Je libo kardio v sauně? Boston Manor vyždímali Rock Café do poslední kapky potu (report)

Když jsem si to tenhle červnový čtvrtek štrádovala rozbouřenou Prahou, trochu jsem si říkala, že už je to konečně tady, apokalypsa přichází! Ale kdepak, to jen počasí jako by adekvátně vítalo alt rockové Boston Manor. Ti se k nám pod hlavičkou Rock for People Concerts vrátili po dvou letech, tentokrát s připravovaným albem SUNDIVER. A jak to v Caféčku vypadalo?

O úvod se postarali bostonovské fanouškovské základně zjevně dobře známí .themayrevolution. Aby taky ne, ostatně jak říkali sami kluci, ta inspirace se v tomto případě fakt nezapře. A tak kdo znal, užíval… a kdo neznal, přidával do Spotify playlistů. I když o tom, že si tahle stále rostoucí čtveřice přilákala solidní vlastní fanklub, svědčí i hlasité: „Srdcovkááááá!“ z předních linií.

Atmosféra, obecenstvo, nasvětlení a tuna energie (doslova) sálající z podia, .themayrevolution to včera prostě sedlo a ukázali se v jedné z vůbec nejlepších forem, v jakých jsme je zatím mohli vidět. Škoda jen ze začátku přepálených bubnů, přes které bylo chvílemi nutné spíš hádat, co za song se zrovna hraje. Po včerejším výkonu jsem ale ochotná odpustit i odpálené ušní bubínky. Ať už šlo o zajeté „there’s no herbs in the tea“ a „never let you down“ nebo novinku „CALLING YOUR NAME“, naživo to šlapalo jak dobře namazaný stroj a set plný charisma mistrně balancujícího někde mezi nekompromisní suverenitou a upřímnou vděčností si tak vysloužil ovace celého Rock Café i prolité litry potu.

To jsme ale ještě vůbec netušili, co přijde vzápětí. Když si totiž stage přivlastnili Boston Manor, hlavní nevýhoda letních koncertů se rozhodla vybrat si svou daň v plné palbě. Utírat si pot z čela se stalo sisyfovskou prací, a i kdyby se větrák přetrhl, proti rostoucí teplotě v klubu byl malým pánem. Myslíte, že přeháním? Kdepak, tohle byla hodina a půl kardia ve švédské sauně. Snad jen díky bohu za pohotový organizační tým, který kromě dostatku vody rozdával i kostky ledu. Tímto posíláme do Rock Café velkou dávku vděku, že jsme to nakonec přežili bez zdravotních úhon.

I když však bylo, cituji, „hot as fuuuuuuck“, Češi prokázali, že mají tuhý kořínek a nechali se ochotně vyburcovat k nepořádkům. Pod pódiem to vřelo (už s těmi vtipy na vedro končím, slibuju), nad hlavami sem tam prosvištěl i nějaký ten crowdsurf a na „England’s Dreaming“ se otevřel i první z pitů. Boston Manor, nasáčkovaní na prostorově neštědrém pódiu, prostě dokázali, že v klubovkách je jejich síla a za podpory zběsilých světel (které místy byly prvním krokem k epilepťáku) vyždímali z nás i songů, co mohli. Tak třeba „Container“ je naživo ještě větší banger, než jsme doufali, a kdo si na konci nevyřval hlasivky na „Halo“, jako by tam snad ani nebyl.

Jak to tedy shrnout? Asi mými slovy včera před klubem: „Odcházím splavená, zničená, ale spokojená.“