Bleed from Within plánovali přijet už dávno, ale covid jim to překazil. Díky tomu se z původního turné pro „Fracture“ stalo nové turné pro „Shrine“. Aneb jak líp využít lockdown, než nahrát ještě jednu desku! V rámci novýho turné se v neděli předvedli ve Futuru za doprovodu švédských kolegů Allt a Humanity’s Last Breath.

Celou akci rozjedou Allt, kteří jsou asi nejvíc corovou kapelou večera, i když jejich metalcore je přece jen o něco jinde, než jste zvyklí. Cením čistej zvuk a komunikaci zpěváka s publikem. Na to, jak to do nás sypou, vypadaj jako milý kluci! Obecně v jejich setu najdete klasicky corový prvky, jako jsou groovy riffy a čistý vokály, ale přece jen jsou to Švédi, takže je to o něco temnější. Zpěvák nás zašlapává do země silným vokálem a nechybí tu ani chvíle napětí, kdy při pomalých úderech bubnů očekáváte, co ještě přijde. Za mě parádní start!

Následuje totální temnota, a i když tohle slovo používám víc než je zdrávo, tady to fakticky sedí jak prdel na hrnec. Další zástupci Švédska – Humanity’s Last Breath nám servírujou scénu jak z obětního rituálu. Klub je zahalenej v temně rudý barvě, Filip Danielsson vyběhne na stage v černý kápi a všude kolem slyšíte jen chorál. Za chvíli už ale riffy hvízdaly jedna radost, a pokud jste Humanity’s Last Breath předtím neznali – nebo pokud byl tohle nedejbože váš první metalovej koncert – tak Satan s váma. Těžce podlazený sedmistrunky se vám zarejou až pod kůži a Danielssonův vokál otevře temný kouty vaší duše. Tenhle blackem řízlej progresivní nářez má na svědomí především Buster Odeholm (Vildhjarta, Thrown) – jen tady bubny vyměnil za kytaru a společně s druhým kytaristou Callem předváděl opravdu kouzla. Mně osobně tenhle druh hudby baví víc ve sluchátkách než naživo, ale obecenstvo mělo teda v očích naprostej úžas.

Večer zase letí jak splašenej, a tak něco po půl desátý nastupují očekávaní Bleed from Within. Set odpálí sborovým „They can’t keep dragging us down“ a během chvíle se strhne pořádnej mosh. První circle pit ani wall of death na sebe nenechají dlouho čekat, ale chvilku si pak oddechnete při emotivním refrénu v Levitate. Emoce pak přetrvávaj, když Scott se svým příznačně skotským přízvukem zdůrazňuje, jak moc je dojímá, že je v klubu narváno a že je ničilo, když tohle kvůli pandemii nemohli absolvovat. Když přijde moje oblíbená Into Nothing, všímám si, že kytarista Steven opět parádně doplňuje skladbu čistým vokálem – jak to ty kytaristi sakra dělaj, že uměj všechno? No, všechno šlape jak má, ale postupně přichází druhá část setu, kde pomalu mizí moje nadšení, jelikož mám stále silnější pocit, že to s touhle kapelou dopadne úplně přesně jako s Parkway Drive. Pokud máte stále rádi Parkway Drive, tento odstavec směle ignorujte, hehe. Především ve skladbách Afterlife a Stand Down je slyšet takovej ten heavíkovej vibe, kterej mým uším příliš nelahodí, a tak mám trochu strach, že za chvíli budou mít BFW na koncertech víc plamenů než opravdový hudby. Ale třeba je to jen ten strach a ten bejvá často iracionální, že jo!

Text: Péťa // @petra.fekete__
Foto: FB Bleed from Within