Hardcore Prague United – „The passion will remain!“ (Report)
První dubnovej víkend byl pro fanoušky HC a ostatních corů přímo svátkem. V Rock Café totiž proběhl dvoudenní klubovej festival Hardcore Prague United, a já musím hned na úvod říct, že nejen organizace byla na týhle akci špičková. Konečně jsme se dočkali i několika zahraničních interpretů a každej si během těch dvou dnů přišel na svý. Všechny kapely hrály přesně načas a celá akce běžela jako na drátkách. Jedinou vadou na kráse by snad mohly být problémy se zvukem během prvního večera, i to se ale vytříbilo.
Páteční večer otevřeli táborští Meresiew a přesto, že klub byl zatím poměrně prázdnej, kluci se do toho opřeli vší silou. Už od začátku bylo bohužel slyšet, že zvukař tentokrát neměl nejlepší den a tak to chvílema dost rvalo za uši, což ten rozjezd trochu kazilo. Za to ale kapela nemohla a prala to do nás horem dolem. Ženská strana publika se jako první odvážila do kotle a dala náležitě najevo, že SBHC je jejich šálkem kávy. Girl power! Dočkali jsme se i několika přídavků a večer měl zaděláno na úspěch. Na syrové hardcorové notě pokračovali i následující Konfront, při kterých už se prostor pod stagí začal plnit. Kromě pořádný breakdownový smršti a silných refrénů jste tu mohli slyšet i několik slov o tom, jak lidi zapomínaj na to, že se maj dobře. Konkrétně v písni Nostalgia kapela odkazovala na to, že komunisti nám nepřinesli nic dobrýho a přesto se najde spousta lidí, který by ty vybledlý třešně zas rádi ochutnali. Pro případ, že by někdo pořád ještě nebyl na správný energický vlně přidali Konfront ke konci sypačku Otázky a odpovede a bylo vymalováno.
Malou odbočkou od syrovýho HC byli Lighthouse Keeper, u kterých klasicky nechyběla spousta emocí. Zpěvák Olda umí každou skladbu fakticky procejtit a celou show vždycky ještě umocní řevem přímo v kotli mezi lidma. Tentokrát všechny tyhle aspekty bohužel opět zabil zvuk, kterej zrovna Lighthouse Keeper prokázal, troufám si říct, nejhorší službu za celej večer. Na konci dubna se ale můžete těšit na novej singl Inside, takže tomu rozhodně dejte šanci. Půlhodinka pauzy, rychlý pivo a cigáro a na stage vlítli Hopes. Co vám budu povídat, nejspíš je vám jasný jak to vypadalo. Pokud měl někdo doteď z akce smíšený pocity, Hopes to rozhodně vybalancovali. Nechyběly tradiční skákačky, šílenej mosh ani songy z posledního EP Summer Vibes. Už to skoro vypadalo, že snad tentokrát neproběhne Mind Rot, ale i na tu došlo v podobě přídavku. Hopes jsou prostě jistotka!
Finále pátečního večera proběhlo ve znamení holandských Born from Pain a bylo to finále opravdu velkolepé. Kotel byl narvanej hned ze začátku, žádný zbytečný kecy okolo a jedem do plnejch. Na Born from Pain mě baví, že jedou tvrdý HC, ale zároveň do toho sem tam zapojí srdcervoucí kytarový sólo, ze kterýho máte totální husinu. Nechyběla ani silná message před začátkem skladby New Hate: “Don’t listen to the media too much. This world is all about power, money, all this bullshit and we don’t want to sound like hippies, but what we need is more tolerance and love.“ Amen, hoši! Lepší závěr prvního večera jsme si nemohli přát.
A je tady sobota, já přicházím do Rock Café už před druhou a začínám točit rozhovor s klukama z MAAE (překvápko, haha!), a každej koho cestou potkám je ještě v hellu z předchozího večera – mě nevyjímaje. No to bude teda dneska očistec, říkám si. A taky, že byl. Ale v tom nejlepším slova smyslu.
Ještě skoro spící a zbytkáč ze sebe vypařující klub otevírají ve čtyři odpoledne Homesick. Hned zpočátku je jasný, že dneska se zvukař vyspal líp nebo že ho někdo nahradil, protože v uších najednou nezvoní a všechno to zní mnohem čistějc. Kluci se postarali o velmi příjemnej rozjezd skrze melodický party, a věnovali se i tématu zachování naší planety nebo třeba tomu, jak si nemáš nechat do věcí kecat s písní Cardinal Wolf.
Během chvíle už byli všichni zase na správný vlně a stage mezitím obsadili Backfist. Tady už se opět jednalo o údernou hardcorovou sypačku, kotel se zaplnil a nechyběl ani silnej oldschoolovej vibe, protože jak řekl zpěvák Tomáš Hájíček: „Mladý na to dneska serou a nedělaj kapely, radši si stoupnou před komp a mike a rapujou. Tohle je pro všechny oldschoolový srdcaře,“ no a zda souhlasíte nebo ne, to už je na vás.
Jak už jsem říkala, na týhle akci si přišel na svý každej, a to taky znamená, že žánrově to tu rozhodně nebylo jednotvárný. Klub už byl touhle dobou opět natřískanej a nezměnilo se to ani při vystoupení budějcko-pražských Marked as an Enemy. Přesto, že kluci za sebou měli náročnej pátek i celý sobotní odpoledne, tahle show měla koule jako vždycky. MAAE jsou jednou z kapel, která má prostě osobnost a jen tak si je s nikým nespletete. Mosh se rozjel hned ze začátku s How Does It Feel?, ale nechyběly ani pomalejší a melodičtější momenty, jako třeba při Bones. Moment k zamyšlení přišel před skladbou Sleep, která se věnuje tématu spánkové paralýzy a k níž zpěvák Ráďa dodal, že je důležitý mluvit o psychickým zdraví a nebát se toho. 8. dubna kluci vydávají nový singl Any Life In Me, jehož live premiéry jsme se taky dočkali a za mě se je rozhodně na co těšit. Pokud kluky ještě neznáte, určitě si 15. dubna nenechte ujít budějckou Klubovna FajtFest Night v MC Fabrika.
Na pořádný corový akci nesmí chybět ani kvalitní divočina a o tu se tradičně postarali No Face No Case. Dramcový intro, chvilku jste nevěděli, jestli jste v pogu nebo na heliportu, spousta rappovejch intermezz a samozřejmě litry Braníčku. Já se trochu obávám, že už ve mně po několika koncertech tohle kombo nevyvolává potřebný nadšení, nicméně kdo se ptal na můj názor, že jo. Tempo nezvolnilo ani s další kapelou, kde za mikem stojí jeden z hlavních organizátorů celý týhle parády Martin „Maty“ Matoušek. Nejedná se o nikoho jinýho, než křemežský NBF. Za doprovodu slov „Díky, že jste se přišli podívat na naše rozhoupaný pupíčky,“ předvedla kapela velmi dobrej výkon, i přes tvrzení, že hraní nevěnují potřebný čas a hrají pořád to samý dokola. Kvalita tu ale nad kvantitou vítězí a já jsem byla nadšená. U srdíčka pak obzvlášť zahřála skladba By the Way, která byla „pro všechny kapely, který tu dneska vystoupily a ještě vystoupí.“
Vracíme se zpět do zahraničí a nastupují holandští No Turning Back. Kapela už je na scéně 25 let a zpěvák Martijn byl taky v pořádně nostalgický náladě. Vzpomínky na začátky, láska k HC scéně a krásný tvrzení, se kterým se nejspíš dokáže ztotožnit většina z nás: “This is my home, this is my therapy.“ Jsem dojatá, i když je to ohraný, nechte mě bejt. Po hudební stránce NYHC vibe jako prase, co víc k tomu říct. Pod stagí se nedá dýchat a první circle pit večera se rozjíždí právě teď. “Anything can change but the passion will remain!“ Není tomu jinak ani s předposlední kapelou, kterou jsou u nás už dobře známí Risk It! Musím říct, že zrovna oni dokázali v Rock Café spustit asi největší bordel za celý dva dny. Možná to bylo tím, že už se akce blížila ke konci, možná prostě tím, že tihle hoši za to uměj vzít. Ať tak či tak, atmosféra byla výtečná, kapela nezapomněla zmínit, jak ráda u nás v ČR hraje a mně začínalo bejt nějak líto, že už se to celý blíží ke konci. A to jsem už únavou sotva stála.
Jestli jste si mysleli, že závěr večera už byl unavenej a bez energie, tak se těžce pletete, jelikož úplně naposled tu zahráli Depression Island a pokud tyhle kluky znáte, tak víte, že je to vždycky o život. Kapele se teda povedlo nejen zařídit si perfektní zvuk, ale i vymlátit ze sebe i celýho publika maximum. Nechybělo nic – hymna pro emo kids Loner in Black Clothes, znepokojivá Insomnia, „ukolébavka“ Last Goodbye a samozřejmě breakdowny. Ach, ty jejich breakdowny. Na DI se mimo jiné taky můžete těšit 15.4. v budějovický Fabrice v rámci Klubovna FajtFest Night.
Jedním slovem RESPEKT! Vám, co jste tenhle report dokázali dočíst až do konce, kapelám, který nás nabily energií na měsíc dopředu, všem fanouškům co strávili v pogu celej víkend, i těm kdo dokázali přežít nedělní kocovinu, a především všem kdo se podíleli na organizaci prvního Hardcore Prague United. Doufám, že tohle byl jenom začátek!
Text // Péťa
Foto // Libor Vočádlo
SLEDUJ KLUBOVNU
