Vždycky je fajn zajít si na věc, kterou moc neznáte a nemáte žádný očekávání. Já mám pro britský kapely slabost, to se ví. A jelikož jsem Counterfeit dala jen pár poslechů, tak jediný očekávání, který jsem si ten večer do Rock Café přinesla, bylo, že to vypadá na svižnej punk rock/pop punk a seskupení hezky vypadajících muzikantů.

Než jsem vyrazila, dostala jsem varování, že frontman Jamie Campbell Bower hrál v upírský romanci Twilight a že na koncerty dojde tomu odpovídající publikum. Nechci tu vůbec začínat nějaký shaming návštěvníků, respektive návštěvnic, ale jakmile jsem dorazila na místo, složení mě přece jen trochu zaskočilo. Sice jsem perfektně zapadla, protože publikum tvořily jen holky ve věku 14-20 a jejich mamky (a já bych teoreticky mohla bejt dle vzhledu skupina první, dle věku skupina druhá), ale kapela by si asi zasloužila i nějakej ten mužskej element, kterej se tam vyskytoval opravdu poskrovnu.

Otázkou je, jestli kapela přitáhla tyhle posluchačky na základě vzhledu (protože co si budem povídat, zpěvák je HOT), filmové ságy nebo hudby. Já se docela divím, že se o téhle kapele víc nemluví, přece jen vyprodala Rock Café a to se akce kryla s dnes už žánrově podobným Yungbludem (a k tomu se ještě vrátím).

Kapela nastoupila za křiku tak vydatnýho, že mám pocit, že došlo k nenávratnýmu poškození sluchu, a to už moje uši taky něco zažily. Frontman si odpaloval jedno cígo za druhým, což dodávalo celé jeho performance taky určitý kouzlo(a to kuřákům nefandím). Kapela setlist prokládala novýma věcma, zazněl i skvěle provedenej cover Jumpsuit od Twenty One Pilots (skoro bych řekla, že lepší, než originál), na romantickou strunu zahrál lovesong Lack Of Oxygen a Jamie během hodinky, kterou nám s Counterfeit zasvětili, otevřel důležitý témata, o kterých se dneska mluví čím dál víc.

U songu Addiction se rozpovídal o své skoro pětileté abstinenci, tedy ne proto, aby lidi nabádal ke stejnýmu rozhodnutí, spíš mluvil o závislostech, který nás omezují a brání nám prožívat život naplno se vším, co se nám nabízí. Došlo i na politiku, padly názory na Trumpa, na rostoucí počty nácků a rasistů a na to, že jedinej, kdo s tím, jak dnešní svět vypadá, může něco dělat, jsme právě my samotní. Jejich show pak uzavřeli poslední novinkou It Gets Better, ke které se probralo to nejdůležitější – psychický zdraví.

Jamie nás všechny poprosil, ať spolu mluvíme, sdílíme a bereme na vědomí, že “it’s ok not to be ok”. Jasně, všechno to může znít jako klišé, ale kdo jinej, než muzikanti (učitelé a rodiče), by měl tohle předávat dál? Jelikož publikum po skončení spustilo kulervoucí křik (což bylo vzhledem k absenci mužů vlastně ok, haha), na jedinej přídavek jsem se vzdálila. Po debatě s kámoškou Bíbou (zdravím!) jsme se shodly, že u kapely během posledních let došlo k posunu od punkrockovýho zvuku a vystupování bez trička (RIP) k Yungbludovskýmu zvuku i stylizaci. Neříkám vůbec, že je to špatně, obojí mě baví a vývoj nezastavíš, ale rozhodně je vidět, kam se dnešní britská rocková hudba bude pravděpodobně orientovat.

text: @pandaxsranda

foto: Maria Karľaková (Fource)