, že to takhle rozhodně nenecháme. Když tak došlo na texty Normandie, rozléhalo se nejen prvními řadami snad každé slovo. A že šlo o poměrně nelehký úkol. Ačkoliv totiž kapela jede turné k aktuálnímu albu Dopamine, nešetřili ani songy z Dark & Beautiful Secrets a došlo i na pár starších pecek jako „White Flag“ nebo „Dead“, která poprvé za tour zvítězila v instagramové fanouškovské volbě, tentokrát nad novinkou „Glue“.

A hlasitý názor lidu byl vyslyšen ještě jednou, když v druhém battlu songů kontumačně zvítězila klasika „Collide“. Sál hned při prvním dropu zaduněl pod tíhou stovek nadšených hlasů a mně v ten moment bylo najednou zas šestnáct. Jeden rozdíl tu ale přeci jen byl. Normandie dokázali, že zrají jako víno a Philip zněl za mikrofonem ještě stokrát lépe než na studiovce Inguz.

A právě pestrost setlistu byla silnou stránkou celého koncertu, a to nejen co se týče výletu do historie kapely, ale také zužitkování její všestrannosti. Skákalo a tleskalo se od „Jericho“ po „Overdrive“, moshovalo se na „Hourglass“ i „Hostage“ dohnaným k dokonalosti rudými světly, tančilo se na „Butterflies“ a došlo i na klidnější momenty jako „Sorry“ nebo „Ritual“. Ze strany publika ani kapely tak ani na moment nešel byť náznak nudy. Naopak, kluci vypadali, že si to na stagi upřímně užívají do posledního doušku, nešetřili interakcí s diváky od předních řad po balkony a mezi songy padl nejeden vtípek.

Normandie prostě přivezli, co slíbili – pořádnou dávku Dopaminu.

foto Min