As It Is: „Pořád zpíváme o bolesti, jen je teď spousta z ní ve zpětném zrcátku.“ (Rozhovor)
Britská čtveřice As It Is oznámila roku 2024 návrat na scénu a od té doby nemrhá časem. Společně jsme probrali čerstvou comebackovou desku i aktuální (nejen hudební) dění.
Miláčci emíčkové Tumblr éry se možná na pár let stáhli z hudebního světa, během setu na letošním Rock for People ovšem rozdávali lekce v tom, jak mají vypadat comebacky. Ještě před ním si s námi frontman Patty Walters a kytarista Ben Biss sedli k milému posezení. Kromě čerstvě vydaného eponymního alba jsme také řešili, jak se po pauze změnil jejich vztah k hudbě či kde nacházejí naději prolínající novou hudbou v současné nepříznivé době.
Zdravíme z prvního dne Rock for People společně s Benem a Pattym z As It Is.
Ben: Čau!
Patty: Nazdar!
Díky, že Vás tu můžeme mít. V Česku jste nehráli od roku 2019, tak jaké to je být zpátky? Nejen u tourování, ale i jako kapela?
Patty: Je to skvělý. Do Prahy jsme jezdívali od našeho prvního evropského turné, takže někdy od 2014…
Ben: Jo, tehdy jsme hráli ve sklepě nějakýho vinnýho baru. (smích)
Patty: Ty jo, to už je fakt dlouho. Každopádně na festivalu tu hrajeme poprvý, tak jsme na to dneska zvědaví. Byl jsem okouknout ostatní stage a všichni tu vypadají fakt nadupaně, i takhle zkraje programu. Tak snad všechno půjde dobře.
Určitě. Myslím, že se všichni těší, až Vás zase uvidí. V dřívějších rozhovorech jste říkali, že Váš comeback přišel tak nějak postupně. Ale stejně, byl nějaký moment, kdy Vám cvaklo: „Tak jo, As It Is jsou zpátky“?
Patty: Možná po tom, co jsme dopsali „Lose Your Way & Find Yourself“. My jen věděli, že se všichni čtyři chceme zase vrátit do zkušebny a zase hrát, jen tak pro nás. A pak nějak padlo, že bychom možná mohli zas dát nějaké menší koncerty. No a pak jsme loni potvrdili Slam Dunk a už to jelo. Věděli jsme, že jsme zpátky a že odjedeme turné k oslavě 10 let Never Happy, Ever After.
Ale až „Lose Your Way & Find Yourself“ byl první song, který jsme napsali čistě pro As It Is po fakt dlouhé době. Bylo to poprvé, co jsme spolu my čtyři psali po nějakých… pěti letech?
Ben: Myslím, že šesti.
Patty: Dokonce šesti. V tu chvíli už bylo jasný, že jsme odstartovali novou éru téhle kapely. Že bude nová hudba a že se chceme posouvat dál.
A jak ta „nová éra“ zatím jde? Máte pocit, že je v něčem jiná – ať už osobně nebo hudebně?
Ben: Myslím, že je asi nejvíc autentická. Prostě jsme se zase sešli a dělali si, co jsme chtěli my… Bylo to skoro jako znova psát první desku. Nebyli jsme tentokrát ve stresu. Vracet jsme se k tomu nemuseli, takže nebyl žádný tlak na to na něco navazovat nebo pokračovat určitým směrem. Začínali jsme od nuly. Mohli jsme dělat cokoliv, co jsme chtěli, a toho jsme se taky drželi.
Patty: Navíc mám pocit, že v minulosti jsme fakt vyhořeli. Tourovali jsme v podstatě nonstop a do toho jsme se snažili psát, nahrávat… prostě jsme nikdy dostatečně nezpomalili. Já jsem tehdy odmítal zastavit, protože jsem netušil, jestli bych mimo As It Is a mimo hudební průmysl vůbec dokázal být šťastný. Pak jsem s hudbou na pár let úplně sekl a zjistil, že jo, dokážu. Díky tomu byl ten návrat k hudbě mnohem výjimečnější – už to není něco, co potřebuju. Je to něco, co si vybírám.
A myslím, že to tak teď máme nastavené všichni. Budeme si už věci dělat svým tempem, nebát se říct „ne“, když je toho moc, a kývnout na to, co zní zajímavě. Osobní životy jsou tentokrát prioritou.
Takže máte pocit, že jste to konečně dokázali vybalancovat? Najít rovnováhu mezi tím mít kapelu a zároveň žít vlastní život?
Ben: Přesně tak. Což vlastně odpovídá na druhou část té otázky a ta deska je díky tomu tak výjimečná. Několik let jsme žili normální, vyvážený životy a najednou jsme mohli psát právě o nich. Ne jen o tom, jak celý rok tourujeme a každý den vypadá jak přes kopírák. Poprvý za dlouhou dobu jsme si odžili „opravdovej“ život. Teď jsme o tom mohli psát a jsem na to album vážně pyšný. Je pro mě hodně osobní a výjimečný.
Pojďme tedy k Vaší červencové desce. Baví mě, jak jste ji popsali v jednom postu na Instagramu: „healed emo“. To je dost znát hlavně na prvním singlu. Ve scéně, která se zaměřuje hlavně na pesimističtější témata, jste se najednou naklonili k té pozitivní stránce. Kde Vy osobně čerpáte tenhle optimismus v době, která teď není úplně nejsvětlejší?
Patty: To je výborná otázka…
Ben: To je vtipný. Ty (Patty) jsi mi tuhle řekl něco jako: „Svět občas působí tak moc pochmurně, že jediný, co tě ještě dokáže rozbrečet, je, když někdo udělá něco laskavýho.“ Prostě nějaký moment naděje uprostřed toho moře beznaděje.
Patty: Jo. A právě na ty se snažíme soustředit. Tyhle drobnosti, který nám pomáhají zůstat šťastní. Tahle, napsali jsme 3 desky, které byly dost depresivní. Těch záblesků naděje tam moc nebylo. Ale myslím, že když nám bylo těch dvacet-něco, byli jsme v životě v bodě, kdy jsme dokázali jenom upřímně říct: „Hele, může se to zlepšit.“
Ben: Já teď po třicítce cítím rozdíl v tom, že jsem tehdy byl mladší, dost zmatený a citlivý. Svět mi prostě přišel drsnější. Zatímco teď mi život připadá mnohem lehčí, což má spoustu důvodů. Ale jo, pořád tu novou desku považuju za ‚emo desku‘… zahojenou emo desku. Pořád zpíváme o bolesti, jen je teď spousta z ní ve zpětném zrcátku. Ale nepřehlížíme ji.
Zohledňujeme to, jací jsme byli, když nám bylo pod psa a psali jsme všechny ty desky, ke kterým si lidé vytvořili vztah. Jen už o tom zpíváme spíš jako o součásti naší historie a o tom, jací jsme díky tomu dneska. Pořád zpíváme o bolesti, trápení a smutku, jen s odstupem. A doufám, že lidem to pořád bude blízké.
Toho jsem si u Vašich nových songů všimla – dávají naději, aniž by nějak povrchně moralizovaly (což je občas docela riziko). Jak se Vám to povedlo takhle vybalancovat?
Patty: Já osobně se právě s takovými těmi „kazatelskými“ texty nikdy nedokázal propojit. Mám radši, když jde něco fakt na dřeň. Když to má trochu sebekritiky. Takže myslím, že i pro mě samotného je to při psaní takhle přirozenější. Ano, chci zpívat o pozitivních věcech, ale když je podáš moc zidealizovaně, bude z toho prostě klišé. Navíc by to pro mě ani nebylo autentický. Takže tyhle emo a alternativní kořeny jsou něco, co bych si chtěl vždycky zachovat.
Jeden singl ale tematicky trochu vyčnívá – „Live, Laugh, Love, Los Angeles“. Vydáváte se na něm do politických vod mnohem víc, než jsme u Vás kdy slyšeli. Co Vás k tomu vedlo?
Patty: Takhle… my měli napsanou jinou verzi toho tracku. Šli jsme s tím do studia a plánovali jsme ho nahrávat někdy během ledna. Ale ve stejné době došlo k jedné z těch střeleb agentů ICE. K raziím, vraždám… a my to jen sledovali přes telefony a nedalo se tomu utéct. Bylo nám z toho všeho hrozně mizerně a beznadějně. Nakonec jsme polovinu textu přepsali tak, aby mluvil právě o tomhle tématu.
Dělo se to tehdy v Minnesotě, odkud pocházím, takže to pro mě celé bylo dost osobní. Ale dotklo se to všech, napříč světem, a bylo to něco příliš silného na to, abychom to nějakým způsobem nereflektovali v umění. Protože jinak by nás to jen užíralo zevnitř.
Ben: Už předtím ta písnička byla na téma, které je dost syrové. Ale po tomhle všem dávalo ještě větší smysl ji vydat. Najednou to bylo mnohem reálnější a naléhavější. A koneckonců, i když je ta deska vesměs o naději, je hlavně taky o nás. Takový autoportrét. A to, co se děje ve světě a jak se s tím my sami vypořádáváme, jak to zpracováváme, je jeho součástí.
Patty: Navíc i když je to hudebně trochu odbočka vedle, furt to má v sobě tu šablonku, která je As It Is vlastní – čím pochmurnější text máme, tím povzbudivější hudbu k němu většinou dáme. Úplně to samý máš třeba na „Pretty Little Distance“. Jo, ten text je dost temnej, ale hudebně je to jedna velká party. Nevím proč, ale tahle kombinace nás fakt baví. A taky bylo skvělý moct to teď v Evropě hrát poprvé naživo.
Když mluvíte o tom, jak ten text vznikal, dává to vlastně strašně smysl. Na jednu stranu je dost specifický, ale to téma je vlastně hodně univerzální. Vzestup krajní pravice je něco, co lidi znepokojuje globálně, i tady v Česku. Jakou má podle Vás v takovémhle klimatu roli hudba, jestli nějakou?
Ben: Jsou dva způsoby, jak se na to dívat: může to být platforma a hlas pro změnu, ale stejně tak to může být i útěk od reality. Jsme nonstop přilepení na telefonech a celý den jen hltáme špatné zprávy, na ty dobré v podstatě nenarazíš. A myslím, že pro člověka je důležité mít pořád nějakou formu úniku. Ačkoliv osobně strašně respektuju spoustu vyloženě politických interpretů, kteří se snaží věci aktivně měnit.
Patty: A myslím, že tohle platí i o živé hudbě. Je strašně lehký vnímat jen tu stranu politického spektra, se kterou nesouhlasíš. Ale když pak přijedeš na festivaly, jako je tenhle, nebo do nějakého klubu a jsi najednou obklopený tolika různými lidmi, připomene ti to, že většina lidí je vlastně dost v pohodě. Dá ti to naději. Alternativní hudební scéna byla vždycky hnací silou za spoustou pozitivních změn, a i proto jsou písničky jako tahle potřeba.
To mě přivádí k Vašemu dalšímu singlu „Do You Remember?“. Ten je právě o tomhle – o scéně, o pospolitosti. Myslím, že začátek toho textu: ‚It’s kind of cliché, but it’s true that friends are family that you choose,’ to krásně vystihuje. Proč zrovna v tomhle žánru bývá to pouto mezi kapelami i fanoušky navzájem tak silné?
Patty: Myslím, že protože nikdo z nás nikdy nikam jinam moc nezapadal. Tohle je pro nás to místo, kde si připadáme nejvíc sami sebou. Jako takový náš chrám – dorazíš tam a můžeš prostě být se svými lidmi. Cítit se pochopený a sám sebou. Aspoň já to tak mám; nikde si nepřipadám tak sám sebou jako uprostřed davu nebo na stagi. A myslím, že stejně to platí pro většinu fanoušků alternativní hudby.
Ben: Souhlas. Když jsem vyrůstal, našel jsem si spoustu kamarádů právě na koncertech. A teď to můžeme vidět z druhý strany, u našich fanoušků. Lidi se zkámoší přes internet, pak se konečně poprvý potkají na koncertu a stane se z toho jejich společná rutina a společnej prostor. A vážně si vážím toho, že to pro ně naše hudba může být.
Než Vás pustím, co byste chtěli, aby si lidi odnesli z dnešní show na Rock for People?
Patty: Asi bych chtěl, aby během ní zapomněli, jak nanic svět občas je. A aby se jich to aspoň na chvilku drželo. Ten pocit, když jsi v davu plném lidí, kteří ti rozumí, a posloucháš interprety, kteří zpívají o emocích a situacích, ve kterých se poznáváš… Prostě aby si pamatovali, že v tom nikdo není sám.
Ben: Jednoduše aby lidé odešli s tím, že si to užili, a s trochou naděje. A taky aby se snad vrátili i příště.
Děkuju moc za Váš čas. Tohle byla Šárka za Klubovnu a As It Is.
Patty: Díky moc.
Ben: Čau!
