POLARIS, Alpha Wolf, Great American Ghost a Stepson: Australská divočina a největší klubová wall of death roku (Report)

Do Prahy přilítla australská (a taky trochu americká) smršť v podobě Polaris, Great American Ghost, Alpha Wolf a Stepson, a rozmetala nás na prach. Akce probíhala v Meetfactory, kde jsem shodou divnejch náhod byla poprvé, a tenhle prostor se ukázal jako naprosto ideální pro mayhem, kterej se tu později odehrál.

Zahřívačku si vzali na starost první zástupci Austrálie, a to melodic-hardcorová partička Stepson. Musím říct, že mě hned od začátku trochu odrazoval zvuk, protože to tahalo za uši a Brockův vokál zněl poněkud utopeně. Po chvíli si mě ale kapela získala příjemnýma melodickýma partama, který si užívalo nejen publikum, ale i basák Jayden, kterej měl průběžně zavřený oči, jako kdyby právě meditoval. Jayden se postaral i o doprovodný vokály, a za mě mu to šlo dost obstojně, i když později vzduchem lítaly názory, že to měli kluci trochu falešný. No co, na dokonalost si tady nehrajem. Nebyla to ale jenom romantika, Brock set občas proložil pořádným growlem a ani o breakdowny nebyla nouze. Kapele se v Praze evidentně líbí, a to vždycky zahřeje. Několikrát totiž opakovali, že by byli moc rádi, kdybychom si poslechli jejich poslední desku Help You, Help Me (2021) a podpořili jejich tvorbu, aby se sem mohli zase brzo vrátit, no a co si budem, ta Austrálie je trochu z ruky. Ačkoliv to klukům občas neladilo, publikum bylo nalazený víc než dost a Stepson určitě získali nejednoho nového fanouška.

Je čas na krátkej výlet do Bostonu, přichází totiž Great American Ghost, a tady už začíná jít do tuhýho. Kdybyste se na kapelu jen dívali, ale neslyšeli zvuk, možná byste čekali klasickej heavy metal, protože ¾ kapely má háro jak z reklamy na Schaumu, ale nenechte se zmást. Heavy to sice je, ale úplně jinak. Agresivní riffy, bicí jako kulomet a pronikavej Ethanův vokál se okamžitě postaraly o hutnou atmosféru, až mi při jednom blegh vyskočila husina. Nevím, jestli se zvuk jen zvláštně tříštil o sloupy klubu, nebo jsem místy zaslechla až djentový prvky, každopádně to bylo dost rozmanitý. V jednu chvíli se dokonce sám frontman vydal do jámy lvové a skočil do otevřenýho pitu, kterej ho v minutě pohltil, a to už jsem si připadala jak v kině. Aby toho nebylo málo, při skladbě „Torture World“ nás Ethan vyzval „Let’s get fucking sexy!“ no a hele, čistej vokál v refrénu „So betrayed, so be jaded,“ a zase husina. Klobouk dolů. Většinu času měl teda člověk takovej ten typicky protaženej ksicht, kterej uděláte, když je nějakej riff nebo breakdown fakt odporně dobrej, ale moc mě bavila i tahle melodičtější část.

Jedeme dál a zpět do Austrálie, pěknou sekanou servírují i Alpha Wolf. Tady samozřejmě proběhly klasický two step momenty a odzbrojující breakdowny, ale i spousta skákaček za doprovodnýho hecování „Bounce, bounce, bounce!“ zpěváka Lochieho. V tuhle chvíli se podívám na kytaristu Scottieho, kterej celou dobu hraje v teplý mikině a kšiltovce, a říkám si, jestli ten chlap není blázen. Pozornost ale statečně poutal i druhý kytarista Sabian, který ke konci setu aktivně crowdsurfoval s kytarou v ruce a vůbec celou dobu předváděl slušnou show. Při tomhle setu jste se jednoduše nenudili, ať už vás upoutaly rapový prvky v „Russian Roulette“, scratch samply v „Acid Romance“ nebo melodická skladba „Bleed 4 You“, na které původně hostuje Lizi Blanco z Beautiful Monument. Tahle skládačka do sebe zkrátka perfektně zapadala.

Celej večer letí raketovým tempem, a tak před námi najednou stojí headliner večera, Polaris. Ti mají ze všech kapel nejčistší zvuk, což jim budiž ku prospěchu, protože si je tak mohl člověk opravdu vychutnat. Hned zkraje mě dostal doprovodnej vokál basáka Jakea, jehož hlas byl fakticky okouzlující a skvěle doplňoval zpěváka Jamieho. Kdo zná Polaris, tak ví, že melodických partů je tady hodně, nicméně, o to víc se později řádilo. Sound týhle kapely je těžce protkanej groovem, kterej vás prostě nenechá stát, a tak celýmu klubu pumpovala energie v žilách i v nohách. Byl to vůbec trochu kolotoč, nejdřív slyšíte romantický intro, pak výraznou basovou linku, pak se divíte, že si bubeník Daniel neurve nohy, a hele, tamburína! Tak si trochu zachrastíme a jdeme vytvořit asi největší klubovou wall of death v historii (nebo minimálně v tomhle roce). Prostor pod stagí se najednou otevře jak brány do pekel, všichni se rozestoupí až k východu a vy jenom zíráte s pusou dokořán. Během vteřiny jsou všichni v sobě, a než to rozdýcháte, stane se úplně to samý, akorát, že tentokrát se přes celej sál roztáhne circle pit. Během skladby „Above My Head“ už jsou všichni naprosto durch, a tak je čas na krátký vydechnutí při refrénu. Tady musím znova vyzdvihnout kombo Jakea a Jamieho, kteří si spolu střihnou duet, při kterým přichází husina číslo tři. Korunu tomu pak nasazuje kytarista Ryan, kterej při „Landmine“ vystřihuje parádní sólo. Blížíme se ke konci a klubem se rozezní intro k „Martyr“, kde přišlo snad jediný menší zatahání za uši v podobě Jamieho refrénu „It comes in waves,“ budiž mu to ale odpuštěno, přece jenom tady už se opravdu ždímaly poslední zbytky energie. Kapela se s námi loučí skladbou „The Remedy“ a já začínám být dojatá, protože po téhle návštěvě z Austrálie se mi bude ještě dlouho stýskat. Díky!

Text: Péťa // @petra.fekete__
Foto: Libor // @libi_photo

13. 2. 2013 – v toto na oko banální datum vzniklo něco, co z původního skromného a ne úplně sebevědomého článku přerostlo v nynější podobu. Právě v tento den totiž světlo světa poprvé spatřila Klubovna. Z původně hudebně publicistické rubriky na jednom z webzinů vznikl samostatně soběstačný projekt, který se však snaží navázat na původní ideu. Nedělat ze svých fanoušků pouhé bezduché konzumenty, ale aktivní součást celého mimořádně interaktivního projektu.

Sleduj nás na: