Dechberoucí Eric Clapton zabrnkal na city prostřednictvím osvědčených hitů (Report)
„81 let, chápeš to?“ Pokud jste v pondělí 4. května 2026 zavítali do pražské O2 areny, tak jste tento výrok plný údivu možná také ve svém okolí zaslechli, nebo jste jej snad dokonce sami vyslovili. Českým fanouškům totiž přijel znovu zahrát legendární kytarista Eric Clapton. Byl takový projev obdivu stále na místě?
Pomalu se trousící dav nejprve přivábil strunami své kytary Andy Fairweather-Low za doprovodu kapely The Lowriders. Zejména díky přítomnému saxofonistovi se jednalo o rozjezd, kterému nechyběla energie. Pro rozproudění davu došlo např. na obligátní „Tequila“. Pokud byste zavřeli oči, snadno byste hudebně cestovali časem do amerického klubu zašlých časů. Svižný set rozjitřil nejedny končetiny tepající v rytmu oldschoolového rock n‘ rollu a blues. Živější bluesové variace se dočkala také dylanovská „Don’t Think Twice, It’s Alright“. Fairweather-Low jakožto letitý spolupracovník Claptona připravil se svou kapelou osvědčenou hudební jednohubku, jejímuž závěru tleskala už téměř zaplněná arena. Poprvé za večer se tak posluchači mohli přesvědčit, že když jde o kytaristy a jejich nadšení a talent, tak věk je opravdu pouze číslo.
Eric Clapton dorazil na pódium s časovou přesností. Ostatně preciznost je mu vlastní i co se týče jeho kytarového umění. Bez jakýchkoliv prodlev spustil a… více než hodinu a půl rozhodně nepřestával. Nač se zdržovat proslovy, když hudba mluví sama za sebe – zejména v úvodu nezbýval čas ani na potlesk a v průběhu večera zaznělo od Claptona alespoň „good evening“ či několikeré poděkování.
Pokud vás zajímá highlight koncertu, pak vám příliš neposloužím. Zaznělo celkem čtrnáct skladeb. Všechny by se bez přehánění daly označit za hity a každý z přítomných posluchačů by mezi nimi mohl najít svého favorita večera, o čemž svědčily zejména ovace po několikaminutových hudebních orgiích u vybraných songů. Nutno podotknout, že nešlo pouze o Claptonovu one man show, svou právoplatnou pozornost získávali i další členové kapely a doprovodné vokalistky.
Show byla rozdělena na tři části, přičemž po energickém úvodu následoval prostřední akustický set, který přirozeně pobízel k davovému tleskání do rytmu, a to zvlášť u „Nobody Knows You When You’re Down and Out“ či hitu „Layla“. A rozhodně nešlo o oddechovou část! Složení finálního trojlístku akustických skladeb by mělo být protizákonné – tahle emoční horská dráha obsahovala zastávky se jmény „Golden Ring“, „Layla“ a „Tears In Heaven“. Intrem poslední zmíněné byly dojemné tóny „Somewhere“ z West Side Story, jejíž nadějeplné poslání nenápadně umetlo atmosferickou cestu pro zahrání Claptonova nejznámějšího hitu napsaného pro zesnulého syna. Kdo neuronil slzu, nechť si zajde na kontrolu k ušnímu!
Závěrečný návrat k elektrické kytaře patřil nezastavitelnému kapelnímu dovádění, u kterého bych klidně uvítala, kdyby se prodlužovalo donekonečna. Sólům jednotlivých hudebníků tak podlehly např. písně „Holy Mother“, „Little Queen of Spades“ nebo „Cocaine“. Co dodat – kdo Claptona nezažil, ten může litovat! Ještě pořád dokáže sebrat dech.
Text: Anet
