Páteční odpoledne ve znamení kytarových riffů. V rámci Prague Rocks se předvedli Mötley Crüe, Def Leppard, Eclipse i Kabáti.

V pátek 2. června zavítaly rockové legendy Mötley Crüe a Def Leppard v rámci společného „The World Tour“ také do areálu pražského Letiště Letňany, které je hostilo pod záštitou čtvrtého ročníku festivalu Prague Rocks. Celá akce jako by byla vlastně takovou jednodenní zahřívačkou před tím, než fesťáková sezóna vypukne ve své plné kráse. Slunce pralo na letňanský areál posetý kromě tribun také nemálo občerstvovacími stánky, lidi proudili dovnitř už od brzkého odpoledne a nad letištní plackou se již zdáli tyčila monstrózní stage. Jinými slovy, organizace cajk… tak teď už zbývala jen otázka – co kapely jako takové?

Jejich počet se na poslední chvíli trochu nečekaně smrskl na čtyři (což je, nutno uznat, stále solidní číslo). Pár hodin před začátkem akce totiž Live Nation informuje, že australští rockeři Wolfmother museli své vystoupení odvolat, jelikož se z logistických důvodů nezvládají do Prahy dostat včas. Inu, co se dá dělat, změna je život.

Jako první se tak stage krátce po čtvrté hodině odpolední ujímají švédští Eclipse, jež jsme v Praze mohli vidět například loni po boku My Chemical Romance. Tahle čtveřice ze Stockholmu si rychle získává pozornost a reakce polozaplněného publika… a aby taky ne. Přes pódium se už od první „Roses On Your Grave“ dramaticky valí mračna kouře, basák Victor Crusner dubluje jako zkušená roztleskávačka a hypuje nejen přední linie davu a o srdíčka českých fanoušků hoši (úspěšně) bojují i překvapivě zřetelným „Ahoj, Praho!“. Při kouskách jako „Run for Cover“ a „Runaways“ pak dostávají jejich společnému tématu a pendlují z jednoho konce gigantické stage na druhý jak robotické myši. Ve svém běžeckém výkonu samozřejmě nevynechávají ani rampu vedoucí skrze stojící dav, kde kromě své nejznámější „Viva la Victoria“ vystřihli také nový singl „The Hardest Part Is Losing You“, kreace zpěváka Erika Mårtenssona se stojanem na mikrofon i závěrečnou děkovačku Praze a zbytku zúčastněných kapel. I přes chvilkové problémy se zvukem tak Eclipse zanechávají publikum dobře naladěné a na vlně pozitivní energie.

A na té dav setrvává i během vystoupení jediné české stopy na pátečním line-upu – Kabátů. Je však třeba konstatovat, že publikum se poměrně jasně rozděluje na oddané fans a na ty, jež raději sledují zpovzdálí až do samotného konce celkem hodinového setu. Během něj Kabáti kromě několika novějších kousků sází převážně na více „retro“ strunu, což se jim však vyplácí a během klasik jako „Bára“ a „Dole v dole“ rozezpívávají nemalou část letňanského osazenstva. Kromě rozcvičky hlasivek pak také publiku dávají ochutnat první náznaky toho, co dokáží připravená světla (a že jich nebylo málo).

Natěšení tak stoupá spolu s denzitou davu a s úderem sedmé hodiny si stage přebírají Def Leppard z britského Sheffieldu, kteří rychle dokazují, že i přes úctyhodných 45 let na scéně ještě rozhodně nepatří do starého železa. Hned na začátek téhle dobře užité hoďky a půl pokládá zpěvák Joe Elliott ústřední otázku: „Prague, do you wanna get rocked?“ Odpověď kapely i diváků je jasná – ANO! A to se ukazuje nejen během následující „Let’s Get Rocked“, ale i při throwbackách z alba Pyromania jako „Foolin‘“ a „Photograph“ nebo novějším „Kick“ z Diamond Star Halos reflektujícím mimo jiné život v koroně. A právě na tomhle albu najdeme taky „This Guitar“, která v setlistu posloužila jako moment pro zklidnění a start akustické sekce obsahující ještě „When Love and Hate Collide“ odzpívanou na rampě mezi lidmi. Intimčo, doják a chvíle, kdy v otevřeném prostoru konečně naplno vynikl (v mixu jinak trochu zastřený) Joeho hlas v celé své síle… no prostě moment jak dělaný pro mávání zapíky. Jejich záře je ale rychle přehlušena světelnou show, kterou Def Leppard vzápětí odpalují při songu „Rocket“.

V průběhu celého setu se pak Joe stará o to, aby se každému z členů kapely dostalo zaslouženého spotlightu a diváci se tak mohou jen kochat vystřihnutými kytarovými sólíčky. Největší ovace však po právu sklízí bubeník Rick Allen, který je chodícím důkazem toho, že i nepřízeň osudu se dá kopnout zpátky do ksichtu. Po amputaci levé ruky v důsledku autonehody v roce 1984 totiž setrval hudební legendou a jeho výkony za kitem nelze sledovat než s upřímným „wow“.

Když už jsme u té historie, na závěr setu do ní zabředávají i samotní Def Leppard a zejména během hitovky „Hysteria“ otevírají nostalgické okénko do své mnohaleté historie. I po takové době kapela pořád řeže do kytar jako zamlada, zatímco za jejími zády běží záběry a fotografie shrnující dekády jejího působení. To největší eso v rukávu si však Def Leppard nechávají až na samotný závěr, kdy se vytahují s klasikou „Pour Some Sugar On Me“ a zanechávají své spokojené příznivce s příslibem, že tohle ještě rozhodně není konec. Jak řekl Joe: „Until next time… and there WILL be a next time!“ 

Tím však krasojízda páteční noci ani zdaleka nekončí. Zlatý hřeb večera totiž přichází kolem deváté hodiny v podobě Mötley Crüe. Ti se zjevují po krátkém orchestrálním úvodu a videu hlásajícím „The future is ours“… a stejně tak je i stage, jak brzy dokazují! A že jí tahle skvadra z Los Angeles dokázala zaplnit. Jako by snad svítící konstrukce či back-up tanečnice byly málo, během „Girls, Girls, Girls“ se na každé straně pódia z oblaku kouře náhle vynořují obří (baj vočko minimálně desetimetrové) cyberpunkové figuríny. A jelikož překvápek v případě Mötley Crüe není nikdy dost, publikum se muselo mít na pozoru téměř neustále. Jistě by nikdo nechtěl přijít například o moment, kdy Vince Neil demonstruje svůj ječák během „Live Wire“, zatímco Mick Mars se svou svítící kytarou a zbytkem kapely mizí v oblaku dýmu. A kytara nebyla to jediné, co nečekaně blikalo – při „Looks That Kill“ na molo vyběhl Mick se světélkujícím míčkem v puse. Šok a nezapomenutelný zážitek navíc bezpochyby prožila fanynka, kterou si k sobě na stage přizval Nikki Sixx, když se s českou vlajkou v ruce vydal po rampě vstříc rozradostněnému davu.

Kromě rekvizit nešetřili Mötley Crüe ani písničkami. Během hodiny a půl dlouhého setu se vytasili s celkem 16 songy a nabídli tak konzistentní klasickou rockovou show oblečenou do moderního kabátu z laserů a neonů, která gradovala od první „Wild Side“ až k závěrečné „Kickstart My Heart“. Odměnou jim pak bylo nadšené publiku, které ochotně uposlechlo pokynů z obrazovek, tleskalo (většinou i do rytmu) a zpívalo vše od „Shout at the Devil“ (které muselo být slyšet až v proseckých obývácích), přes zasněné „Home Sweet Home“ podkreslené posledními náznaky červánků kdesi v dáli za stagí, až po rychlý návrat do reality v podobě energetické bomby „Dr. Feelgood“.

Shrnuto podtrženo, páteční Prague Rocks nabídlo několik hodin kvalitní hudební nálože, během níž muselo aspoň na chvilku zaplesat srdíčko každého fanouška klasických rockových kytarových riffů.

text // Šárka
foto // Facebook kapely Mötley Crüe

klubovna logo banner

13. 2. 2013 – v toto na oko banální datum vzniklo něco, co z původního skromného a ne úplně sebevědomého článku přerostlo v nynější podobu. Právě v tento den totiž světlo světa poprvé spatřila Klubovna. Z původně hudebně publicistické rubriky na jednom z webzinů vznikl samostatně soběstačný projekt, který se však snaží navázat na původní ideu. Nedělat ze svých fanoušků pouhé bezduché konzumenty, ale aktivní součást celého mimořádně interaktivního projektu.

Sleduj nás na: