The Picturebooks: Motorky, veganství a skateboarding (rozhovor)

Třetí a poslední z rozhovorů, které vznikly v létě na Mighty Sounds, jsme původně chtěli vydat před koncertem The Picturebooks v Praze. Ten se měl konat v polovině března, ale kvůli současné situaci ve světě kapela musela zrušit celé evropské turné.

The Picturebooks jsou unikátní duo, hudebně se pohybují někde mezi blues, rock’n’rollem, country a rockem, nicméně na žánrový zařazení si stejně nepotrpí. Milujou motorky, veganský jídlo a skateboarding, takže témat k diskuzi jsme měli víc než dost. Na otázky mi odpovídali víceméně oba – Philipp Mirtschink a Fynn Grabke (mimochodem syn legendárního skejťáka Clause Grabke, kterej je manažerem kapely), fotky nám dodal kapelní fotograf a můj zřejmě nejvyšší kamarád Danny Kötter.

Upřímně jsem byla dost překvapená, když jsem zjistila, že jste z Německa, protože máte takovej americkej vizuál a zvuk. Odkud vlastně jste?

Philipp: Ze středu Německa, z takovýho malýho městečka.

Já předtím bydlela taky v menším městě a je to docela rozdíl – ať už v uvažování lidí, nebo v možnostech.

Fynn: No jasně, to ti věřím. Hlavně pro nás, jakožto vegany, je to vždycky problém.

Haha, to byl pro mě taky vždycky problém.

Fynn: Taky jseš veganka/vegetariánka?

Snažím se jíst vegansky, ale ještě to není stoprocentní.

Fynn: Ale Praha je v pohodě, co?

Jo, Praha je skvělá. Můžeš si tu nakoupit co potřebuješ, jít se najíst. V mým městě to byl vždycky problém, protože tam není vyloženě vegan restaurace a i ty vegetariánský měly vždycky otevřeno tak do pěti. 

Fynn: Nebesa!

Ale zlepšuje se to!

Fynn: Je to rozhodně lepší, než to bývalo. Dobrý je, že už se do toho zapojují i velký společnosti. Nevím, jak je to u vás, ale ačkoliv nemám rád McDonalds, můžu si tam dát vegan burger. A v Subway už taky zavádějí vegan meníčko. Děje se to a je to dobře, muselo se to stát. Musíme tomu čelit, protože mléčnej a masnej průmysl má šedesátiprocentní podíl na klimatických změnách.

Nikdy jsem neměl maso, jsem vegan od malička, takže vlastně nemůžu chápat, co na tom všichni mají. A vždycky se najde někdo, kdo řeší věci jako “Proč si musíte na všechno dělat alternativy, jako je vegan párek, to je přece debilní, ne?”. Říkám si “Takže je víc přirozený zabít něco nevinnýho a pak to natlačit do formy, která má prakticky tvar okurky, nebo mrkve”, haha. 

Nemám tohle ráda a štve mě, jak často musíme řešit, že se nás někdo ptá, proč musíme mít na tohle alternativy a nevymyslíme si něco svýho.

Fynn: Je to hloupý.

No jasně, my máme třeba podobný chutě, jen to chceme mít takzvaně cruelty free.

Fynn: A neexistuje burgroň, strom, na kterým by rostly burgery. Musíš si je udělat. Takže je jen na tobě, jaký ingredience k tomu použiješ. Jsme vegany z mnoha důvodů a nejdůležitějším z nich je to, že to děláme pro zvířata. Pro mě je to to hlavní. Já prostě nechci, aby žádní tvorové trpěli a umírali. Takovej hlad mít nikdy nebudu. Ne v tomhle světě.

Vím, že jsou země, kde je chudoba a lidi tam tohle nemůžou řešit, je mi to líto, protože prostě nemají jiný možnosti. Ale já ty možnosti mám a jsem vděčnej, že mám to privilegium, rozhodnout se pro tenhle způsob života. Někdy, když s někým musím na tohle téma diskutovat, tak si říkám jen “Wow, já zachraňuju i jejich planetu a ještě za to dostávám od nich bídu, skvělý”. Chápeš, tak sorry, že myslím i na vaše děti a jejich budoucnost a na naši planetu, které se tímhle snažím pomoct. Někdy mě to strašně nasere a chci, aby všichni umřeli. Hahaha.

Haha, jo, tomu rozumím.


Fynn: Ale ne, snažím se bejt pozitivní. A i když to tak nezní, tak fakt věříme v lásku a tohle všechno, jen je to šílený. Taky narazím občas na lidi, u kterých bych nikdy nečekal, že se k veganství/vegetariánství nakonec dostanou. Prostě potkám kamarády, se kterýma jsem se třeba i hrozně pohádal na tohle téma a najednou, rok na to, mi řeknou “Hele nějak mě to donutilo přemýšlet nad tím a přestal jsem jíst maso a cítím se mnohem líp” a já jsem v šoku, protože jsem tě chvilku nesnášel za to, jak hrozný věci jsi byl schopnej říct při obhajování svých názorů a teď si uvědomuješ, jak mimo to bylo. Já si myslím, že nakonec láska vždycky zvítězí, tak doufejme, protože máme asi tak devět let. Jestli se nic nezmění, tak to skončí špatně.

Jo, nevypadá to moc dobře.

Fynn: Právě. Tak se pojďme radši bavit o hudbě, haha.

Ale jsem ráda, že jsme to probrali, myslím, že je důležitý o těchto věcech víc mluvit, hlavně teda z vaší pozice.

Fynn: No jasně. My žijeme půlku času v Německu a půlku v Kalifornii a Kalifornie byla vždycky, co se týče veganství a vegetariánství, v klidu. Vždycky to tam bylo jednodušší. Pamatuju si, že když jsem byl malej a byli jsme tady v Evropě, tak teda veganství tehdy jako pojem ani moc nefungovalo.

Prostě jsi řekl, že jseš vegetarián a pak jsi vysvětlil, že chceš to jídlo bez mlíka, sýrů apod. Až pak se začalo o veganství mluvit. Takže v Kalifornii tomu nikdo ani nevěnoval pozornost, každej s tím byl OK a i v normálním bistru mi stará paní řekla jen “Jasně drahoušku, chápu”, zatím co v Evropě to bylo spíš “Cože? A co jako jíš?” A já: “No, všechno, jen ne…

Maso a mléčný výrobky?

Fynn: … jen ne smrt, hahaha.

Haha, chápu. A teď k té hudbě. Jak jste spolu začali?

Fynn: No, jsme skejťáci a když se Phillip přestěhoval do toho nejkrásnějšího nejmenšího města na světě, haha, tak to bylo, jak jsem říkal na stage, ve městě, kde nic není. Žádnej cool bar, cool kapela, nic. A ve skateparku se objevil tady ten týpek s Black Flag tričkem, já měl Roxy Music tričko a tak jsme se na sebe podívali (pozn.: ukazujou významný pohledy) a bylo to. Moc jsme toho nenamluvili, víc jsme toho udělali a prostě to fungovalo.

A to bylo kdy?

Fynn: Mě bylo dvanáct nebo třináct.

Philipp: Bylo to tak šestnáct, sedmnáct let zpátky. No, dávno.

Fynn: A tak jsme se začali scházet a rozhodli jsme se, že budeme mít kapelu. Akorát jsme neuměli na nic hrát. Já teda do dneška neumím jedinej akord, všechno, co hraju, jsem si vymyslel.

Vážně?

Fynn: A ladím to taky podle sluchu. On se samozřejmě taky nikdy nenaučil hrát na bicí a hraje dost dobře.

No to rozhodně, vždyť to bylo šílený!

Fynn: Budu to brát jako kompliment.

Haha, jasně, opravdu jste mě naživo zaskočili.

Fynn: V dobrým slova smyslu.

Já se omlouvám, mně ty komplimenty fakt nejdou, haha.

Fynn: Nene, tohle je skvělý.

Ne, vážně, tohle byla pro mě jedna z nejlepších věcí za celej festival.

Fynn: (česky) Děkujeme!

A jsem vlastně ráda, že děláme rozhovor až po show, protože jsem nevěděla, co čekat. A tohle jsem teda nečekala.

Fynn: Jsem rád, že jsi tam mohla bejt. Určitě je to něco jinýho, než studiovky, musíš to vidět. To byl vlastně záměr od prvního dne. Vzhledem k tomu, že jsme nikdy nebyli muzikanti, bylo to spíš o tom, že se něco uvnitř nás odehrává a chceme to vyjádřit. A hudba byla ideálním prostředkem pro tyhle účely, protože jsme k tomu mohli udělat vizuály, fotky, videa a taky samozřejmě samotný koncerty.

Pak jsme měli studio, kde jsme mohli tvořit a dát to ve všech podobách ven. A dneska je to se všema sociálníma sítěma prostě skvělý. Hned vidíš reakce na to, co dáš ven a nevím, pro nás to byl nejlepší způsob, jak se vyjádřit a tak jsme vytvořili The Picturebooks. A to bylo někdy v roce 2005. Měli jsme i basáka.

No já se zrovna chtěla zeptat, jestli jste nechtěli mít víc členů, ale upřímně po tom koncertě už vím, že to vůbec není potřeba.

Fynn: Bylo nás víc – hráli jsme ve třech. Byli jsme na tour a hráli jednu z našich prvních show v Českých Budějovicích. Myslím, že to bylo něco jako Velbloud? A pak v Praze v Bunkru. A prostě najednou jsme byli venku, před lidma a lidi v nás začali věřit. Jsme skejťáci, takže nám pomáhali lidi z Final Skateboards, hlavně Mira – toho zdravíme.

A s tím basákem to dopadlo jak?

Fynn: No asi jsme byli všichni v různých obdobích života, protože já a Philipp jsme chtěli pokračovat a náš basák nás vy-Yoko-Ono-val. Byla v tom holka, jeho novej život a už nechtěl bejt v kapele, což bylo pro nás na začátku smutný a šílený, ale do dnes jsme nejlepší kamarádi, akorát jsme to celý museli překopat a začít dělat jinak.

A hudba zůstala stejná, nebo jste udělali změnu i tam?

Fynn: Byl to velkej rozdíl. Byla to cool muzika, jméno bylo stejný a byli jsme na to, co jsme dělali, pyšní. Ale to mi bylo tak sedmnáct, byl jsem mladej a byla to prostě dobrá průprava. Pak jsme jeli do Států, do Kalifornie a tam jsme to celý překopali.  Dva roky jsme neposlouchali žádnou hudbu, abychom se dostali do podstaty toho, co je v nás, aniž by nás cokoliv ovlivňovalo. A tak jsme vymysleli tohle. Nemáme ani činely a hi-hat, inspirovala nás hudba Indiánů a tak to všechno začalo.

Je pro vás těžký dělat takovou hudbu? Ve smyslu, že to, co děláte, je docela specifický.

Fynn: Takhle to cítíme, takže takhle je to pro nás jednoduchý. My nic jinýho neumíme. Já neumím zahrát jedinej akord, on taky nehraje podle not. Jednou jsme chtěli udělat cover Madonny – Lucky Star, protože jsme její největší fanoušci a bylo to super, ale nebyl to cover. Byla to naše interpretace a bylo to úplně jiný.

Philipp: Bylo to vlastně docela dobrý, to bysme mohli zase hrát.

Fynn: Jo, ale neumíme zcoverovat nic. Obdivuju spoustu umělců, spoustu hudby. Někdy slyším písničku a řeknu si “Do prdele, tohle bych chtěl napsat já, je to skvělý”. Ale prostě to k tomu tak nějak patří.

A co máte rádi?

Fynn: Všechno, posloucháme fakt všechno. Hodně popu, milujeme hip hop. Hodně lidí si asi myslí, že jsme víc na rock, ale asi máme radši hip hop, než klasickej rock. Ale jinak třeba Bruce Sprigsteen, country, blues. A zároveň blues nesnášíme, protože může bejt hrozně nudnej. Musí to být nečím zajímavý a mít něco do sebe, jinak tam neslyším rozdíl. Blues se zápletkou, to máme rádi. No a jinak Katy Perry, Miley Cyrus – miluju to její poslední album.

Ta má skvělej hlas, to souhlasím.

Fynn: Myslím, že to je na dnešní době to nejlepší. Hranice neexistujou. Znáš třeba Portugal The Man? Dělali čistě indie a z ničeho nic mají hit, kterej zná celej svět a jsou teď obří. To mi přijde prostě super. Nemám rád škatulky, nemám rád takový to “Posluchám jen metal”. To je tak strašně nudnej přístup. Prostě, kámo, podívej se na tohle, nevím, pusť si, ty vole, Cardi B, to může bejt taky docela hardcore, taky na to můžeš headbangovat. Když s náma jede někdo autem, tak je z toho většinou docela v pasti, protože posloucháme nespočet různejch věcí a přeskakujeme ze žánru na žánr. A takoví jsme prostě my. 

Kde si myslíte, že máte největší fanbase? 

Fynn: Jak už jsem říkal, nevěřím v hranice ani v hudbě, ani ve světě. Národy neexistujou, je to něco, co si někdo vymyslel, nakreslil čáru a řekl “Tady jsou lidi jiní, než tady za touhle čárou”. Jsem srbsko-italskej Němec žijící na půl v Německu a Kalifornii celej můj život. A on (pozn.: ukazuje na Philippa)? U něj ani nikdo neví, v kolika národnostech má svůj původ. Narodil se ve Východním Německu, když byla ještě zeď a tady tyhle sračky. To se totiž děje, když lidi chtějí hranice. S dnešním působením pravicových extrémistů jsem fakt nasranej a říkám si jen “Wow, bejt ze země, jako je Německo, kde vidíme, kam vlastenectví a stavění zdí vedlo – to není nic dobrýho“. Takže nevím, já prostě nevěřím v rozdíly mezi národama.

A publika jsou pokaždý jiný, to jo, ale má to něco společnýho s příslušností k národu, nebo se prostě různí lidi sešli v 7 večer v pondělí v Praze na koncertě? Chápeš, někdy je to na prd, někdy je to skvělý, ale nemá to nic společnýho s pasem. Takže tak to beru já, hahaha. Ale upřímně, na tour se někdy dějou šílený věci. Když jsme hráli v USA v Albuquerque, tak jsme před koncertem byli na parkovišti před klubem a z ničeho nic u nás zastavilo auto a začali po nás střílet a pak se rozjeli pryč. Trefili mě do ruky, nestřelili mě, ale kulka mě škrábla, takže mi krvácela ruka, jinak se trefili do auta. Tak jsme šli na stage, odehráli koncert, já krvácel a byl trochu v šoku.

Počkej cože? Jak jste po tom mohli hrát?

Fynn: Řekl jsem tehdy publiku, že myslím, že po nás právě někdo střílel a někdo z publika jen řekl “Vítejte v Albuquerque”.

Wow, OK!

Fynn: Tam jsem cítil rozdíl oproti ostatním místům. Jakože ok, tohle by se ti v Evropě nestalo. Ale jinak…

Philipp: Dneska je neděle a lidi byli jak utržení z řetězu.

Fynn: Přesně, řekneš si “Neděle po třech dnech dešťů, lidi budou unavení a budou chtít domů” a pak přijdeš na stage a vidíš tohle (pozn. napodobuje zvuky z publika) a řekneš si “Ok, tak tohle bude dobrý”.

No chtěli jsme, aby jste se tu cítili dobře.

Philipp: Skvělý, bylo to poznat.

Vaše poslední album jste vydali v březnu 2019 a zmínili jste, že už děláte na nových věcech, takže můžeme očekávat brzo něco dalšího?

Fynn: Jo, příští rok (pozn: r. 2020). Chceme si dát na čas. Poslední album jsme udělali v rekordním čase a byla to sranda a dobrá zkušenost, ale na další album si chceme vyhradit víc času. Ale to říkám teď a může to bejt jinak, můžeme ho dodělat do dvou týdnů a říct si “Tak jo, ven s tím”. To je na dnešní době nejlepší, labely jsou hrozně v klidu a řeknou jen “Jo, jdeme na to”.

A uživí vás hudba, nebo ještě děláte něco bokem?

Fynn: Jasně, máme asi 200 koncertů ročně, takže nás by nikdo nezaměstnal. Že bych jim řekl “Můžu makat tak 5 dnů za rok”, hahaha. Nemusíme už moc jamovat, píšeme hodně nových věcí na cestách. Skládáme to na telefonu, řekneme si “Takhle chci zpěv, takhle tam dáme kytaru” a pak si to nahráváme na telefon, doma si to pustíme a podle toho hrajeme. Je neuvěřitelný, jak už dneska můžeš nahrát profi album na iPhone a nikdo by nepoznal rozdíl. Je to skvělý.

Nová doba! Sociální sítě, Spotify, Garage Band a všechny podobný aplikace hudbě a jejímu šíření dost pomáhají.

Fynn: Každej může bejt umělec, to je docela cool. Někteří to kritizujou, říkaj “Tehdá jsi musel bejt opravdovej umělec, aby z tebe něco bylo, zatím co dneska se vysereš do rohu, vyfotíš to a je z tebe umělec” a to je trochu divný. Ale zároveň se děje to, že už je dneska každej na velmi profesionální úrovni a tak se musíš hodně snažit a bejt hodne hodně dobrej, aby se o tobě vědělo. Nemůžeš tomu dát padesát procent, musíš do toho dát všechno a pak máš šanci prorazit.

Tak jo, to je ode mě všechno. Máte nějaký poselství na konec?

Fynn: Go vegan or die. Je to trochu zlý, ale je to pravdivý. Pokud se něco nezmění, tak fakt všichni umřeme.

text: @pandaxsranda

fotky: Danny Kötter – @thezitterman a Neny

13. 2. 2013 – v toto na oko banální datum vzniklo něco, co z původního skromného a ne úplně sebevědomého článku přerostlo v nynější podobu. Právě v tento den totiž světlo světa poprvé spatřila Klubovna. Z původně hudebně publicistické rubriky na jednom z webzinů vznikl samostatně soběstačný projekt, který se však snaží navázat na původní ideu. Nedělat ze svých fanoušků pouhé bezduché konzumenty, ale aktivní součást celého mimořádně interaktivního projektu.

Sleduj nás na: