IDLES ve Forum Karlín: hlasitý manifest proti nenávisti (FOTOREPORT)
Britští rodáci IDLES se po dvou letech vrátili do Prahy a tentokrát ovládli Forum Karlín. Večer, který se neobešel bez technických komplikací, nakonec nabídl všechno, co od jedné z nejuznávanějších koncertních kapel současnosti fanoušci očekávali. A možná ještě něco navíc…
Život občas životuje. Přesně ve chvíli, kdy člověk nejvíc potřebuje červenou linku metra, je zavřená. Autobus jede bůhví odkud a navigace ztrácí nervy stejně rychle jako já. Do Fora Karlín tak dobíhám až na posledních pár minut severoirské předkapely Enola Gay. Nakonec možná symbolicky, jejich koncert totiž působil jako nezastavitelná raketa, která po sobě zanechala jen chuť slyšet víc.
Na poslední skladbu kapela požádala o úplnou tmu. Na okamžik se zpomalil čas, aby ho vzápětí rozsekaly agresivní stroboskopy a industriální hluk. Bubeník mlátil do soupravy s intenzitou člověka, který si potřebuje něco vyřídit se světem, zatímco skladba postupně přecházela do melodičtějších rapových pasáží s elektronickým nádechem. Frontman zamířil až k barikádě, rozhýbal první řady a publikum se začalo houpat do rytmu. Celou show zakončila kapela společně s potleskem publika jasným manifestem: „Free Palestine.” Rozhodně to stálo za dobíhání tramvaje a snad je někdy uvidím v celé parádě!
Po jejich odchodu už bylo jasné, komu dnes večer patří Karlín. Kam se člověk podíval, tam nějaké tričko IDLES. Přední řady se začaly nekompromisně utahovat a bylo cítit, že většina návštěvníků přesně ví, co nás čeká.
Teda… skoro.
Před samotným koncertem přišla nečekaná patnáctiminutová pauza způsobená technickými problémy s klávesami. Nejdřív pobíhal jeden technik, pak druhý. Minuty ubýhaly a Forum Karlín se pomalu měnilo v netrpělivý kotel, odkud se začaly ozývat první skandovačky.
Přeci jen jsme se po napínavé technické pauze dočkali. Jakmile zazněly úvodní tóny „Levitator”, bylo po čekání. Přesný kopák, drtivý groove, atmosférický saxofon a Joe Talbot okamžitě spustil svůj manifest proti rasismu a fašismu. Forum Karlín odpovědělo tím jediným správným způsobem; ve vzduchu byl cítit pot a nahromaděné emoce z pracovního dne.
Následující „Never Fight a Man With a Perm” odstartovala první menší moshpity, které Joe během několika sekund vyhecoval ve wall of death. Když přišla „Mother”, surfoval už první fanoušek nad hlavami publika. A to jsme byli teprve na začátku.
S každým dalším songem bylo jasnější, proč jsou IDLES považováni za jednu z nejlepších koncertních kapel současnosti. Jejich koncert není jen série songů. Je to řízený chaos. Kolektivní terapie. Místo, kde se lidé navzájem srážejí, ale zároveň se okamžitě zvedají ze země.
Joe Talbot očividně neví, k čemu slouží mikrofonový stojan. Při každé příležitosti ho teatrálně odhazoval na zem, jakoby mu osobně něco provedl, aby vzápětí spustil další ze svých podivně elegantních tanečků a doplnil to impresivním odplivnutím. Vedle něj kytarista Lee Kiernan poctivě rozdával headbang za headbangem, zatímco Mark Bowen tradičně dokazoval, že dress code u IDLES neexistuje. Když během „I’m Scum” vyrazil v šatech přímo do publika, nikoho už to ani nepřekvapilo.
Přestože jsou IDLES známí svou bezprostředností, největší síla koncertu neležela v divokých momentech, ale v těch lidských. Joe se během večera přiznal, že se necítí dobře. Že mu není psychicky nejlíp. A že právě naše přítomnost mu dnes večer udělala život o něco hezčí. Z punkového koncertu se stalo něco mnohem osobnějšího.
Stejně přirozeně přicházely i momenty, které jsou pro IDLES typické. Během večera několikrát zaznělo: „Viva Palestina”, stejně jako jejich dlouhodobé antifašistické postoje, které nikdy nepůsobí jako laciná póza. Naopak. U IDLES jsou politická témata přirozenou součástí jejich tvorby stejně jako riffy nebo moshpit. Lidé jim to věří a celý Karlín se nebojí kolektivně skandovat: „Free free Palestine, free free Palestine,” jako kdybychom se během momentu ocitli na Václaváku.
Nechyběly ani hymny jako „Danny Nedelko”, oslava přátelství bez ohledu na národnost, kde si Mark Bowen tradičně zaplaval na lidech, nebo emotivní „The Beachland Ballroom”, která na chvíli zpomalila jinak neúnavné tempo večera. O to tvrdší byla závěrečná „Rottweiler”, během níž se Forum Karlín definitivně proměnilo v jednu velkou rotující masu lidí.
Po každé krátké pauze se sálem rozléhalo skandování. Joe několikrát děkoval Praze a přiznal, že se tu kapela cítí vítaná, přestože je stovky kilometrů od domova. A právě to je možná největší kouzlo IDLES. Jejich koncerty nejsou postavené na dokonalosti ani bezchybné show. Jsou postavené na pocitu sounáležitosti. Na jednotě, empatii a společném uvolnění všech emocí, které si člověk běžně nechává pro sebe.
Když kapela po závěrečných ovacích zmizela ve tmě za pódiem, ještě se několikrát otočila, poklonila a zamávala davu. Bez velkých gest. Bez přídavků. Jen s pokorou a vědomím, že právě odehrála další nekompromisní koncert, na který se bude dlouho vzpomínat.
