Když jsem vyrážela na koncert dublinských Inhaler, říkala jsem si naivně, že tenhle večer bude zaslouženým oddychem po všech těch moshpitech posledních týdnů… Chyba! Místo toho jsme dostali naservírováno svižné indie-rock kardio od začátku do konce setu.

Že má kapela v České republice oddanou fanbase, bylo jasné již od ranních hodin, kdy se před Lucerna Music Barem navzdory chladu i dešti začala tvořit poměrně solidní fronta. V průběhu odpoledne pak s její rostoucí délkou přibývalo také třpytek, vymazlených kovbojských klobouků i transparentů a mně už tak nějak začínalo být jasné, že tady bude o zábavu postaráno. Zda však bedlivě vyhlížená irská pětice dostojí vysokým očekáváním, to mohl ukázat jedině čas.

S úderem sedmé hodiny se tak vymrzlá fanbase přesouvá do prostor Lucerna Music Baru. Prostranství před ikonickým kruhovým pódiem se rychle plní tvářemi s natěšenými úsměvy a atmosféra koncertu je udána ještě před jeho startem. Publikum se okamžitě rozehřívá pohupováním do rytmu pre-show playlistu a jakmile se z repráků ozývají Arctic Monkeys, rozcvičují se i hlasivky. Není se taky čemu divit, když velkou část českých fanoušků si dnešní headlineři podmanili právě v roce 2022 na pražském Výstavišti jakožto předskokani svých britských žánrových kolegů.

Pak už ale přichází čas na to, kvůli čemu jsme všichni dorazili – živou muziku. Tu jako první zajistila mladá indie-popová zpěvačka Nieve Ella a já se na tomto místě musím přiznat k jedné věci; jakožto koncertní fanda jsem tentokrát těžce podcenila domácí přípravu a před začátkem koncertu jsem tak na svém posluchačském kontu měla sotva 1 song od téhle vycházející britské naděje. S úderem osmé hodiny večerní se tak vrhám do neznáma. Odměnou je mi ale velmi milé překvapení. Kromě Nieve Ella se totiž na stagi za klapotu Martensek objevuje také její živá kapela. Kdo si tak myslel, že si předskokanku jen stoicky odbude, ten se těžce zmýlil.

Tahle čtveřice totiž srší silně nakažlivým entusiasmem. Má spokojenost navíc prudce roste, když si kytary říkají v živém mixu o daleko větší pozornost, čímž posouvají celý repertoár daleko blíže mému vkusu. A nejsem v tom rozhodně sama. Chytlavými melodiemi a nakažlivým optimismem si tahle zpěvačka (nejen vzhledově) připomínající mix mezi Phoebe Bridgers a Olivií Rodrigo rychle podmaňuje většinu vyprodané Lucerny. Těch pár oddaných, kteří znají texty, je s chutí zpívá nazpět a zbytek se pak aspoň spokojeně pohupuje do rytmu. Kombinace singer-songwriter vokálů se stylovým pop rockem tak přináší zasloužené ovace a pak už nezbývá než čekat na hlavní hvězdy večera.

Ti se na stage vrhají o chvíli později s bangerem „These Are the Days“ a Lucerna je rázem na nahou. Až se místy obávám o nosnost zdejších balkonů, jejichž osazenstvo ve skákání a tančení nezůstává nikterak pozadu. Můj vnitřní skeptik se však rychle ozývá s otázkou: „Dokážou Inhaler tuhle vysoko položenou laťku udržet?“ A světe div se, dokázali! Lucerna skákala či se aspoň vlnila do rytmu vydařeného indie rocku od úvodní „These Are the Days“ do závěrečnou „Honest Face“.

Až jsem byla upřímně vděčná za momenty, kdy kluci uposlechli slov vlastního songu „Love Will Get You There“: „You got to slow down, my friend…“ a my si mohli na chvilku vydechnout. Změny tempa a pomalejší chvilky totiž nejen zachránily publikum před potřebou inhalátoru pro ně samotné (jak ostatně hlásal jeden z četných transparentů v davu), ale byly také tím, co drželo set před úpadkem do hrozící repetitivnosti. Navíc momenty jako „Totally“ poskytly prostor, kde mohly ve světle stovek rozsvícených telefonů skutečně zazářit impozantní živé vokály frontmana Elijaha Hewsona.

14 songů tak uteklo jako voda a Inhaler ukázali, že kluby jsou prostě to jejich. Ne že by snad loňská vystoupení na Colours of Ostrava či Výstavišti Praha byla špatná, ale s touhle atmoškou se nedají srovnávat. Možná to bylo absencí barikády, možná pozitivním vibem songů, možná oddaností přítomných fans… tak, či tak se Lucerna na těch pár hodin vyplnila energií, kterou lze popsat jen jako „čirá radost z hudby“. Recept byl přitom poměrně jednoduchý: 5 hudebníků, 1 svítící logo, pár světel a trocha páry. A přeci to stačilo. Někdo holt nepotřebuje megalomanskou produkci k tomu, aby zanechal zážitek.

Stejně minimalistický přístup zvolil ne úplně výřečný frontman i co se týče promluv k publiku. Fakt, že se neměl potřebu vykecávat mezi každým songem, však ještě rozhodně neznamená, že by si od diváků držel distanc. Nechyběly totiž výpravy k předním liniím publika, vypůjčení si jednoho z mnoha klobouků, jež přistály na stagi, či předání fanouškovské růže Ryanovi za bubenickým kitem. Není tak divu, že Elijah měl fanoušky (no dobře, soudě dle genderového zastoupení v Lucerně hlavně fanynky) omotané kolem prstu a ti mu tak ochotně odpustili i zmařený text předposlední „Just to Keep You Satisfied“.

Ale vše dobré musí jednou skončit. A ačkoliv dává publikum po sborově odzpívaném „It Won’t Always Be Like This“ hlasitě najevo, že ještě rozhodně není připravené jít domů, vytleskává si dva přídavky v podobě „Just to Keep You Satisfied“ a „My Honest Face“ a pak už přeci jen nastává čas odebrat se do noční Prahy a začít mentálně zpracovávat tuhle vydařenou show.

Kdybych však měla přeci jen něco vytknout, pak fakt, že pódium bylo klukům chvilkami trochu malé. Přeci jen, narvat tuhle pětici na náš pražský kroužek už nezanechá moc prostoru pro jakékoliv větší kreace a energické songy jako by chvílemi škemraly o trochu víc akce. Co však scházelo v nohách kapele, publikum ochotně odskákalo za ně, a tak nakonec nezbylo, než se s potem na čele a spokojeným úsměvem na tváři rozloučit a těšit se na další návštěvu téhle partičky.

PS: Na závěr si ještě neodpustím drobné poděkování D Smack U Promotion za parádní organizaci celého večera. Od dodržování harmonogramu až po zajištění dostatku vody pro vyšťavené publikum, takhle by to mělo vypadat.

Text // Šárka

Foto // Lucka