Basement: „Snažíme se zpomalit, vnímat věci. Tahle deska to reflektuje“ (Rozhovor)

Osm dlouhých let studiového ticha a velkolepý návrat s albem WIRED. Basement se letos na nahrávkách i stagích předvádí v tom nejlepším možném světle. Jinak tomu nebylo ani na letošním Rock for People, odkud vám vezeme také společný rozhovor.

Britská pětice z Ipswiche si na původních skromných základech vybudovala kultovní status na pomezí emo, post-hardcoru a alternativního rocku, který letos stvrdila deskou WIRED. Ve spolupráci s producentem Johnem Congletonem na ní kapela vsadila na trpělivost, cit pro detail i čirou radost z hudby. Jak tahle cesta od předchozí Beside Myself probíhala, jsme probrali s Duncanem Stewartem a Jamesem Fisherem. Dostalo se však i na témata kouzla fyzických nosičů, umění zpomalit v době nekonečného scrollování nebo toho, proč si kapela i po letech drží svůj DIY přístup.

Čau, tady Klubovna. Jsme na Rock for People a jsme tu s Duncanem a Jamesem z Basement. Díky, že jste si s námi sedli.

James: Čauko.

Duncan: Čau. Za nic.

Máte za sebou náročný den – nejdřív show, pak meet and greet. Jaké jsou zatím dojmy?

Duncan: Za mě super. Co ty?

James: Upřímně? Strašně si to tu užíváme. Show byla skvělá, asi jeden z nejlepších setů na velkých fesťácích, co jsme zatím měli.

Duncan: To je fakt, velké festivalové stage jsou pro nás furt nové, tak jsme z toho vždycky trochu vyklepaní. Ale dnešek byl skvělý. Fanoušci tam byli, dav si to užíval a my taky.

Na to jsem se chtěla zeptat – hodně Vašich nedávných koncertů bylo dost „napřímo“, osobních. Třeba Vaše release show v LA, to bylo neskutečný. Jak přenést tuhle energii i na festivalové stage?

Duncan: Myslím, že člověk prostě musí jenom být sám sebou a zbytečně se nesnažit. Je to těžký, páč na festivalu máš víc prostoru, víc lidí a chceš je všechny zaujmout. Ale dokud jsi prostě takový, jako na všech ostatních koncertech, myslím si, že se lidi chytnou a přenese se to na ně.

James: Myslím, že je to o tom, že prostě milujeme být spolu na stagi. A i když to k sobě občas máme trochu dál, ta energie tam furt je. Jo, je to divný, být takhle daleko od všech. Ale vlastně je hezký, že je to v tomhle trochu jiný. Je sranda zahrát si malý koncert bez barikády a pak se snažit hrát se stejnou energií na takhle velký stagi. A někdy ti ji dav vrátí. Jako třeba dneska – pořád tam cítíš to propojení, i když je to takhle obří prostor.

Ať už jde o tyhle menší koncerty nebo vlastně všechno, co děláte – pořád dáváte důraz na to dělat si věci DIY cestou. Proč je pro Vás osobně důležité?

Duncan: Myslím, že protože to tak prostě vždycky bylo. Takhle ta kapela začala – jenom my, Alexův sklep, nástroje za pár babek… a všechno jsme si dělali sami. Všechny koncerty, na kterých jsme začínali, jsme si bookovali my. A když už do něčeho jednou vložíš tolik úsilí, myslím, že už tě to nepustí. Stane se to součástí tebe. A když pak všechno roste, musíš začít přenechávat část téhle zodpovědnosti druhým. Ale chceme, aby Basement vždycky bylo něco, co je naše. Mít nad tím kontrolu a nepřijít o ni.

James: Myslím, že celkově máme velkou kliku právě v tom, že jsme se takhle daleko dostali přesně přes ten DIY přístup, přes styl hudby založený na komunitě. Někdo tohle nemá. Dotáhne to na velkou stage, ale nemá za sebou tuhle komunitu. A já mám pocit, že díky tomu, že jsme si ji vybudovali, přátelství a všechno, tak už se tohohle mindsetu prostě ani zbavit nemůžeme. Vždycky to budeme chtít dělat stylem: „Jo, s tímhle by mohl pomoct kámoš“. Prostě způsobem, kde na těhle vazbách fakt záleží. To je na tom to skvělý.

Duncan: Často se o tomhle bavíme. Vždycky vzpomínáme na to, jak jsme začínali a kolik kámošů jsme si na tý cestě našli, kolik lidí nám pomohlo. Fakt. I když jsme si toho spoustu oddřeli sami, měli jsme kolem sebe spoustu kamarádů, kteří s námi táhnou už roky. A to nás vždycky drželo při zemi. I třeba na takovémhle fesťáku – dneska jsme narazili na kámoše, Joeyho Blacka, který dělá technika pro Bring Me The Horizon. A s tím jsme se seznámili, když nám bylo kolik? Čtrnáct? Šestnáct? Je to šílený. Teď tu kolem sebe procházíme jakože: „Jé, čau!“ a je to prostě kámoš z dětství.

Je hezký vidět, že některý věci zůstávají stejný napříč kariérou. Ale je od té doby, co jste zpátky u tourování něco, co vnímáte nebo se snažíte dělat jinak?

Duncan: Nemyslím, že bychom něco dělali jinak. Spíš si to snažíme udělat tak pohodlný, jak to jenom jde. Dáváme na sebe bacha. Na to, jestli jsme my i všichni ostatní v pohodě. Snažíme si nechávat dostatek času na odpočinek… Pořád nás baví být v jednom kole, ale ne stylem „30 koncertů za 30 dní, žádný volno a malá dodávka“. Radši už zvolníme, abychom zůstali pohromadě. (smích)

James: Rozhodně souhlas. (smích) Takhle, je krásný být zpátky, protože spoustu z toho, co nám chybělo, je furt při starém. Jediný rozdíl je v tom, že si dáváme pozor, abychom nevyhořeli. Aby nás pořád bavilo ty koncerty hrát. A furt se můžeme prostě společně poflakovat, což je výborný.

Duncan: Víš co, máme už svý léta, pobolívají mě záda… Takže tři gigy a pak to potřebuju zředit pauzou. (smích)

Rozhodně nemůžeme nezmínit Vaši novou desku WIRED. Výborný album, který nějakou dobu trvalo. Byl nějaký moment, kdy jste si řekli: „Ok, máme to. Čas to vydat.“?

James: Jako kdy jsme byli ready to vyslat mezi lidi? Hele, i to trvalo… Byl to strašně dlouhý proces. Což bylo super.

Pokud se nepletu, říkali jste, že jste na něm začali pracovat kolem roku 2021?

James: Jo, tak nějak. Tehdy jsme si řekli: „Ok, pojďme zkusit napsat nějaký dema a uvidíme, jestli nás to furt emočně bere.“ No a bralo. Tak jsme prostě pokračovali. Trvalo to hrozně dlouho, ale bylo to výborný. Takže tohle celý bylo na několik let a pak jsme se dostali do fáze, kdy jsme zjistili, že máme víc materiálu, než potřebujeme, ale můžeme ho nějak zredukovat na dobrý album.

Takže jsme se začali poohlížet po producentovi. Bylo tam nakonec pár změn a my si řekli, že by bylo zajímavý pracovat s Johnem Congletonem. Šli jsme za ním, řekl nám, že toho má docela dost, takže se to zase pošouplo. A já už si říkal: „Já už bych to fakt chtěl nahrát…“ (smích) Ale ve finále jsem fakt spokojený, jen jsem byl netrpělivý. Protože zbytek říkal: „Fakt bychom to měli nahrát s ním, bude to dobrý.“ A taky že bylo.

A i když už bylo všechno tohle hotový, uběhl další rok, protože děláš mixing, čekáš na období, kdy je výhodnější věci vydávat, děláš vizuály… Trvalo to dlouho, ale mám pocit, že nám to sedlo. Nechtěli jsme spěchat, spíš si užít ten proces. A taky videoklipy. Mohli jsme do toho dát víc než kdy dřív, i právě do klipů. Chtěli jsme, aby to bylo všechno dotažený.

Duncan: Myslím, že spěchat na to, pro nás nikdy nebyla možnost. Tím že jo, dalo by se tomu říkat ‚comebacková deska‘, vzhledem k tomu, jak dlouho trvala. Takže jsme si chtěli být jistí, že jsme všichni na jedný lodi, vidíme to stejně a jsme všichni spokojení. Jasně že tomu tak nebylo vždycky. Ale fakt jsme se hodně snažili, aby všichni byli v pohodě a nadšený z toho, že vydáváme nový album.

Jako celek se ta deska dotýká témat jako je ztráta identity, kontroly… ale nikdy nejde příliš do detailu. Byl to záměr, nechat ji tak trochu otevřenou interpretaci?

James: Tady to vezmu za bráchu (Andrewa), který píše texty. Myslím, že mu tohle vždycky šlo.  Dá do toho kupu emocí, ale přesto je to pořád tak trochu poetický. Právě v tom smyslu, že to trochu nechá na tobě. Ty texty nejsou úplně přímočarý. Občas jde pochopit, jak to asi myslel. Ale ve finále je podle mě skvělý, když si někdo může vzít z tracku nějakou emoci a interpretovat si ji podle vlastních zkušeností. A mám pocit, že se to fakt děje. Dost lidí nám k nové desce vyprávělo o tom, co pro ně který song znamená a co u něj cítí. Což je podle mě výborný. Dává ti nápovědy, ale to na tebe vychrlit všechno.

Vlastně jsme to včera řešili s Thornhill, kteří k tomu mají podobný přístup. A zmínili, že s tím, jak rychle teď konzumujeme hudbu, se tahle její stránka trochu vytrácí. Tak by mě zajímalo, jak to vidíte Vy?

Duncan: Za mě souhlas. Víš co, všichni chtějí co nejvíc informací v co nejkratší době. A je snadný se v tom pak ztratit. Jasně, žijeme v moderní době – nevyhneš se tomu. Ale podle mě že za nás to bylo cílené… Chtěli jsme udělat album. Kompletní album, čtyřicet minut. Protože to je to, na čem jsme vyrostli a co jsme milovali. Tohle je ten způsob, který chceme hudbu vnímat. A myslím, že tě to svým způsobem učí zpomalit. Což je něco, o co se v životě všichni snažíme – nežít ho tak rychle. Zpomalit, vnímat věci. A myslím, že tahle deska to reflektuje. Protože nad každým trackem jsme se vážně zamysleli, zvážili ho. Takže jo, prostě tě cvičí v tom na chvílí zpomalit.

James: Jo, to je rozhodně důležitý.  Zároveň je za mě skvělý, že vídám mladý lidi, kteří… Víš co, je skvělý mít chytlavý refrén, který jedeš furt dokola. Super. Taky mě to vždycky chytne. Ale zároveň máš spoustu lidí, které fakt baví fyzické releasy. Chtějí mít ten vinyl, koupit si reálný cédéčko. Prodali jsme jich spoustu a podle mě je to fakt dobře. Protože než jsme měli pauzu, tak tohle ustávalo. Bylo to hlavně o streamech a krátkých útržcích songů. Takže je skvělý vidět, že se to zase vrací.

Zdá se, že jste se dostali do bodu, kdy na sebe nenecháváte dopadnout tlak – okolí, streamingu… Je nějaká rada, kterou byste v tomhle dali začínající kapele, která si třeba říká: „Ježiši, musíme každý den postovat, musíme tohle…“?

Duncan: Je to trochu klišé, ale prostě se tomu nepoddávat. A zároveň se ujistit, že v jádru toho všeho je furt zábava. Že jsi s kámoši a děláš to prostě proto, že chceš dělat hudbu. Content, postování… jestli to chceš dělat a baví tě to? Ničemu to neublíží. Ale zároveň se musíš ujistit, že to není jen o tom. Páč kdyby zítra zmizel Instagram, zmizela by i tvoje kapela? Kdyby to všechno spadlo, zmizela by i celá vaše historie?  Ne. Užívej si, že tu hudbu prostě děláš, nahraj to, zainvestuj do toho a dej si záležet, aby to znělo tak dobře, jak ty chceš. A jestli o tom chceš udělat video, super. Ale nemělo by to být na prvním místě.

James: Jo, já tohle plně podepisuju. Podle mě je skvělý, že kdysi, než se to všechno začalo točit kolem contentu, jsme věci na Instagram házeli prostě ze srandy. Nebylo to nijak důležitý. Byli jsme maličká kapela, věděli, že nám na koncert dorazí cool lidi a bude to fajn. Nikdo nám neříkal: „Musíte postovat tohle.“ Takže jsme prostě dělali přiblblý videjka z turné a tak. Byla to sranda. A pak najednou vyrosteš a někdo ti říká: „Měl bys to dělat takhle. Musíš.“ A pak už si to podle mě tak neužiješ. Ale jo, souhlas s tím, co tu padlo.

Duncan: Ve chvíli, kdy ti někdo začne říkat, že něco musíš, tak z toho zmizí všechna zábava. Ale i teď třeba děláme videa s interními vtípky, který nikdo nepobere. Ani naši nejbližší kámoši. Říkají jen: „O čem to sakra mluvíte? Jste padlí na hlavu, to nedává smysl.“ A my jen: „Tak to o tom uděláme video a hodíme to na YouTube.“ (smích)

Zmiňovali jste, že to nejdůležitější se ve finále děje na koncertech. Tak jaké byly zatím reakce na novu desku?

James: Je to fakt skvělý. Neměli jsme žádná očekávání. Prostě jsme jen měli radost. Když jsme tu desku dokončili, byli jsme jenom vážně nadšení a pyšní na to, že je to fakt hotový. To pro nás byla ta odměna. Což je trochu klišé, ale bylo to tak. Ale když pak fakt přijdou ty release shows a vidíš tu reakci… Mladý děcka i starší fanoušky, jak společně zpívají nový věci. Ta energie na některých těch koncertech… nebo i těhle posledních pár festivalů? Hrajeme „WIRED“ a lidi vypadají, jak kdyby přesně na tohle čekali? Jakože cože? (smích) Je to skvělý.

Duncan: Jako co víc si přát? Když děláš novou hudbu, chceš slyšet, jak to lidi zpívají nazpátek. A jakmile to slyšíš, řekneš si: „Jo, dali jsme to.“

James: Jsme za to vážně vděční. Protože jsme to brali jako: „Hele, jen nás nechte zahrát pár nových věcí…“ a lidi byli úžasní. Fakt jsme za to rádi.

No tak co byste vzkázali někomu, kdo tentokrát nezvládl dorazit a teď si říká: „Sakra, příště musím“?

James: Jako, bylo tam dost lidí, takže… (smích) Takže jestli jsi tam nebyl…

Duncan: …buď tam příště. Bude to super.

James: Ne, teď vážně. Myslím, že Basement koncerty za to stojí. Protože si to fakt užíváme a myslím, že se s lidmi dokážeme spojit.

Duncan: A když dorazíte, budeme si toho fakt vážit.

Super, tak teda na viděnou. A díky moc.

Duncan: Taky díky. Čau.