Dvojitá oslava křtu a kulatin v podání John Wolfhooker? Pařba, pařba a zase pařba!
Ve středu se v pražském Paláci Akropolis děly věci. Úspěšní česko-slovenští rockeři John Wolfhooker (kterým ale nikdo neřekne jinak než Holubi, Holoubci či Holubové) ve svém oblíbeném klubu odehráli svůj největší koncert letošního roku, který byl zároveň i dvojitou oslavou – křtilo se totiž zbrusu nové album The New Past a kapela se zároveň dočkala svých prvních kulatin. A na explozivní párty bylo zaděláno!
Klukům nejdřív trochu zahřála pódium česko-britská formace Nature Trip, která do Prahy přijela až z Anglie. Sympatická čtveřice hraje příjemný alternativní rock, který je ideálním soundtrackem blížícího se léta. Jejich tvorba je výrazně měkčí než hudba oslavenců a energii kapela příliš nerozproudila, jejich set se ale při odpoledním chillování hezky poslouchal a od hrstky přítomných, kteří dorazili s předstihem, se dočkali pochvalného povzbuzování.
Večírek se pomalu začal rozjíždět už s příchodem zpěvačky Pam Rabbit. Před rokem jako host k songu „Copycat“, letos už jako plnohodnotný support s vlastním setem, Pam sklidila velkou pozornost výrazně se plnícího sálu. Také ona situuje svou tvorbu do měkčích vod rockové škály, přesto ale publikum slušně rozhypovala svou energií a nasazením. Pamela střídala své anglické písničky s českými a kudrlinky s rapem, předvedla pěknou práci s hlasem a skvěle komunikovala s publikem, které s ní spolupracovalo a hlasitě jí dávalo najevo pozitivní reakce. Právě během jednoho z jejích songů se připravený plakát ke křtu zhroutil z balkonu rovnou do davu pod ním – že by ho Pam silou svého koncertu sejmula?
Konečně před nažhaveným, ve švech praskajícím klubem přistál Maťo se svou holubí partou – i když se jednalo spíš o prudký nálet. Kluci to vzali pěkně od podlahy a bez zbytečných průtahů se jali sázet do davu jednu šlupku za druhou. Pod podiem se okamžitě rozjel mosh pit, brzy následovaný dalšími circle pity a wall of death, z nichž jen zlomek iniciovala sama kapela, z davu sálalo horko, budova se otřásala a Maťo vypadal, že mu snad za chvíli praskne žíla. Po úvodním titulním songu z novinky The New Past se jela oblíbená tvrdá klasika – kdo nebyl během singlů „Euphria“, „Break Me Down“ a „Zeddknot“ v pitu, ten skákal jako o život, a kdo nemohl ani to, ten aspoň hlasitě zpíval spolu s kapelou.
Po mírném zklidnění s citlivou „Hope“ se v řádění pokračovalo ještě při „Damaged Goods“ a ikonickém „Chupacabra“, pročež se kapela vytasila s pop punkovým „1999“ z předchozího EP 626. Chytlavá melodie nostalgického singlu si vyloženě říká o procítění a zpěv a to je také přesně to, co fanoušci dělali, když se objevil v setlistu. Kapela navíc všechny překvapila, když do publika naházela spoustu obřích nafukovacích míčů, jejichž poletování pod stropem Akropole krásně podtrhlo kouzlo momentu.
Když přišly na řadu částečně akustické „Drive“ a „Ice Queen“, oznámila kapela, že se rozhodla v unplugged vystoupení ještě část koncertu pokračovat. Bez elektrických nástrojů zazněla holubí anthem „Pidgeon“ a „We Are“. Akustika v podání JWH ale není žádný ucouraný čajíček. I bez elektriky se do toho kluci dokážou pěkně opřít, Maťovy silné vokály při tom krásně vyniknou a ničím nerušeny ukážou celý jeho pěvecký rozsah a um… a že je co obdivovat. A stagnace rozhodně nepostihla ani publikum – naopak všechny songy poctivě odzpívali se svými oblíbenci, případně je doprovodili světly telefonů. Ti, kdo se na festivalu Rock for People za týden zúčastní setu John Wolfhooker, se tedy mají na co těšit – čtveřice slíbila, že tam zahraje zcela akustický koncert.
Akustickou část uzavíral slavnostní křest, na který dorazil i holubí maskot kapely. Čtvrté album John Wolfhooker bylo slavnostně pokřtěno irskou whisky za hlasitého jásotu fanoušků, který nebral konce, protože vzápětí se na podiu znovu objevila Pam Rabbit s narozeninovým dortem. Že kapela slaví své desáté narozeniny, věděli snad všichni, dort ale kluci zjevně nečekali a zdáli se být upřímně překvapení. Po sfouknutí svíček a nezbytné ochutnávce dal Maťo fanouškům přesně tolik času se připravit, než si očistil z obličeje zbytky dortu, a pak se pokračovalo tím, čím se před akustickou částí skončilo – corovým peklíčkem. Ukázalo se totiž, že nejtvrdší songy si JWH nechali na konec – konkrétně titulní „313“ z předchozího alba a nové šlehy „Free Your Mind“ a „Kingdom Fall“. Dočkali jsme se ale i posledního návratu Pam Rabbit, když si s kluky střihla singl „Copycat“.
Jako přídavek zazněl měkčí „Tidal Wave“, který Maťo doprovodil už tradičním surfováním na nafukovací lamě – dalším zástupci říše zvířat, který našel u Holoubků svůj domov. Kapela se stylově rozloučila songem „Time To Let Go“, který zakončuje i celou novou desku.
Jinými slovy, kdo na letošním pražském koncertě John Wolfhooker chyběl, o hodně přišel. Koneckonců desáté výročí se neslaví každý den. Navíc to vypadá, jakoby snad kluci byli rok od roku talentovanější a jejich koncerty rok od roku úžasnější, ač už se to zdá skoro nemožné. Přitom ale málokterá kapela působí tak skromně a nezištně, jako právě tahle – kluci si s diváky během koncertu přátelsky povídají, po skončení se vrátí mezi fanoušky na pokec a focení a když publikum spustí povyk, pokukují po sobě a trochu rozpačitě se usmívají, jako by byli upřímně překvapení, že je lidé poslouchají, a dokonce si jejich koncert tak moc užívají. Pak ale vždy fanoušky obdaří širokými úsměvy a je jasné, že ta čirá radost z koncertu a hudby a přítomnosti těch ostatních je vzájemná – a tak to má být.
text // Kája Klenková
foto // Rusty Shepherd (FB kapely)
