Kráty: 123 Fake Street vznikli v Die Hardu, s DI to vypadá spíš na konec (rozhovor)
Covid bral i dával. Martina Krátošku aka Krátyho jsem trochu paradoxně osobně poznal až díky rozvolňování po prvním lockdownu. Tehdy to s jeho kapelou Depression Island vzal za správnej konec a okamžitě začali hrát. A hráli opravdu hodně, což jen dokázalo, že tenhle kluk je prostě ready. Je to rovnej kluk, drží slovo a je na něj spoleh. Sedli jsme si téměř okamžitě a začal jsem víc poznávat nejenom jej, ale taky crew okolo Die Hard barber shop, nebo nyní 123 Fake Street.
A právě se svou novou kapelou se představí i na našem Klubovna Festu 7. května v Crossu. V našem společném rozhovoru se dozvíte, jak se rodil vznik 123FS, dočasný zánik DÍček nebo jaký je život na vesnici, když jsi vegan a rád běháš.
Čauko, vítám Tě u našeho rozhovoru. Ačkoliv to běžně nedělám, zeptám se klasicky na to, jak se máš. Vypadá to, že jsi dost rozlítanej mezi Prahou, Táborem a Obrataní.
Ahoj kámo, mám se fajn. Já si nikdy nestěžuji, dokud jsem já a lidi okolo zdraví a dokud jsou nějaký cashe na poplacení všeho, co je potřeba. Rozlítanej trochu jsem, zvykl jsem si na takový dva životy. Jeden v Praze, kde bydlím v malým bytě na Vinohradech a kde střihám od pondělí do čtvrtka v naší hlavní pobočce Die Hard… A druhý v Táboře/Obratani, kde střihám každý pátek (a většinou i o víkendu) v Die Hard Tábor. A tam bydlím na vesnici v chalupě, kterou jsme zhruba před rokem dostavěli a nastěhovali se tam. Jediný, co mě trochu se*e, je to, že tam trávím úplně minimum času. No, a do tohohle rozlétanýho života musím ještě nacpat aspoň dvě zkoušky za týden s 123FS. Manželka a naši dva pejsci mě moc nevidí, ale zatím všechno funguje a je to v pohodě, tak doufám, že to vydrží co nejdýl.
Die Hard, kterej spoluvlastníš, se krásně rozrostl. Máte už dvě pobočky, taky jste nabrali dost nových lidí. Chcete to dál rozšiřovat?
No jasný. V tuhle chvíli máme asi 10 holičů a dva tatéry. A to je teprve začátek. Die Hard jsme otevřeli teprve před čtyřma rokama, takže máme před sebou ještě dlouhou cestu.
Baví mě vaše složení týmu, kde se protnou rapový a hardcorový lidi. Hraje v tom přijímacím procesu hudba taky nějakou roli?
Hele, ono je to spíš postavený tak, že většinou vezmeme kámoše, kterej má zájem makat u nás a není úplně levej (takže jsme schopný ho toho hodně naučit), než třeba holiče/tatéra, kterej má dlouholetou praxi. No a tím, že se pohybujeme v těhle “subkulturách”, tak okolo sebe máme hlavně hardcorový a rapový kámoše.
Přesuňme se k hudbě, kde momentálně působíš v nový kapele 123 Fake Street, kde se trojice bandu ohání strojkama právě v DH. Předpokládám správně, že nápad na novej band vznikl právě tady?
Yes. Vzniklo to v práci, když jsem zjistil, že Ben hraje na bicí. No a teď to funguje super. Není to nějak top hudebně, ale parta je to nejlepší (už jen díky tomu, že jsme spolu v podstatě nonstop), což je pro mě mnohem důležitější.
Od metalcoru ses přesunul s Efemem ke klasickýmu HC. Máš právě tady svý hudební základy?
Hele, moje základy jsou spíš punkrock. Asi od 16 let jsem hrál v punkrockovejch kapelách. Ale na HC mě baví nejen hudba, ale všechno to okolo, takže to byl spíš takovej přirozenej vývoj.
Jak zpětně vzpomínáš na Váš první koncert, kterej jsme společně pořádali v Chapeau?
Kámo, popravdě asi jako skoro každá kapela na svou první show. Mohlo to být mnohem lepší. Ve zkušebně jsme to vymakali, ale pak se sešel dost na hovno zvuk a možná nervy a bylo tam ranec chyb. Ale z pohledu fans úplně super, bylo tam narváno, moshpit jako prase. Takže to asi až takový peklo, jako mám já v hlavě, nebylo. Ale každopádně příští show bude mnohem lepší.
Songy dost chrlíte. Je právě pravidelná frekvence songů něco, co může kapelu dostat do povědomí?
Já vlastně nevím. Rádi děláme hudbu aktivně, hodně zkoušíme, hodně skládáme a hodně nahráváme. A tím, že jsou všechny ty tracky fakt basic, tak to jde rychle.
U 123 se teď udály velké personální změny na pozici kytaristy. Jak jste přišli právě na Péťu Bažíka? A jak se tenhle proces změn udál?
Všechno proběhlo tak rychle, že vlastně ani nevím. Na jedný zkoušce nám oba dva kytaristi oznámili, že je 123FS nějak nenaplňuje (Dawe má prioritu s Annabelle a Eddie podle mě úplně nevibuje hardcore). Kluci byli samozřejmě super, bez nich by tahle kapela nikdy nevznikla a zůstáváme pořád blízký friends.
No a ráno po tý zkoušce jsem přišel zoufalej do práce a říkám kolegovi OGmu, že jsme v prdeli, že nemáme kytaristu. No a on hned věděl komu napsat… a do týdne jsme měli první zkoušku už s Peťou, kde hned na první dobrou bylo jasno, že k nám patří.
Teď zabrousíme na trochu těžší téma, a to jsou Depression Island. Za pár let jste dost vyrostli, začali atakovat i velký festivaly, ale letos přišla pauza. Můžeš nějak objasnit proč?
Ponorka, nic víc, nic míň. Kluky mám pořád rád, ale začali jsme si vzájemně asi lézt na nervy. Depression Island byl můj život. Kvůli téhle kapele jsem si vlastně postavil barák se zkušebnou na Vysočině (odkud všichni pocházíme) a v podstatě otevřel Die Hard Tábor, abych tam mohl trávit co nejvíc času.
Stav je tedy hybernace, nebo konec?
Kdo ví, momentálně to vypadá spíš na konec. Neříkám to vůbec rád. Ale kluci jsou super muzikanti a možná maj na víc. Doufám, že všichni už někde hrajou a za chvíli zbořej scénu. Ale kdo ví, třeba se ještě někdy dáme dohromady, já bych se tomu vůbec nebránil.
Mám Tě hodně spojeného i s módou, merchem a obecně vkusem. Za jak důležitou složku tohle u kapel či interpretů považuješ?
Říkám pořád, že to, jak to vypadá, je půlka úspěchu. Možná to zní trochu pozérsky, ale já si na tomhle vždy zakládal. Asi to tak nějak k tomu patří. Je spousta kapel (hlavně tedy v ČR), který dělaj úplně super muziku (mnohem lepší než třeba my), ale serou na to, jak vypadaj. A to je zabíjí. Prostě to k tomu v dnešní době podle mě tak nějak patří.
Nedávno jsme udělali článek o featech, kde jsme si Vás namysleli ke spolupráci s Refewem a Jardou Olahem. Je to reálné spojení?
Popravdě už se něco takovýho rýsuje delší dobu. S Erikem už jsme si v podstatě plácli. Ale to zatím nic neznamená. Nechme se překvapit.
Pro hodně hlavně mladších lidí jsi symbolem tuzemského sXe. Co Ti to do života dává? A jaká k tomu vedla cesta?
Jako symbol sXe se rozhodně necítím. Jsou tu lidi, který to jedou mnohem déle. Já jsem v tom tuším něco málo přes 4 roky. Každopádně to hned po veganství považuji za jedno z nejlepších rozhodnutí v životě. Dělal jsem dřív věci, na který nejsem úplně pyšnej, a to se mi teď už moc neděje. Mám teď všechno pod kontrolou a nad věcma víc přemýšlím. Doporučil bych to každému, kdo má třeba nějaký psychický problémy. Celkem se vám srovnaj myšlenky, když si pořád nezasíráte mozek chlastem nebo nějakýma jinýma látkama. Ale je to každého věc, nikomu to neberu. Někdo dokáže skvěle fungovat i s tím, jako třeba Ben a hulení.
Žiješ sice ve velkoměstě, ale pocházíš z vesničky na Vysočině. Jak je na tom dneska třeba dostupnost veg produktu na těhle místech? Funguje už víc osvěta?
Teď už je to úplně ok. S veganstvím jsem začal asi 11 let zpátky. A v tý době se u nás v Pacově daly sehnat maximálně sójový kostky. Teď už na vesnici koupíš třeba i tempeh. Jakože na oběd si do restaurace na Vysočině moc nezajdeš, ale když jsi zvyklej si vařit doma, tak jsi v pohodě. A moje žena je nejlepší kuchařka. Teď jsem jí ještě trochu naložil, protože jsem přestal jíst lepek, ale zvládá to na jedničku.
Vím o tobě, že hodně běháš dlouhý tratě. V čem spatřuješ největší benefit běhání? A máš třeba někdy v plánu absolvovat nějaký závody?
Běhání beru spíš jako takovou psychoterapii. Žádný větší ambice od toho nemám. Miluju, když si jdeš ráno zaběhat do přírody, kde nepotkáš žádný lidi (maximálně srnky a zajíce). Vyčistím si u toho hlavu a utřídím myšlenky. Poslední dobou běhám bez sluchátek a nic u toho neposlouchám, jen to ticho. Neexistuje pro mě lepší relax.
A otázka na závěr: Na koho a na co se nejvíc těšíš na našem fesťáku?
To nejde říct, kámo, asi na všechno. Máte to fakt skvěle poskládáný. Těším se na celou tu akci. Jsem mega rád, že si můžeme zahrát na jednom podiu s takovýma stars.
SLEDUJ KLUBOVNU
