Síla přichází z hor. Půjdou si UE pro rockového Anděla? (recenze)
Někdejší Unaffected Evolution změnili název na snadněji vyslovitelné UE a to není zdaleka jediná změna, se kterou přišli. Přesedlali na rodný jazyk a definitivně se zbavili nálepky českých Deftones. Hlavně,ale přišli s mimořádně silným a lidsky vyzrálým materiálem.
Na moment, kdy jsem viděl UE prvně, si docela přesně pamatuju. Bylo to v roce 2011, kdy hráli v Modré Vopici – v dobách, kdy jsem chodil naslepo na akce a stačilo mi v programu vidět jen zapsané políčko „metalcore”. Bylo nás tam asi 10, ale už tehdy mě uchvátili. Jednak za to mohl můj hlad po žánru, ale především patrná snaha dělat něco jinak.
Unaffected Evolution jsem od té doby celkem pečlivě sledoval; jednou z toho bylo pár singlů, jednou nadějně znějící deska Stump a na začátku KFN jsme jim dělali koncert na původní Melodce, což byl, pokud se nemýlím, jejich dosud poslední koncert. Pořád jsem u nich měl pocit hřímajícího potenciálu, který se nikdy naplno nenaplní.
Za tu dobu se změnilo leccos. Od lockdownu jsme se dostali ke koncertům se židličkami, postupnému rozvolňování, prvnímu záchvěvu, že budou na lokály chodit stovky lidí až k současnému vystřízlivění, kdy jsme rádi doslova za každého, kdo se zvedne z gauče a dorazí. Mezitím vznikaly a zanikaly kapely i scéna jako taková. S UE už se zkrátka nepočítalo. A někdy tehdy s klidem na práci začalo vznikat Halí Belí.
Tradičně komunikačně úsporní UE letos na začátku léta vydali post o obnovené aktivitě, která nabrala reálných kontur, když v záři vydali první singl „Barvy”. Už na první dobrou bylo patrné, že se nebude střílet slepými náboji a počin padne na úrodnou půdu. A že to s to s návratem v novém kabátu mysli skutečně seriózně. Zároveň se zde poprvé vyskytl hlavní leitmotiv desky, kterým je vztah k matce zemi a přírodě jako takové. „Barvy mizí – ale možná jen proto, abychom si uvědomili, jak moc jsou vzácné,“ stojí v popisku k videoklipu, o který se postarala VelkaTlusta0 s tváří Lukáše Sochora.
Deska pozdního sběru vyšla v den, kdy jsme pro vás kutali Halloween v Crossu a pro Spotify lid vlastně ani nevyšla; kvůli zmatečné komunikaci byla k dohledání pouze na YouTube. Pokud UE něco fakt nejde, pak je to selfpromo. Ale možná právě díky tomuhle mauzu si nakonec desku našli ti, co si ji skutečně najít chtěli. Vlastně to přesně zrcadlí éru, kdy jsme nedostali nic naservírováno. Museli jsme aktivně hledat, abychom si desku našli, slyšeli ji a měli čas si postupně nacházet svá kouzla. Českolipská formace vylezla z nor do éry singlových závodů trochu nepřipravená, ale zase s tím, co jim může většina dnešních kapel závidět – umí vytvořit skutečně zapamatovatelné písničky, kterým dali čas a dostatečnou péči.
Halí Belí začíná s Werichovskou předmluvou, která uvozuje zmíněný singl „Barvy” a následných 45 minut autorské vize, která je navíc velice pevná. Jednou z hlavních silných stánek, kterou bych ocenil hned na začátek, je autenticita. UE se nesnaží dělat ze sebe něco, co nejsou. Pevně věřím, že si cokoliv, co na desce zazní, si dokáží na koncertech uhrát a zbavili se potřeby se prodávat jako nejlepší kapela na světě. Své tvorbě věří a nepodpírají se skrze nadbytečnosti. Všemu je tu krásně rozumět a nahrávka netrpí přeplácaností. A pak ty texty… Tohle není žádná neohrabaná „africká čeština”, kde se slova ládují na silu, aby vyplnili řádek nebo trefily dobovou poptávku, ale tak, aby dávala smysl. Přesně popisují situace, vývoj songů i statementy, které přenáší. I díky tomu rostou každým poslechem. Hezky je to slyšet například v krásné baladě „Věřím”, kde se skví gradace se silným poselstvím „sny jsou jak rány, blbě se hojí. To jenom lidi maj ze snů strach a tak se spoutali v jistotách,” nebo upřímné zpovědi „Dotknu se nebe”, která je pro mě s colovsko/ideovskou sebereflexí „Daniel“ kandidátem na song roku.
Konkrétně u „Dotknu se nebe” si říkám, že tu už roky čekám na song nebo desku, kde bude nějaká kapela schopná udělat výstavbu textu tak, že dokáže téma postupně odkrývat a budovat děj. Že otevře jedno téma, následně druhé a pak se dokáže vrátit zase na začátek už s novým náhledem na věc. Tohle je něco, co ovládají nejlepší textaři a Zapha si si mezi ně nyní podává přihlášku.
Už jsem zmiňoval celkový environmentální přesah. Jednou to voní čerstvě rozketlými květy, podruhé jsme vtaženi pod vodní vír, až po uklidňující a rozjímající cesty lesem. Člověk je odrazem přírody a příroda zase reaguje na lidské počínání. Autor se tu navíc nestaví do pozice, že má v silách zachránit celý svět, ale pokusí se aspoň zlepšit ten kousíček kolem sebe. S podobnou katarzí pracuje i titulní spektákl „Halí Belí“ s hostujícím Stephou z The.Switch. Také druhý feat od Franka z Horrible Creatures plní, co má. Nejsou to try hard featy; hosté nenaruší celkovou koncepci, ale plynule songy doplní. Nikdo tu nadbytečně neexhibuje a nerozbíjí celkovou koncepci.
A pak tu máme songy, které si drží relativně standardní metalcore/djent výstavbu jako „Koruna“ nebo „Pod vodou“, ale i ty jsou vždycky obohaceny něčím navíc. Hrátky a přechody mezi subžánry jsou celkově velkou devizou nahrávky. UE jsou jako filmaři, kteří ke standartnímu ději přidávají ještě postitulkovou scénku, která to celé umí dohrát. Celkově z toho cítím, že tahle nahrávka nevznikala pod tlakem očekávání a že ji Unaffected Evolution dělali hlavně pro sebe, ale s nadšením, které se podařilo přenést i na nás, posluchače.
Nebudu lhát, letošní rok jsem poměrně dost bědoval na domácí releasovou nadílku. Chyběla mi tu deska, která by mě skutečně uhranula a vlastně i deska, se kterou bych byl ochoten trávit větší časový úsek. A nakonec se do čela dostává deska, na kterou jsem nečekal… ale příjemná překvapení máme nejradši, ne? A skoro bych si nebál tipnout, že nebude silně rezonovat jen se mnou. Halí Belí zní současně, je srozumitelné, aktuální a zároveň by mohlo oslovit napříč generačním spektrem. A pokud by se na něj našel konsenzus, nemusel by být vyloučen ani úspěch na žánrových Andělech. Upřímně bych jim to po letech soužení v ústraní přál.
