Recenze: John Wolfhooker si pohrávají s elektronikou. The New Past je mix žánrů.
Rok po vydání „nejtvrdšího“ EP 626 servíruje plodná česko-slovenská holubí partička John Wolfhooker zase další přírůstek do své rozšiřující se sbírky kvalitního matroše. Čerstvá novinka The New Past je v pořadí už čtvrtým (no neletí ten čas?) albem na kapelním kontě. Zároveň je i prvním, které vychází pod labelem Warner Music Czech Republic. Kapela ho obdařila čtyřmi videoklipy, graficky zpracovanými lyric videi, a dokonce i dvěma hosty.
Dvanáct nových songů přináší vše, čeho si na John Wolfhooker ceníme, a ještě mnohem víc. Nechybí široké žánrové rozpětí od pop punku až po alternativní metal ani jejich pro kapelu typické propojování – kluci si chvíli pohrávají s elektronikou, pak zase hraničí s rapem, aby nám brzy nato připomněli Bring Me The Horizon a pak vše zjemnili akustikou. Právě elektronika a akustika jsou dva prvky, jež se výrazně táhnou celým albem. Kapela si ve studiu se zvukem hodně vyhrála, a i když na několika málo místech zremasterování hlasu zatahalo za uši, ve výsledku je to skvělá práce, která zní neotřele a ve společnosti tradičních žánrů i hodně svěže. Oproti dřívější tvorbě přibylo i výše zmíněných akustických pasáží (jako „Use Me“ a „Ice Queen“), které prokládají songy.
Hudebně a textově kapela navazuje na úspěšné album 313 a následující EP 626 a potěší i fanoušky současného metalcoru. Nechybí breakdowny a příležitosti si pořádně zamoshovat. Tematicky se The New Past dotýká pocitu křivdy i naděje, hledání sebe sama, break-upů, stavu společnosti i závislosti. Přestože kapela po všech stránkách vytáhla oblíbené a spolehlivé prvky, nejde v žádném případě o generický core – od něj jsou John Wolfhooker na hony daleko. To, co dělá bezpočet dalších kapel, dělají John Wolfhooker líp a to, co se starým John Wolfhooker dařilo, noví John Wolfhooker dotáhli k dokonalosti. Celým albem se navíc nese nezaměnitelný holubí rukopis, který kapelu s určitostí odliší od všech žánrově spřízněných projektů.
Titulní „The New Past“ patří k songům, které mají z celého alba největší potenciál na nového favorita fanoušků. Krásný alternativní metal pohrávající si s metalcorem je dílem naštvaný, dílem zahořklý a dílem ublížený a vytváří skvělou anthem pro každého, ke komu se někdy někdo zachoval nehezky. Oproti němu je následující „Drive“ klidnější, rockovější, ale překvapivě i emocionální. Jako follow-up za „The New Past“ hezky padne díky své nadějnější povaze a odpoutání se od minulosti. Takovým kompromisem mezi prázdninovou bezstarostností a tíživými pocity ohledně sebe sama je pak singl „Falling Down“ s pop punkovým vibem. K němu čtveřice natočila i klip, za kterým si zajela až do Kalifornie.
Poměrně měkká „Use Me“ je po textové stránce klasická rozchodovka, která zabrnká na ty správné struny každému, kdo někdy ukončil vztah. Neobyčejně dobrá „Free Your Mind“ zase přináší metalcore na světové úrovni, plný breakdownů a krásných blegh. Nejen ze singlu samotného, ale i z videoklipu je patrné, o kolik se kluci za těch deset let posunuli. Ve svých prvních klipech byli nadějeplnými hošíky, teď už jsou konečně úspěšnými dozrálými rockery. „Free Your Mind” si svou jistou pozici v srdcích posluchačů pojistil nejen tím, že se při prvním poslechu vryje do paměti, ale i hostujícím oblíbencem české scény, rapperem Redzedem.
„Addictionary“ představuje další krok rockovějším směrem, ale „Kingdom Fall“ se opět drží stěžejního coru a vychutná si ho každý, kdo má žánr opravdu rád. Vyjadřuje přitom stejnou zdegustovanost dnešní společenskou realitou, jakou dnes pociťujeme téměř všichni, a zdá se, že svou roli na vzniku songu nese i podzimní střelba v Bratislavě. Závažnými tématy jako jsou drogy a předávkování se zabývá i poloakustická „Ice Queen“. Naopak odlehčením pro ucho posluchačovo je jemnější singl „Paper Hearts“ a je to taky jediný love song z celého alba – to asi aby to náhodou nevypadalo, že snad kluci vůbec nejsou romantici!
Předposlední singl „Cobalt Blue“ dává vzpomenout na míšení žánrů, kterého se John Wolfhooker dopouštěli od raných počátků. „Cobalt Blue“ je jedním z nejexperimentálnějších kousků, které kapela vypustila do světa, už jen kvůli pasážím v japonštině od japonského rappera Judicouse Broskiho. Poslední „Time To Let Go“ není špatný… nutno ale podotknout, že předchozí kousky na The New Past jsou natolik výrazné a podařené, že ho úplně zastínily a nejspíš rychle upadne v zapomnění.
Na John Wolfhooker zkrátka můžeme být v České a Slovenské republice po právu hrdí. A že jim obě země začínají být opravdu malé. Tihle holoubci se už pořádně rozletěli a křidélka jim teď jen tak nikdo nepřistřihne.
recenzi má na svědomí Kája Klenková
