Futurum v jednom kole i slzách dojetí. Holding Absence přivezli zážitek, na který se jen tak nezapomíná. (Fotoreport)

Holding Absence se po roce a kousku vrátili do pražského Futura, kam za organizace Conspiracy Concerts dovezli také parťáky pro aktuální evropskou tour, Floya a Thornhill. To ale není všechen import, který si pro nás tahle velšská čtveřice na středeční večer přichystala! Ve Futuru totiž tentokrát představili také pár měsíců staré LPčko, The Noble Art Of Self Destruction. Oproti předchozím návštěvám tak vzrostl počet skladeb na setlistu, náboj a nasazení, se kterým se kapela pouští do každé z nich, ale k našemu potěšení zůstaly stejné. Skákalo se, moshovalo se, místy se i plakalo a my jsme si jisti, že se bude také ještě dlouho vzpomínat… Na co přesně, ptáte se? Čtěte dál a zjistíte.

Spoiler alert: tenhle večer nemohl odstartovat líp. Ještě před samotnou otvíračkou jsme totiž měli v duu Gumi/Šárka jednu velice milou povinnost – dostavit se do Futura dříve a vyzpovídat sympatického zpěváka HA, Lucase Woodlanda. A jelikož se rozhovor, na který se můžete již brzy těšit na našem YouTube, lehce protáhl, slézáme z backstage tak akorát včas na to uklidit vybavení, probrat dojmy a najít si to správné místo na openery. A než se stíhám vzpamatovat z nového životního zážitku (přeci jen, rozhovor s frontmanem vaší srdcovky si nestřihnete každý den), zvukaři a osvětlovači už zaujímají své pozice, prostor před pódiem se začíná plnit a na stagi se objevují první aktéři večera, Floya.

Tahle německá partička sice v tomto složení objíždí tours teprve krátce, ale živá vystoupení má zmáknutá na výbornou. A ačkoliv se jednalo o openera celého večera, nešetřili energií svých výkonů ani světelnou show, která spolu s neon nápisem nad hlavou bubeníka hezky komplimentovala téhle kombinaci popu, rocku a synťáků. Přestože se tak po dotazu, kdo o klucích už vlastně slyšel, zvedlo rukou teskně pomálu, publikum se rychle chytlo a ochotně tleskalo do tracků, které oproti jejich studiovým verzím dostaly naživo trochu větší bubenickou nakopávačku, která jim, dle mého názoru, velice sluší. Příkladem byť „Florescent“, která nám protáhla záda a rozmáchala ruce většiny klubu.

Floya za svůj svižný set přehráli většinu doposud vydaného katalogu a zanechali přítomné posluchačstvo rozehřáté a připravené na další chody tohohle luxusního večera. Ale kdybych však přeci jen chtěla být hnidopich, musím uznat, že mne trochu zamrzely místy zbytečně přepálené backing vokály zpěváka Phila Bayera. Z toho, co jsem slyšela, totiž rozhodně nebyl důvod nic maskovat.

A kdo backing vokály určitě taktéž nepotřebuje, je Jacob Charlton z Thornhill, kteří se na stage vrhli vzápětí. Řady před pódiem zhoustly, hudba přitvrdila a publikum jako by se náhle probralo k životu. Tleskalo se hned od počátečních tónů úvodní „Viper Room“ a došlo i na první moshpity večera. Show to byla ve svém jádru jednoduchá, avšak velice vydařená. A hlavní klíč k úspěchu leží v tomto případě v Jackobovi, který vytáhl projev kapely nejen svým charisma a stylem, se kterým panuje stagi, ale především hlasovou variabilitou, která asi nejlépe zazářila během songu „Lily & The Moon“. Mně tedy nezbývá než opět chválit. Ale co většinové publikum, bylo spokojené? No, řekněme, že hlasité skandování „One more song!“ i po hitovce „Where We Go When We Die“ jasně indikující konec setu mluví sám za sebe.

Dalšího songu jsme se však nedočkali, jelikož už přišel čas headlinerů večera, Holding Absence. Přeci jen, jak napovídalo procentuální zastoupení merche v davu před stagí, kvůli téhle třešničce na dortu sem většina Futura zavítala. A že se jí čekání vyplatilo! Kapela ze sebe za 14 songů vymáčkla vše a ještě něco navrch a většina jiných frontmanů by za sebou při tom množství skoků, výkopů a impozantních vokálů na stagi zanechala minimálně jednu plíci. Ne však Lucas Woodland. Ten za sebou nechal jen zástup dojatých fans a pocit, že tohle prostě chceš zažít naživo. Kvalitní studiovky jsou jedna věc, ale ta míra opravdovosti, lidskosti a upřímné radosti z hudby, kterou tahle parta evokuje na stagi, to se nahradit nedá.

A je to právě tímhle přístupem, čím HA navazují nevídaně silné pouto se svou fanbase. Jeho důkazem byť nejen nekončící ovace uprostřed setu, ale především sborový zpěv shromážnděného davu ozývající se napříč katalogem novými i staršími songy. Od novinky „A Crooked Melody“ z letošního alba, přes akustickou verzi „Like a Shadow“ z prvního LPčka, po fanouškovskou srdcovku „Wilt“, publikum dokázalo, že texty má v malíků… a že nejde o žádné snadné říkanky! Nejen, že jsme tak úspěšně prošli „Holding Absence testem“, ale při vyvrcholení závěrečné „The Angel In The Marble“ se slzičky v očích zaleskly nejen vysokému procentu osazenstva Futura, ale také samotnému Lucasovi za mikrofonem.

Nenechte se ale zmýlit. Nebyly to jen cajdáky, dojáky a slzičky, jak by se snad mohlo zdát. Během „Scissors“ i „Aching Longing“ se hned několikrát otevřel na prostorově neštědré podmínky poměrně úctyhodný pit a při nejznámější „Afterlife“ se lajna předcházející wall of death rýsovala po celé délce Futura. Své zásluhy na tom do velké míry měli i Scott Carey se svými scream vokály a Ash Green, který se za bubenickým kitem naživo proměňuje v démona na speedu… v tom nejlepším slova smyslu, samozřejmě.

Shrnuto, podtrženo, ať už jste dlouholetý fanoušek, nebo jste Holding Absence viděli prvně, tenhle večer si snad ani nešlo neužít. A já kromě hromady silných pocitů odcházím i s jednou otázkou: „Sakra, proč to naživo vždycky tak dobře funguje?“ Je to upřímností textů, které nutí publikum křičet spolu s Lucasem přímo od srdce? Je to lidským přístupem celé kapely, z níž s každým tónem čiší čirá radost z hudby? Kdo ví… Já každopádně doufám, že kluci setrvají ve svém jádru stejní a vystřelí do zasloužených výšin, a už se nemůžu dočkat, až si tuhle nádheru budu moct střihnout znovu. Protože HA nejsou kapela, kterou stačí si poslechnout. Musíte je zažít.

Text // Šárka, Foto // @lucy.with.camera