Lorna Shore v Praze aka svátek deathcoru a kapel s logem oloupané mandarinky (Report)

Prodloužený sváteční víkend v Praze se nesl v duchu další návštěvy aktuálně možná nejskloňovanějšího jména deathcore scény, Lorna Shore. Pokud jste z log dalších vystupujících, které připomínají spíše oloupanou mandarinku nebo pohozené klestí, nepoznali, o koho šlo, dorazili ještě Rivers of Nihil, Ingested a lokální scénou oblíbení Distant.  

Lorny jsme se v Česku dočkali v relativně krátkém časovém horizontu podruhé, a to po návštěvě na RfP. Tamní odpolední show na největší stagi tehdy přinesla spíš rozporuplné pocity a lehké zklamání, a to hlavně kvůli nevýraznému zvuku. To ale český fanklub partičky z New Jersey rozhodně netrápilo a Roxy bylo vyprodané dlouhé týdny dopředu. Hezký, je vyprodáno… Nebo ne? Lorna Shore a vyprodaný Roxy? Jak by řekla Jolanda „A jéje, to jsem se bála, tady vidím velký špatný“. Pojďme zjistit, jak to doopravdy bylo.

Celá nedělní temná mše začala už v 18 hodin, a to setem nizozemské kapely s výraznou slovenskou stopou. Distant s frontmanem Alanem z legendárne Tatrofky. I tuhle deathcorovou pecičku jsme si mohli užít na letních fesťácích, konkrétně na Fajtfestu, kde se pro mě stali jasným highlightem víkendu. 

V Praze byl rozjezd o něco pomalejší, jako by knedlíků k nedělnímu obědu bylo trochu víc. Postupem času ale začal nabírat na obrátkách jak kapelní výkon, tak tancovačky pod pódiem. I když oproti tomu na Fajťáku tenhle set tolik neproměňoval lidi v hlavyukopávající monstra, a „nedal si ma na vodítko ako queen Plačková tigra“ i tak roztočil hromadu circle pitů a zaseknul do nás svou sekeru ostřeji než starej Brůna do svý starý. 

Další kapela, kterou zmíníme, taky nepřetrhne řetěz srovnávaček s letními návštěvami. Britské Ingested jsme totiž mohli vidět na Brutalu, kde jsem na jejich show slyšel hned několik pochvalných ód, mně ale nijak extra nechytli. A nestalo se tak ani v Praze. Death metalová show plná kopáků bez pro mě nějakého extra odlišitelného prvku. Své příznivce si ale manchesterská banda našla, protože circle pity se točily snad rychleji než pivka na baru. 

Ani od další kapely jsem toho moc nečekal, takže pauza na návštěvu přilehlého Lokálu přišla vhod. Spravit si po Staráči chuť dobrou Plzničkou do skla, znesvětit místní záchody a přesun zpět na Rivers of Nihil. Tady bohužel název splnil, co sliboval, a zaplavil mě řekou nezájmu a skepse. Kejvání mařenou, nekonečná dvojšlapka a tak trochu nuda. 

Oproti předchozím setům se o něco zpomalilo, což mělo vliv i na publikum, které vyměnilo moshe za komorní headbanging a dost možná sbíralo síly na jasného headlinera tohoto večůrku. Některým temnějším partům na konci jsem začal relativně přicházet na chuť a monotónnost rozbil i poslední, saxikem prošpikovaný, song Where Owls Know My Name. I tak to ale pro mě v konečném hodnocení bylo prostě málo. 

Blížící se devátá hodina znamená jediné. Lorna fuckin’ Shore přichází! Kapela s charismatickým Willem Ramosem v čele, která si nastavila svou laťku proklatě vysoko a byl jsem hodně zvědav, jak se s tím při své headline tour popere. Ovace publika každopádně byly brutální, aniž by ještě vydali jedinou hlásku nebo tón. Hned ze startu našince potěšil featuring s Alanem, který nám taky dal nápovědu na otázku, kdo naučil lidi z New Jersey hlášku (ve fonetickém přepisu): „hobluj píšo“ :)). 

Jak jsem byl ze začátku spokojen s vizuální stránkou stage a prskavkovými efekty, po čase mě to vlastně začalo dost nudit, protože v podstatě žádné osvěžení už jsme se pak v průběhu setu nedočkali. Just prskavky. Tady bych určitě čekal o něco víc. A že by se toho dalo vymyslet… 

Zvuk pak byl oproti vystoupení na Rokáči o něco lepší, ale taky ho člověk tak nějak neměl všude, s čímž souvisela jedna z hlavních obav a výtek. Jak jsem psal na začátku, to Roxy… Když pominu, že se na deathcore večírek obecně moc nehodí, tak bylo prostě k nasrání, že si člověk musel volit mezi tím, jestli něco uvidí, nebo uslyší. Obojí tak úplně nešlo. Když už jste se procpali dopředu, kvalita zvuku šla dolů. A vzadu to zase bylo poskakování a natahování krku, jako když tučňák chytí epileptický záchvat. RfP People, příště bychom všichni opravdu ocenili nějaký vhodnější prostor, díky. 

Jak tedy celek zhodnotit? Hudebně určitě kvalitní a propracovaná show. Na druhou stranu, už podruhé mi chybělo tak nějak „něco navíc“. Je mi jasný, že hromada lidí bude proti, a to je v pohodě, ale… Možná je to laťkou, kterou Lorna nastavila a tím obecným (za mě až přehnaným, sorry) hypem kolem ní. Těžko se to hodnotí, nejde rozhodně napsat špatný koncert, ale Pain Remains (symbolicky) a z treňasů mě to prostě taky nevystřelilo. 

Text // Gerli & Foto // Adam Rowe