Hanabie. rozpálily v Akropoli i Krtečka. Divoká japonská show ale mohla trvat déle (Fotoreport)
V pražské Akropoli bylo v sobotu večer horko i veselo zároveň. Zavítala sem totiž divoká japonská skupina Hanabie., jejíž popularita je nejen v českých končinách na vzestupu. Čtveřice Japonek rozdávala drsnou i pozitivní energii v poctivé náloži, i když se jejich show nevyhnula menším chybičkám.
Japonský, potažmo asijský metal je v posledních letech na vzestupu, čehož jsou Hanabie. jasným důkazem. Ženské kvarteto vděčně kombinuje metalcore s kawaii motivy, mírnou dávkou popu i dalšími typickými japonskými prvky a své písně i show staví na dokonalém protikladu. Když totiž přijde na pódium čtveřice drobných Japonek v někdy téměř panenkovském oblečení, načež hlavní zpěvačka Yukina přejde během vteřiny z roztomilého zpěvu do dosti působivého growlu, efekt je opravdu dokonalý. Hanabie. navíc svou tvrdostí a kytarovými riffy hravě strká do kapsy populárnější a přeci jen měkčí kolegyně z Babymetal.
Není divu, že se holky těší čím dál větší popularitě také u nás. Česku se efektně představily před rokem na Rock for People, letos pak i přes technické problémy zaujaly i dav na Brutal Assault (na tuto zastávku však zpěvačka Yunika při výčtu českých návštěv zapomněla). Následovat tak konečně musel sólový klubový koncert. Ten vzali fanoušci útokem, koncert v pražské Akropoli byl beznadějně vyprodaný a dav dával už od prvních riffů velmi hlasitě vědět, že si tuhle partičku hodně oblíbil.
Ještě předtím se snažila rozehřát naplněný sál francouzská zpěvačka Sun, samozvaná královna brutal popu, jež kombinuje pop s rockovými kytarovými riffy a vyřvanějším hlasem. Zajímavý žánrový mix publikum poměrně zaujal, i když mně její vystoupení přišlo trochu chladné a zasloužilo si trochu více energie. Tou naopak nešetřil hlavní chod večera. Po půlhodinovém čekání totiž konečně vtrhly na scénu vyhlížené Japonky a hned od počátku bylo jasné, že tady se živelností rozhodně šetřit nebude.
Už úvodní řízná skladba „O•TA•KU“ skvěle odšpuntovala svižnou a rytmickou show a výborně ukázala dvě zcela odlišné polohy hlavní zpěvačky. Yukina přišla na pódium evokující princeznu, aby následně svým growlingem a bravurním střídáním dvou zcela odlišných pěveckých poloh odrovnala celý sál. Yukinino balancování mezi dvěma protichůdnými rovinami dokázalo diváka bavit po celou dobu, zpěvačka navíc ukázala patřičné charisma i nekonečnou dravost. Společně s kytaristkami a vokalistkami Matsuri a Hettsu neustále poskakovaly po pódiu, roztleskávaly publikum a i přes tvrdé a nekompromisní riffy stále oplývaly úsměvem i dobrou náladou, která se velmi rychle šířila celou Akropolí.
Hanabie. samozřejmě vytáhly všechny prověřené trumfy. Nejvíce songů zaznělo z průlomového druhého (a pořád posledního) alba Reborn Superstar!, z něhož holky představily sedmičku kousků. Došlo samozřejmě na nejzásadnější hity „We Love Sweets“ i jejich zřejmě dosud nejslavnější počin „Pardon Me, I Have to Go Now“, který ale malinko táhl k zemi zvuk, v němž se zpěvačka v zajetí hlasitých kytar ztrácela. Došlo však i na letošní pecku „Spicy Queen“, která publikum řádně rozpohybovala. To zůstalo v permanenci i při následných skladbách „Metamorphose!“ či „Ware Amatou“.
Kapela si nadšené publikum získala poměrně rychle, hlasité ovace slyšela po téměř každé písni a jednotlivé členky si vřelé přivítání evidentně hodně užívaly. Yukina se snažila vyprodanému sálu poděkovat docela sympatickým naučením slova Česko a na pódium dokonce přinesla plyšového Krtečka. Kytaristka Hettsu pokračovala s vyzdvihováním českých propriet, když přišla s plechovkou piva a následně dost bojovala s angličtinou, když se kromě českého piva snažila pochválit i trdelník. Kapela si zkrátka chtěla diváky získat všemi dostupnými prostředky, i když místy trochu křečovitě, a snaha rozhodně nezůstávala bez odezvy.
Za mě je ovšem trochu škoda, že se i přes veškeré snažení místy dostavovala mírná repetitivnost. Jejich skladby se přeci jen všechny pohybují v podobně řízných intenzích a možná by nezaškodilo, kdyby měla skupina v zásobě i pár pomalejších či trošku odlišnějších kousků. To byl však zřejmě jen můj osobní problém, protože zbytek sálu se zdál s každou další písní čím dál nadšenější. Také zmiňovaný zvuk v některých písních trošku haproval a zejména v druhé půli setu se Yukina pod dunivými kytarami místy ztrácela. A i když se zdálo, že těmto dívkám energie jen tak nedojde, nakonec trvala až příliš krátce.
Hanabie. odehrály i s přídavkem sotva 70minutové vystoupení, a jelikož nejsem fanoušek podobně krátkých hlavních setů, nemůže z mé adresy v tomto případě přijít velká pochvala. Chápu, že Hanabie. jsou ještě poměrně mladou kapelou a hrají spíše krátké a úderné songy, takže se jejich zásoba prověřených songů dříve vyčerpá. I přesto bych byl radši, kdyby tato jízda trvala ještě o něco déle. A evidentně jsem nebyl sám. Dívčí kvarteto si totiž svou tvrdostí, živelností, ale také nesmírně pozitivní náladou dokázalo Akropoli získat bez sebevětších problémů, jen mohla být ta divoká japonská party ještě o něco delší. Tak snad příště, vzhledem k tuzemské poptávce jsme tuhle partičku u nás neviděli naposledy.
Foto // Artem Akinfeev Text // Milan Rozšafný
