Comeback Kid rozebrali Rock Café na součástky. Sekundoval jim jeden z objevů roku (Fotoreport)
Hned po oznámení pražské zastávky Comeback Kid a No Turning Back se dala čekat jedna z nejzábavnějších akcí roku. Zvlášť když šlo o oslavu jedné z nejzásadnějších desek hardcorové historie, které ovlivnila nejednoho z nás. Nakonec jsme ale dostali ještě mnohem víc.
Tak jo, tohle bude trochu osobní. Jak asi mnozí víte, právě Comeback Kid jsou tou formací, která mě ovlivnila snad úplně nejvíc. Ze všech těch skvělých koncertů mi v paměti zůstal asi nejvíc ten z roku 2011, který proběhl právě v pražském Rock Café. Bylo mi 20 a byl jsem z tý laviny energie úplně u vytržení. Mnohé se změnilo, ale tentokrát měla ta dvacítka ještě podstatnější roli – připomínali jsme si dvě dekády od vydání famózního magnum opus Wake The Dead. Ale popořadě.
Jako lastminute support byli těšně před akcí oznámeni domácí Homesick. Na úvod musím říct, že jsem jim to hrozně přál. Kluci jsou na scéně dlouho a svoje místo si na ní už jednoznačně obhájili. Ačkoliv se v komentech trochu brblalo, že se to celé natáhne a protáhne, tak si pražská formace svůj slot v eventu jednoznačně obhájila. A nemůžu si pomoct, že jim to po trochu hlušších letech hraje líp. Možná je to tím, že si v Praze poslední dobou užívají přízně skrze hodně zajímavých eventů (Emo Night, Žižkovská Noc, Halloween v Crossu) nebo z nich jde prostě uvolněnost, kterou dokáží bez stresu přenést i na publikum. V RC si toho času užili slušnou účast a náš Tomáš si vzal za svou roli prvního moshera, což rozpohybovalo i první souputníky.
Jako druzí se představili Shooting Daggers, kteří pro nás byli před akcí největší neznámou. Nahrávky nás zaujali tak so so, takže jsme si museli udělat obrázek naživo. A rozebrali nás na prvočísla! Dívčí trio nás vzalo na emoční tobogán, který by se dal připodobnit k něčemu mezi Turnstille a Title Fight protkanému s vlastní uměleckou vizí. Byl v tom vztek, byly v tom čistý emoce a především autenticita. Naprosto nádhernej set. Měl jedinou vadu na kráse, a to jakési individuum, které svým obscénním výstupem hostky večera pořádně vytočilo. Disrespektujícímu pánovi bylo bryskně ukázáno, že takovéto jednání není vítáno a za sympatické protiakce od crew No Turning Back byl chasník i s jeho doprovodem odejit. Shooting Daggers si každopádně píšeme zeleným písmem a troufnu si říct, že se na konci roku objeví v nejedné redakční TOPce.
Jako třetí se uvedly holandské stálice No Turning Back, kteří nezapomněli hned na úvod pozdravit Hadrabáka, který si jako vždy udělal stanoviště v první řadě. A nebyl zdaleka sám, v podstatě celý set se nesl v duchu hromadných singalongů a až familiární atmosféry. NTB prokázali roli velkých sympaťáků, u kterých je fanoušek přímou součástí show a odnese si s sebou krom modřin i nejedno poselství.
Dá se stárnout do krásy a důstojně poctít svůj vlastní odkaz? V případě kanadské legendy Comeback Kid tahle úměra rozhodně platí. Peklo pod stagí vypuklo hned od úvodní „False Idols Fall“, na kterou navázala „My Other Side“, což byl za mě jeden z nejkrásnější momentů celého večera. Přidaná hodnota aktuální tour totiž spočívá v tom, že jsme se naživo konečně dočkali i songů, na které spoustu OG fanoušků čekala, ale ještě neměla tu čest. Speciálně mě potěšila moje milovaná „Losing Patience“, tohle na mé letošní bingo kartičce nebylo.
S čím se naopak počítat dalo, byly desítky stagedivů a rubačka v pitu. Kapele navíc opět parádně sedl prostor. Comeback Kid jsou kontaktní kapela, která vám skrze Andrewa všechno řekne hezky z metru přímo do ksichtu. Čím míň zábran, tím lepší Comeback Kid. Zhruba v půlce se set přelomil do kompilace největších bangerů… a že jich za ty roky nastřádali. A ačkoliv set trval zhruba 50 minut, prohnal se kolem nás jako velká voda.
Comeback Kid potvrdili, že patří mezi nejlepší live kapely naší doby a tenhle večírek neměl chybu. I s několikahodinovým odstupem se jedná o kandidáta na akci roku a my děkujeme Šimonovi, kterému se podařilo přivést to nejlepší z posledních ročníků Summer Punk Párty na domovskou půdu. Na tenhle večer jen tak nezapomeneme!
Text: Gumi // Foto: Tomáš
