Název tour nekecal. The 1975 jsou opravdu „Still… At Their Very Best“ (report)
Tváře britského indie rocku, králové megalomanských stage designů i zdroj nejedné kontroverze… to je jen pár z přívlastků, které se mi vybaví, když se řekne „The 1975“. A nově k nim přidávám také následující: „Kapela, která rozezpívala Fortunu.“
Když si to ve čtvrtek 14. 3. štráduju k pražské Sportovní hale Fortuna, fronta hemžící se bílými košilemi a koženými kabáty se již táhne daleko za hranice přilehlého parkoviště. A dle fanoušků kempujících před halou i celé dny a nespočtu transparentů hlásajících: „PRAGUE IS IN LOVE WITH YOU“ je mi jasné, že dnešní koncert se nese v duchu velkého nadšení a očekávání. Kromě dlouholeté reputace kapely tomu pravděpodobně přispělo také loňské headlinerské vystoupení na Rock for People, i když… ne všichni z něj tehdy byli tak odvaření, což se ostatně projevilo i v rámci našeho klubovního týmu. A já se tu musím přiznat k jedné věci: když jsem tam tehdy v červnu před Fattynou stála, připadala jsem si trochu jako dítě, co na Vánoce očekává PlayStation a místo toho rozbalí ponožky. Jako vlastně pěkný, ale žádný terno. A tak se rok s rokem sešel a já se rozhodla dát „sedmdesát pětkám“ ještě jednu šanci. Pro tentokrát ale bez těch přepálených očekávání a s jedinou otázkou – bude můj postoj, že je to tak trochu „mnoho povyku pro nic“, vyvrácen, nebo definitivně zpečetěn?
Než však mohla být má otázka zodpovězena, bylo mou milou povinností poslechnout si, co nám předvede první kapela večera, newyorští Been Stellar. Tahle mladá pětice se totiž vrhá na stage, aby nám představila svůj líbivý indie rock. No a mělo to vlastně všechno – kytary, povedené bicí, tamburínu… jen hlas zpěváka Sama se nám v tom mixu chvílemi bohužel trošku ztrácel. Co ale postrádal zvuk, vynahradil basák Nico, který na stagi doslova žil svůj nejlepší život. Škoda jen, že ačkoliv si většina písniček přímo říkala o pořádnou tancovačku, publikum povětšinou setrvávalo ve stoickém štronzu… Nakonec však kapelu během poslední „I Have the Answer“ přeci jen odměnilo zaslouženým aplausem i atmosférickou máchačkou světýlky.
Shrnuto, podtrženo, Been Stellar byli každopádně milým překvapením, jehož chytlavé melodie jsem si i po jednom poslechu pobrukovala ještě během pauzy předcházející příchodu hlavních hvězd večera. Krátký set předskokanů totiž utekl jako Ríša do pitu a než jsme se nadáli, na oponě se rozsvěcí logo The 1975 a publikem projede první vlna adrenalinu. Je to tady!
Opona rázem padá a odhaluje to, co jsem si ve spojení s The 1975 za ty roky vysnila – do puntíku promakaný stage design hodný téhle skupiny. No řekněte sami, jaká kapela vás vezme k sobě do obýváku a postaví na tom nezapomenutelnou show? Členové prochází vstupními dveřmi ikonického „domečku“, bezmála desítka lampiček supluje prvních pár songů klasickou světelnou show, rozestavěné televizory jsou chytře využívány k občasným politickým i sebeironickým komentářům a já si připadám jak Alenka v říši divů. The 1975 prostě vědí, jak ze stage vytěžit maximum. Ale co hudba? Přeci jen, kvůli té jsme přišli…
No, zpívalo se pěkně nahlas a s láskou. A nemluvím teď jen o Mattym, kterému to dnes sedlo jak prdel na hrnec a posílal do mikrofonu jeden bezchybný vokál za druhým. Myslím tím i publikum, jež prokázalo, že má texty našprtané od první „The 1975“ po poslední „Give Yourself a Try“, a to včetně všech těch kudrlinek a koncertních vychytávek, které tenhle zážitek pozvedly zas o level výš. A když jsme si tak všichni zpívali do chytlavé „I’m in Love With You“, honilo se mi hlavou jen: „Jo, kdo by taky po tomhle výkonu nebyl.“
Navíc je třeba konstatovat, že songy se včera rozhodně nešetřilo. The 1975 nám jich naservírovali celkem 23 a téměř dvouhodinový set by se tak dal rozdělit na dva „poločasy“. První z nich bych pracovně nazvala Klub zlomených srdcí. No posuďte sami, kdo jiný by si prozpěvoval spolu se zdařile odehranými „Somebody Else“ nebo „A Change of Heart“? Ty byly však jen předkrmem pro (můj osobní) hlavní doják večera – „I Always Wanna Die (Sometimes)“. Kombinace akustické kytary, explozivního refrénu a zpívajícího publika za doprovodu světel telefonů… No, nebudu lhát, měla jsem husinu a zima tentokrát rozhodně nebyla na vině. Klima v davu natěsnaného před stagí se už totiž v tenhle moment šplhalo k letním hodnotám. Každopádně první část setu asi nejlépe shrnují slova odposlechnutá v publiku: „Tohle je tak strašně krásný.“
Po intermezzu v podobě drobné přestavby stage za doprovodu kytarového nářezu a následné „About You“ však nastal čas na druhou část koncertu s pracovním názvem Tanyny, kam se podíváš. Kapela totiž sypala z rukávu jednu pecku za druhou a energie na stagi i pod ní jen nabírala na obrátkách. Hitovky jako „The Sound“ nebo „Love It If We Made It“ prostě nemohly nechat nikoho klidným, a tak už se v tuhle chvíli skákalo i na tribunách. Pauzu na vydechnutí jsme našli snad jen při akustické „Be My Mistake“. A srdce se nám obměkčila ještě jednou – když si Matty povšiml devítileté holčičky v první řadě s cedulí: „This is my 1st show,“ a přislíbil jí suvenýr (kterým se nakonec stala trsátka a paličky ze show). Moment, po němž se publikum zmohlo už jen na hlasité: „Awwww!“ Pak už ale nastal čas na perfektní závěr v podobě „Sex“ a „Give Yourself a Try“ a než jsme se nadáli, na obrazovkách běžely závěrečné titulky a nám nezbývalo, než se vypořádat s realitou, že vše dobré jednou končí.
No a co já a můj skepticismus, jak to hodnotíme? To je jednoduché. Odcházím s úsměvem na tváři, pokorou a mentální omluvou za jakékoliv špatné slovo, co jsem snad po loňském vystoupení řekla. A taky už se nemůžu dočkat, až si tohle střihnu znovu.
