Podvacáté a pořád skvěle. Enter Shikari se vrátili do Prahy (Report)

Pražským Roxy se zase jednou rozezněla elektrizující kombinace synťáků, tvrdé hudby a nezrazujícího hlasu Rou Reynoldse. Enter Shikari se přímo do klubu na Dlouhé možná podívali poprvé od roku 2011, v našich končinách jsou ovšem jako doma. Však šlo v úterý 28. října o jejich již dvacátou zastávku v České republice.

Za tu dobu se britská čtveřice stala jistotou nabitých, bezprostředních shows a jinak tomu nebylo ani v tento sváteční den. Není tak divu, že je po nich v našich končinách stále hlad – to ostatně opět dokázala nejen vyprodaná kapacita, ale také peklíčko, které se pod pódiem rozpoutalo hned s úderem prvních tónů.

DeathbyRomy

Úvodní slovo večera si pro současné evropské turné vzala na starosti internetová senzace poslední pětiletky DeathbyRomy. Na první českou klubovou zkušenost dorazila americká provokatérka v plné polní – vybavená kapelou i letošní deskou HOLLYWOOD FOREVER, která se postarala o značnou část setlistu. Od už tak vydařeného dostaveníčka na loňském Rock for People potvrzujeme určitě upgrade.

Energií i žánrovým zasazením šlo bez pochyb o vhodně zvolený otvírák kapely typu Enter Shikari, který byl schopný nasypat do davu obdobný fresh mix elektroniky a tvrdších pasáží. DeathbyRomy zdatně probudila v tu dobu již narvaný klub, a to nejen za pomoci megafonu, ale zejména dravosti, která sálala z každého centimetru stage. Ke konci setu se tak otevírají první pity, přichází obligátní skákačka z podřepu a pod pódiem začíná být i přes klesající venkovní teploty „too fucking hot“.

Pokud bych měla mít výtky, pak jen, že mi z pozice ne až tak znalého diváka začínalo vše po chvíli trochu splývat. Chyběl mi nějaký ten moment. Takový ten song, co se ti vytetuje do ušních bubínků a ty ho po koncertě zoufale googlíš skrze špatně zapamatované útržky textu. Přesto nutno ocenit, že DeathbyRomy už dávno rozmetala veškeré předsudky o „interpretce s jedním virálním hitem“. A co občas scházelo na pestrosti, potahala poutavá přidrzlá persona a energie, která bavila od začátku do konce.

Enter Shikari

Půl hodinky po posledních tónech prvního dějství definitivně zhasínají duhová světla, jež doprovázela playlist s každou správnou vypalovačkou tvého oblíbeného karaoke baru, a před námi se objevuje promyšlená stage Enter Shikari. Tentokrát sice bez Sparky, zato vybavená čtyřmi LED bloky, které se v kombinaci s lasery postaraly o vymakanou audiovizuální show, jež mi posledně na festivalové setu tolik chyběla. Ačkoliv se Rou nechal slyšet, že nejraději hraje s výhledem na otevřenou oblohu, není zbytí, koncerty Enter Shikari jsou prostě komplexním smyslovým zážitkem pro potemnělé prostředí klubů jako dělaným. A tak jakmile se při úvodní „Bloodshot“ začínají na obrazovkách míhat první spirály, text dostává na platnosti – ‚I’m so hypnotized‘.

Tentokrát už pro akci v davu nebylo třeba pobídek. Pod pódiem to začíná vřít jak s výstřelem startovací pistole a i přes to, že Roxy není úplně nejpřívětivějším prostorem pro crowdsurfery, pár odvážlivců se na svoji plavbu vydává téměř okamžitě. Kapela si skrze pár testů přesto raději ověřuje, jestli jsme opravdu ready. Když se během „The Dreamer’s Hotel“ plní i pomyslné druhé patro davu, dokazuje české fanoušstvo, že ramena jim slouží v pořádku a
že jsou připraveni ochotně uposlechnout rozkazů z pódia. Jinak tomu není ani při následující rozcvičce hlasivek, během níž si Rou Raynolds zahrál na shromážděné obecenstvo jako na dobře dotažený nástroj. Dav naladěn, není už na co čekat.

Enter Shikari pro tentokrát zvolili strategii průřezu napříč alby a pestrý setlist tak bavil po celé své délce. Navíc to, že se místem pro zvolnění daly nazvat pouze „Stop the Clocks“ a zamilovaná „satellites* *“, asi dostatečně vypovídá, jak naboucháno v něm bylo. Zatímco během „Live Outside“ se skákalo víc než při osmdesátkové lekci aerobiku, na „Sssnakepit“ zase nesmělo chybět tradiční tornádo s Chrisem Battenem přímo v oku bouře. Energie klasicky nescházela ani na pódiu a tak u „The Void Stares Back“ došlo na oblíbenou kvizovou otázku na co asi Rou Raynolds vyleze dnes? K oddychu securitek se mu protentokrát stala oporou jen jedna z konstrukcí na stagí.

Tradičně v pořádku byla i komunikace mezi pódiem a zbytkem sálu. Kromě standardního „děkuji“ došlo ve sváteční den i na poblahopřání v češtině. A pojďme zde uznale sklopit klobouček – vždyť: „Všechno nejlepší ke zrodu Československa,“ už není zas tak snadná větička. Rou to prý cvičil celý den, a my potvrzujeme, že velmi úspěšně.

Publikum se za to odvděčilo nejen neustávajícími nepokoji, ale v případě „Sorry, You’re Not a Winner“ také tím pověstným synchronizovaným tleskem nejedněch teenagerských let (kdo tlesknul čtyřikrát, nechť zpytuje svědomí) a opakovaným skandováním předcházejícím i finální přídavkové sekci. Nastal tak čas na poslední epilepťák při nekompromisní „…Meltdown“ a pusu na rozloučenou „A Kiss for the Whole World x“. Ale jak tak Enter Shikari známe, tušíme, že se neloučíme na dlouho…

Text // Šárka