„Pokud máte rádi první desku, příští rok je na co se těšit,“ teasují Boston Manor (Rozhovor)

Britské Boston Manor v Čechách vidíme vždycky rádi… a ještě raději si s nimi povídáme o aktuálním dění. Po třech letech tak během jejich premiéry na Mighty Sounds nastal čas na již třetí rozhovorový update.

Frontman Henry Cox a kytarista Mike Cunniff se v něm rozpovídali o minulosti, současnosti i budoucnosti a my vám tak přinášíme skoro 20 minut contentu pro fanoušky nejen alt-rocku, ale také grafického designu. Došlo na historky z Warped Tour i vzniku Sundiver, plány pro příští rok, problémy se současnými hudebními trendy i výběr nejikoničtějšího album coveru všech dob.

Ahoj, vítejte na Mighty Sounds. Na tomhle festivalu jste hráli poprvé, tak jaký byl set?

Henry: Jo, poprvý na Mighty Sounds a jsme rádi, že jsme tu. Set byl skvělej. Všichni byli moc fajn, fakt jsme si to užili. Úplně jsme nevěděli, co čekat… a že bude takový vedro. Ale hráli jsme ve stanu, takže jsme měli kliku. Všichni dorazili schovat se na chvilku do stínu, takže za nás super.

Jo, počasí bylo dneska neúprosný. Co je vlastně pro kapelu horší – když je pařák jako dneska, nebo když lije? Popřípadě nějaké další přírodní katastrofy, se kterými jste si museli poradit?

Henry: Jednou jsme měli hrát na Warped Tour a pak to zrušili kvůli hurikánu. Ale ten se přehnal asi za hodinu, takže nás pak prostě nechali pokračovat, což bylo dost šílený. Každopádně bych řekl, že vedro je horší. Protože jako frontman si pak připadám blbě, když na lidi ječím, aby skákali, crowdsurfovali, moshovali… v těchhle teplotách je to docela výživný workout.

Mike: Pamatuješ, jak jsme byli na Warped Tour a jeden den, v Novém Mexiku myslím, bylo strašný vedro? Pokaždé, když ses nadechl, tak to bylo jenom teplo a sucho. To tě úplně vyšťaví.

Henry: Já teď teda na Warped Tour kydnu trochu hnoje, což normálně nedělám. Ale místní úřady jim tehdy doporučily, aby to zrušili, protože bylo příliš vedro. Nějakých 48°C, myslím. Blízko k padesátce. A oni přesto
pokračovali.

Nejsem si teď jistý, jestli to bylo tam, nebo v Arizoně –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jedno z toho. Ale bylo to nejhorší vedro, co jsem kdy zažil. Naštěstí to dopadlo dobře, nikomu se nic nestalo… Ale pamatuju si, jak jsme šli zpátky k tourbusu a podrážky se nám roztékaly o beton. Nic takovýho jsem ještě nezažil, šílenost.

I vzhledem k tomu musí být hlavně letní turné dost vyčerpávající. Co vám během nich pomáhá dobít baterky? Protože zrovna teď jedete mix headlinů, festivalů, koncertů s A Day To Remember…

Mike: V první řadě dobrý smysl pro humor, to, že jsi s kámošema… A taky je třeba udělat si čas sám na sebe –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ něco si poslechnout nebo prostě jen být chvíli v klidu. Což je na festivalech trochu složitý, ale když si na to tu chvilku najdeš, fakt to hodně pomáhá. Třeba po tomhle si dám hezky studenou sprchu, oddychnu si a zkusím ze sebe trochu udělat člověka.

Když už jsem zmínila A Day To Remember – nedávno jsi (Henry) s nimi dělal live feat. Pokud byste si mohli vybrat jakoukoliv existující skladbu, na které mít guest spot, jaká by to byla?

Henry: Teď nevím, jestli nejsou cancelled… možná. Takže jestli jo a už píšete: „Ale on podporuje násilníky,“ nekřičte na mě, nic o nich nevím. Netuším, co se s nimi stalo nebo kam zmizeli. Ale na Floridě je hardcorová kapela Expire a mají písničku s tou nejdrsnější moshovací sekcí pod sluncem – tu bych si chtěl střihnout. Teď nevím, jak se to jmenuje, ale je tam: „When the shit keeps piling up, get a shovel.“ To bych si užil.

Ale jinak nevím, když zpíváš song někoho jiného, cítíš na sobě dost tlaku. Je to vždycky celkem děsivý. I když je to třeba jako v případě A Day To Remember něco, co znám líp než vlastní písničky. Homesick mám nastudovaný líp než jakýkoliv Boston Manor album a stejně jsem si před tím, než jsem vlezl na stage, googlil text. Takže z toho mám dost respekt.

Co ty, Miku? Kdybys byl zpěvák, co by sis vybral?

Mike: Já bych tě chtěl vidět zkusit screamy na „My Own Summer“ od Deftones.

Henry: Oukej, to mě nenapadlo. Jo, cokoliv od Deftones, určitě.

Tenhle rok se taky připojíte k Neck Deep k desetiletému výročí Life’s Not Out To Get You. Jak se na to těšíte?

Henry: Jo, moc. Jsme s nimi dobří kamarádi, bude to cool minisérie koncertů. My se vlastně poznali někdy v té době, kdy to album vycházelo, takže to bude taková hezká oslava toho všeho a jejich úspěchů. Celý se to vyprodalo asi za den, takže to bude skvělý. A je hezký být tam s lidmi, které máš rád. Teda ne že bychom tourovali s někým, koho rádi nemáme, to ne. Máme v tomhle fakt kliku. Ale oni jsou fakt úžasní a bude to sranda. Finišuje to těsně před Vánoci, takže je to hezký způsob, jak zakončit rok.

No, vás příští rok jedno důležité výročí taky čeká –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Be Nothing... Můžeme taky očekávat nějakou oslavu?

Henry: … jo.

Předpokládám, že víc nám k tomu teď neřeknete…

Henry: Pro teď ještě ne. Ale pokud máte rádi první desku Boston Manor, příští rok se můžete na co těšit.

Od prvního alba k tomu nejnovějšímu – Sundiver byla taková druhá strana mince předchozí desky. V rozhovorech jste zmínili, že jste nechtěli, aby byla vynucená nebo uspěchaná. Chtěli jste ji napsat v moment opravdové změny v mindsetu. Když se na to kouknete zpětně, kdy nastala ta chvíle, kdy jste si řekli: „Ok, přišel ten čas,“ a co vás tam dostalo?

Henry: Tady nechám prostor pro názor i Mikovi, ale pro mě to nebylo tolik o tom nechat tam mezeru, ale spíš nechat tu první část, aby se uzavřela a až pak začít s částí druhou. Vlastně jsme se nikdy nezastavili. Ale nechtěli jsme, aby to bylo tak, že to celé napíšeme najednou, nahrajeme jen první část, dva roky s ní budeme jezdit a pak vydáme album, které by bylo napsané před dvěma a půl lety. Chtěli jsme si být jistí, že Sundiver bude co nejaktuálnější a nejrelevantnější. Museli jsme reflektovat, jak jsme na tom v tu dobu byli.

Mike: Myslím, že ta drobná mezera nám dala prostor na to se zastavit, změnit nastavení a vymyslet, jak vlastně ke psaní Sundiver přistupovat. Protože jsme potřebovali vytvořit album, které bude kontrastem k Datura, a to znamenalo psát hudbu, která bude trochu jistější, trochu odlehčenější, ale pořád v našem stylu a taková, jakou ji chceme my. Nechtěli jsme jenom pro změnu napsat pár veselých tracků, to by u nás nedávalo smysl. Takže jsme potřebovali vymyslet, jak na to.

Henry: Což trvalo dýl, než jsme předpokládali. Ono to v teorii všechno dávalo smysl, ale když fakt přišlo na psaní, narazili jsme na to, že jsme buďto měli něco, co znělo příliš vesele a popově, nebo něco moc metalového, moc negativního nebo moc podobného předchozím deskám. Takže nám nějakou dobu trvalo najít si ten balanc.

Pro všechna vaše alba je dost charakteristický mix syrového zvuku a vyšperkované produkce. Jak si držíte rovnováhu mezi tímhle?

Mike: Na posledních deskách jsme vlastně byli hodně ovlivnění popovou hudbou. Takovou, na které jsme v pozdních devadesátkách a začátku 00s všichni vyrostli. Tehdy byla trochu neopracovaná, drsná, nekompromisní. Takže je v tom trocha nostalgie. Zajímalo nás, jak bychom to mohli zakomponovat i do našeho stylu hudby. A říkám to v každém rozhovoru, ale je to i otázka toho: „Jak nepřestat být fanoušky vlastní kapely?“ Tohle a snaha vzít si inspiraci z hudby, na které jsme vyrostli. Protože my tehdy poslouchali všechno možné, nejen rock, ale taky hodně popu.

A taky mám pocit, že v současné době se šíří styl hudby, který zní až moc uhlazeně. V tom smyslu, že to zní příliš digitálně, trochu uměle…

Henry: Chladně.

Mike: Chladně, sterilně. A od toho se snažíme držet co nejdál. Máme rádi tu analogovou upřímnost, neuhlazenost za naší hudbou. A to je něco, co si chceme vždycky zachovat, a asi se do budoucnosti i víc přiklonit tímhle směrem.

Henry: Teď budeme znít staře, což nejsme. Hrajeme jen nějakých deset let. Ale když jsme začínali, představa digitálních AMPS a tak… prostě toho nemít na stagi skutečný reprák, do kterého jdou kytary – to neexistovalo. Nebo možná jo, ale my se s tím nesetkali. Ale teď se stále víc umělců kvůli pohodlí a vývoji technologií přesouvá k Neuralu a Axe Effects… i když to už je teď asi zastaralý. Prostě k digitálním náhradám zesilovačů. Na tom není nic špatně, ale stalo se to normou, což nám přijde docela zvláštní.

Mike: Upřímně? Mám pocit, že to tak trochu plyne z lenosti a lehkovážnosti. Jasný, je jednodušší s tím cestovat a trochu ti to usnadní život, ale…

Henry: Kámo, právě že vůbec! Lidi si nalhávají, že jinak musíš tahat věci přes stage a takhle to máš v jedné krabičce. Ale kdykoliv vidím nějakýho kámoše z kapel, co je používají, tak se před koncertem musí celý den dřít se šroubovákem a počítačem, aby to fungovalo. Ve snaze být efektivnější si to zkomplikovali a jsou z toho ve stresu. Je to prostě zbytečný.

Příliš se vzdalujeme od jednoduchých set upů, kam si prostě každý mohl dokoupit něco z druhý ruky (což je cenově docela dostupný), začít někde ve sklepě nebo v ložnici, naučit se hrát a postupně se zdokonalovat. Vytváříme si překážky a dělají se zbytečné změny pro ty, kteří se chtějí zapojit. To je jak když všichni říkali, že DVDčka budou největší módní výstřelek. Možná jsem včerejší, ale prostě si myslím, že pokud něco funguje, tak bys to měl nechat být. Zesilovače jsou pecka, když je pořádně ohulíš a hraješ.

Velkou částí identity Boston Manor jsou i vaše vizuály. Jak moc jsou pro vás propojené s hudební stránkou?

Mike: Mám pocit, že to hudbě dodává taky nějakou přidanou hodnotu. Ani nespočítám, kolikrát jsem si jako dítě pouštěl nějakou desku, zatímco jsem si projížděl všechen ten artwork k ní. Vtáhne tě to. Najednou si propojíš vizuál s audiem a celkově ti to rozšíří zážitek z toho, co tě už takhle baví poslouchat. Což je skvělý.

Henry: Navíc jsem si jistý, že každý by dokázal vyjmenovat pár umělců, kteří tvoří skvělou hudbu, ale nedokázali to přenést i do stejně dobré vizuální kampaně a ve výsledku lidem nestáli za to, aby jim vůbec dali šanci. Takže ti průběhem času vznikají tyhle skryté poklady, u kterých se nikdo ani neobtěžuje s tím si je zkusmo poslechnout. Prostě kvůli tomu, že marketing není to ono, merch není to ono, přebal není to ono… Což je na prd, ale je to tak. Bohužel je to nedílná součást toho všeho.

Tak asi jen rychlá otázka na konec – co je pro vás takhle z hlavy definice kultovního album coveru?

Henry: Sakra… Budu těch desek muset vyjmenovat aspoň tak pět, deset. Určitě White Pony (2000). Nejen protože jsem obřím fanouškem Deftones, ale protože ta jednoduchost toho designu je legendární. Můžeš ho dál využívat jak jen chceš, tisknout to na trička dalších 200 let – pořád to bude vypadat skvěle.

Zadruhé, a to možná kvůli tomu, že k němu mám citovou vazbu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ přebal Hybrid Theory (Linkin Park, 2000) je pro mě absolutní unikát. Vypadá tak trochu nadčasově, ale zároveň v sobě má ty svoje graffiti prvky. A miluju i album covery od TOOL, protože na první dobrou evokují, jak TOOL znějí. Když se koukneš na Lateralus (2001)… i když jsi nikdy nezkusila LSD… koukneš na to a řekneš si: „Jo, to zní přesně jako tahle kapela.“

Mike: Za mě bude vždycky nejoblíbenější album cover k Wish You Were Here (1975) od Pink Floyd. Tehdy prostě někoho fakt zapálili, aby to nafotili. Dělal na tom Storm Thorgerson, což je jeden z našich nejoblíbenějších fotografů… odpočívej v pokoji. Takže to je asi můj upřímný favorit.

Henry: Miluju od Pink Floyd ještě Animals (1977); na tom Storm dělal taky. Je to to s tou vzducholodí nad elektrárnou Battersea. To je prostě klasika. A skvělý… mnohem jednodušší, ale fakt zajímavý, je taky In Colour (2015) od Jamie xx. Je to takové velké barevné spektrum s divně vyříznutým obdélníkem. Zasadil ho tam tak, že ten tvar vůbec nesedí do klasické kompozice. Je to vlastně jeho poznávací znamení. Takže si představ backdrop s nápisem ‚Jamie xx‘, ale vždycky v něm chybí tenhle zvláštní obdélník. Strašně zajímavý způsob, jak na něčem nechat svůj otisk.

Mám taky fakt rád Jacka Marshalla, bráchu Kinga Krule, který mu dělá veškeré covery. Hlavně ty první dvě desky jsou umělecky neskutečně zajímavý – je to výborný malíř. A pak ještě miluju… je toho hrozně moc.

Mám pocit, že vizuálnímu umění se v hudebním světě upřímně nedostává dostatek pozornosti. A vlastně nevím proč. Podle mě by to mělo být mnohem větší téma. A stejně tak schopnost vybrat to správné provedení pro konkrétního umělce. Jeden příklad za všechny – víš jak, Meat Loaf možná nebude tvůj nejoblíbenější interpret, ale pokud si ho poslechneš a řekneš si: „Někdo tomu týpkovi sežeňte motorku a spoustu netopýrů,“ je to neskutečný umění. Jde o to, jak hudbu prezentovat vizuální cestou – krásná dovednost, která se, doufám, nevytratila s ústupem vinylů…

Pardon, já bych o tomhle mohl kecat celý dny. Jsem do toho prostě zapálenej.

Naopak, díky za připomínku tolika skvělých desek. A než vás nechám jít si konečně trochu oddychnout, máte nějaký závěrečný vzkaz pro vaše české fanoušky?

Henry: Milujeme to tady. Už tu hrajeme nějakou tu dobu a vždycky je to jedna z našich nejoblíbenějších zastávek. Máme za sebou Rock for People, teď i Mighty Sounds a vždycky to bylo skvělý. Pražské koncerty jsou pro nás na evropských turné highlighty a doufáme, že budeme brzy zpátky. Děkujeme, že nás posloucháte – ať už je to poprvé, nebo už nějaký ten pátek. Jsme za to moc vděční a snad se brzy zase uvidíme.

Mike: Jo, přesně tak… Díky, že nás posloucháte.

Henry: Čau a díky!