Po stopách nostalgie: Kde hledat zaniklé pražské kluby?
Pakliže poctivě a pravidelně sledujete naší Facebook stránku, tak jste zajisté zaregistrovali i rubriku s názvem Trezor strýčka pamětníka. V ní reinkarnujeme songy našeho mládí, či významné mezníky let minulých spojených, ať již s hudbou, nebo významný celospolečenskými událostmi.
Na podobném základě v nedávné době však vznikla ještě jedna a tentokrát čistě samostně fungující retrospektivní stránka. Nese název Zaniklé pražské kluby a připomíná nám místa, do kterých jsme se dříve chodili bavit. Připomíná jejich historii, zlaté časy, ale současně i jejich častokrát kruté sbohem.
Zejména pro mladší generaci, kterým místa jako Bažina, Bunkr, Inferno nebo Ladronka nic neříkají může tato retrospektiva přinést unikátní poznatky z dob, kdy se na těchto místech poznávali jejich rodiče. Zjistí kde začínali hrát jejich současní miláčci nebo donutí všechny zúčastněné nepokrytě zamáčknout slzu se vzpomínkou na první poga.
Nejen proto jsme Karolínu a Věru, autorky tohoto unikátního projektu, prostě museli vyzpovídat!
Archivní snímek z klubu U zoufalců. Kdysi tam hrály tehdy ještě neznámé kapely jako Chumbawamba, Offspring nebo Agnostic Front. (zdroj: Zaniklé pražské kluby)
Otázka na úvod: Vzpomenete si na svůj první koncert, na který jste se záměrně samy vydaly? A je ten klub ještě existující?
Věra: Zcela záměrně jsem byla na koncertě Totálního nasazení v Batalionu, mohl to být cca rok 1997. Batalion stále funguje, ale v jaké podobě netuším.
Karolina: Takový ten zásadnější, na který si pamatuju dodnes ,byl koncert Plexis v klubu Subterra na Výstavišti, rok 1998. V době po Global Street Party tahle kapela tehdy dost ostře a veřejně prezentovala své názory, to se mi líbilo.
Kdy Vás tahle iniciativa napadla? A jak složité je sehnat všechny ty materiály? Vycházíte z osobních archivu nebo Vám pomáhají se sběrem informaci i snímků fanoušci?
Věra: ZPK nás napadly krátce po našem seznámení – známe se cca od Benefičního koncertu pro Kliniku v Café na půl cesty, kde můj muž vystupoval s kapelou Tupé Ostří. Tenkrát s námi byla i naše dcera Milada, takže jsem byla poměrně snadno zapamatovatelná . Materiály sháníme, kde se dá, klasické net vyhledávače, vlastní paměť, loudění od hudebních kamarádů a samozřejmě od našich milých fanoušků.
Karolina: Přesně tak, my dvě jsme se setkaly v dubnu 2016 na benefici pro Kliniku a v květnu jsme založily stránku ZPK. Jsme stejně staré a pořád jsme virtuálně vzpomínaly na „punkové“ časy „před dětmi“. Tak jsme se to rozhodly sepsat. Osobní vzpomínky jsou v tomhle případě nedostatečné, vlastní fotky z koncertů nebo klubů téměř nemáme, kdo by tehdy tahal foťák a navíc na filmy, že? Cenným zdrojem jsou také stránky kapel a pochopitelně weby těch klubů, recenze štamgastů na gastro serverech. Je i pár veřejných archivů na stránkách pro ukládání fotek. Snažíme se uvádět zdroje a taky často žádáme o svolení ke zveřejnění. Reakce jsou zatím vstřícné.
Ke kterému ze zaniklých klubů jste měli osobně nejblíže?
Věra: Nejblíže asi ke Mlejnu, kde se odehrálo spousta skvělých koncertů ZNC, TN, Jaksi taksi, V. T. Marvin, Původní Bureš.. a pak Milada samozřejmě.
Karolina: Nejvíc jsem chodila na Deltu a do Mlejna taky, ten teda pořád existuje, ale je po rekonstrukci a dramaturgicky se profiluje naprosto jinak.
Dnes již legendární Bažina (zdroj: Zaniklé pražské kluby)
Hodně často zmiňujete i squatty jako byla Milada nebo Ladronka. Aktuálně se hodně řeší i budoucnost Kliniky, které aktuálně odpojili přísun vody. Čím si vysvětlujete, že státní orgány vidí tyto místa, kde se přitom často odehrávají koncerty, nebo jiné celospolečensky prospěšné aktivity, jako hrozbu pro „slušnou společnost“?
Věra: K Miladě resp. k Praseti (vila Miluška), mám celkem dost osobní vztah a jejich chátrání mě dost irituje. Jeden z faktorů, proč státní orgány aktivity kolem Milady, Ladronky a teď třeba Kliniky nepodporují, je strach z neznámého. Další jsou developerské záměry – jedná se o nemovitosti v poměrně atraktivních lokalitách.
Karolina: Ladronka byla skvělá a unikátní, ale byla jsem tam párkrát až ke konci jejího fungování. Papírna a Cibulka fajn a Milada byla prostě klenot. Celá kauza kolem ní je smutná a zároveň dost dobře demonstruje přístup státu k podobným společensko-kulturním aktivitám. To, co vychází „zdola“ má u nás rovnou nálepku „extremismus“ a podle toho je to sledované a hodnocené. Nemyslím ale, že by to v „postkomunistické“ části Evropy, bylo někde výrazně jinak.
Růžovou situaci rozhodně neoplývá jenom Klinika. Aktuálně se třeba hodně řeší budoucnost Bubnu, ale i jiných klubů. Jak vnímáte podporu klubů, konkrétně v Praze, ze strany města nebo městských částí? Mělo by město podle Vás těmto místům podat pomocnou ruku nebo se naopak do chodu těchto míst vubec nezapojovat?
Věra: Podporu klubů v Praze vnímám jako nulovou až zápornou. Myslím, že by město (a to nejen Praha) mělo být ke klubům vstřícnější. Je to už poměrně dlouho, co jsem žila v Pardubicích, tam byla v té době zcela jiná situace a na programu RC bylo uvedeno“Město Pardubice podporuje kulturu“.
Karolina: Asi se nedá srovnávat klub, který své, byť často dobrým věcem prospěšné, akce pořádá za účelem zisku a autonomní centrum financované jen dobrovolnými dárci a poskytující služby zdarma. Navíc, některé instituce si zakládají na tom, že unijní, grantové, státní nebo městské peníze nečerpají ani nežádají. Taková pomoc je totiž mnohdy zavazující a omezující. Třeba u Kliniky by dle mého názoru stačilo neházet klacky pod nohy a hrát fér. Pomocnou ruku státu snad raději neziskovému sektoru a divadlům a galeriím.
Od devadesátých let, potažmo dekádě po nich, se toho nejen v klubech, provozovnách, ale i ve společnosti spoustu změnilo. Co považujete za největší benefit a posun v dnešních dobách a co Vám naopak na klubových prostorách z let minulých chybí?
Obě: Dík za důvěru a prostor k vyjádření, jen chceme předeslat, že naše záliba v psaní historicky-bulvárních článků z nás nedělá odbornice na klubovou scénu. Až do loňského roku nás nenapadlo kluby jakkoli analyzovat a náš přístup byl ryze návštěvnický. Na nějaký koncert se dostaneme v průměru tak 2-3x do měsíce a spíš si jdeme poslechnout konkrétní kapelu, než že bychom jako štamgastky měly někde svůj půllitr.
Obě: Dík za důvěru a prostor k vyjádření, jen chceme předeslat, že naše záliba v psaní historicky-bulvárních článků z nás nedělá odbornice na klubovou scénu. Až do loňského roku nás nenapadlo kluby jakkoli analyzovat a náš přístup byl ryze návštěvnický. Na nějaký koncert se dostaneme v průměru tak 2-3x do měsíce a spíš si jdeme poslechnout konkrétní kapelu, než že bychom jako štamgastky měly někde svůj půllitr.
Věra: Ve většině klubů je posun k více hygienickému prostředí – hlavně úroveň WC se od devadesátých let zvedla. Co mi chybí je soudržnost lidí, kteří koncerty navštěvují. Možná je to ale i dobou, která nutí lidi být více sami za sebe nikoliv sami sebou.
Karolina: Nyní nejedeme na vlně porevoluční euforie, ale ani výraznější krize nebo silně omezujících represí. Kluby se v současnosti asi méně striktně profilují ohledně stylů. Naopak jsou v oblibě večery, kde se přelévá energie různých žánrů.
A mají podle Vas ty starší kluby něco, co těm dnešním zásadně chybí?
Věra: Atmosféru a nadšení doby přelomu tisíciletí.
Karolina: Těžko dát společný jmenovatel. Starší kluby mají kolem sebe většinou sehranou partu provozovatelů a stálé hosty, kteří tvoří komunitu. Vše je víc osobní, ale hůř se tam dáte s někým cizím do řeči, pokud vás zrovna třeba nebaví produkce na pódiu.
Žižkov a punk v čerstvé porevoluční éře (zdroj: Zaniklé pražské kluby)
Zaujal Vás naopak v poslední dobe nějaký nově vzniklý klub?
Věra: Klub, který mám ráda, už není tak docela nový. Je to Boss bar v Poděbradech.
Karolina: Eternia na Smíchově vzhledem a dispozicemi, pomalu se rekonstruující Sběrné Suroviny novým vedením a novým programem.
S Eternií jednoznačně souhlasím, skvělý prostor s velkým potenciálem. Aktuálně se blíží Žižkovská Noc. Jak tuhle iniciativu s cílem spojit během jedné noci aktivity na více místech v jedné lokací vnímáte?
Věra: Žižkovskou Noc nepovažuji až za tak super nápad, jak mi v prvních chvílích přišla. Ono se také vše pokud je to tak roztahané, nedá dobře uhlídat. A že multikulturním a multižánrovým akcím jednoznačně fandím.
Karolina: Žižkov je poměrně rozlehlý a je tam možná největší koncentrace kaváren, hospod a klubů v Praze. Je to čtvrť nesrovnatelná s jinými, má podmanivé kouzlo. Myšlenka jednotného vstupného a poté volného výběru kultury je skvělá. Podobných festivalů, i v jiných městech a pochopitelně zemích, je víc (literární čtení, pouliční divadlo), ale málokdy jsou rozloženy do tolika dnů. Je to fajn záležitost i v tom, že se lidé často podívají do podniků, kam normálně nechodí. Klubům to prospěje
Co si mimochodem myslíte o protikuřáckém zákonu, který se samozřejmě vztahuje i na kluby? Berete ho jako užitečnou osvětu, nebo naopak může Vás k zániku dalších převážně lokálních klubů?
Věra: Osobně ten zákon spíš vítám, protože jsem nekuřačka, a myslím, že i spoustě muzikantů je příjemnější hrát v nezahuleném sále. Na druhou stranu, je to zas další omezování člověka.
Karolina: Protikuřácký zákon asi víc ovlivní hospody a restaurace. Pro kluby mi přijdou fatálnější EET pokladny.
Jak odhadujete budoucnost rockových klubů v budoucnu? Budou podle Vás spíše přibývat nebo nás čekáte spíše vlnu zániku?
Věra: Budoucnost klasických RC vidím dost pesimisticky. Dost jich jistě ještě z různých příčin zanikne a další se přetransformují na multižánrové.
Karolina: Za zavíráním některých klubů aktuálně myslím není nezájem platícího publika, ale stále ještě problém porušování hlukových limitů. Další trable přináší často vleklé majetko-právní spory s majiteli domů, kteří už na svém pozemku mít klub nechtějí. Koncertní prostory se přesouvají dál od centra.
Bunkr byl místem, kde hrála hudba 24 hodin denně. Nyní můžete vyrazit alespoň do toho libereckého.. (zdroj: Zaniklé pražské kluby)
A otázka na závěr: Jak si vlastně Vy samy představujete ideální klub?
Věra: Místo, kde bych se ráda setkávala s lidmi, klidně otevřený celý den. S velkou knihovnou i čajírnou, konaly by se tu nejen koncerty různých žánrů, ale i výstavy, divadla, přednášky a pod.
Karolina: Nějak jako manhattanský CBGB (hm… vždy v říjnu se připomíná jeho zavření v roce 2006…takže asi máme téma na mimořádný podzimní článek)
Díky za rozhovor i za tuto skvělou iniciativu!
Našrot, Na Petince, 1990. (zdroj: Zaniklé pražské kluby)
Žižkovská Propast, 1995. (zdroj: Zaniklé pražské kluby)
