Pekelná výheň, která bavila. Mighty Sounds je zpátky v epicentru zábavy (report)
Co si budem. Dřívější start festivalové sezony má své nesporné výhody, ale také stále více stinných stránek. Jednou z nich jsou i extrémní vedra v areálech, která letos jako první zasáhla letošní ročník Mighty Sounds. V areálu bylo především v půlce druhého dne k nevydržení a návštěvníci absolvovali i po roce nečekanou zkoušku houževnatosti. Vedra jsou něco, na co se nedá připravit.
A ačkoliv tento report začal trochu negativně, my budeme převážně pozitivní. I přesto, že nám agresivní sluníčko sebralo poslední zbytky energie a dalo zabrat i našim mozkovým závitům. Budeme mluvit o povedeném ročníku, který si zaslouží paroháče hore.
Už před samotným festivalem totiž bylo patrné, že se v Táboře oproti předchozím ročníkům chytli za nos a ruce a pustili se intenzivně do práce. Jedním z hlavních pozitivních zápisků letošního ročníku je pro nás samotný přístup organizátorů. Produkční tým na nic nečekal a za nás se rovnou přihlásil o minimálně pozici skokana roku v servisu o návštěvníky. Teplá voda ve sprchách i v závěrečný den eventu a čistý keramický toiky? Tohle s trochou nadsázky zavánělo festivalovým Ritzem.
Oceňujeme také tradičně transparentní okénko v nekřesťansky brzké nedělní poledne, kdy se v areálu pohybovaly víceméně ostatky těch nejnezdolnějších Mighty people. Právo na transparentní přístup k informacím nebylo odepíráno, ale přímo nabízeno v kombinaci s přímou a upřímnou konfrontací. Tam, kde jiné festivaly tápou, Mighty Sounds drží stabilní prapor a chtěli bychom jim za to hned na úvod poděkovat.
Oproti loňskému opět vedrem decimovaném ročníku vidíme velké zlepšení, a ačkoliv je pořád na čem makat (pls, ještě více zastínění, kratší rozestupy mezi areálem a stanovým městečkem), práce s detaily byla letos hodně patrná.
Jo a nesmíme zapomenout ani na pivečko do skla a dopolední výjezdy hasičského kropícího sboru a ty dva lehce zakaboněný, ale v tomhle vedru pořád zlatý bazénky, který nás v dobách nejhorších zachránily před vypuštěním duše. Stejně tak nás potěšila improvizovaná Jednota, která nabízela snad všechno, co festivalový návštěvník potřeboval. A to hned za vstupními dveřmi do areálu, za nás tedy bylo o návštěvníky postaráno více než dobře.
Ale teď už k samotnému programu. Naše letošní pouť započala nejdřívější Pouštěčkou všech dob, která vypukla již v 16:00. Snad jsme ty z vás, kteří si mezi prvními rozestavěli stany, potěšili. Za nás i přes slabší účast každopádně užito. Cesty klubovního Páně posléze zamířily za kmety domácího punku The Fialky, kteří nesou nehynoucí krédo „punk, sex & pivo“.
Tady jsem dostali přesně to, co jsme čekali – ostatně jako vždy. Solidní uvedení do letošního Mighty, které sice letos trochu ubralo na návštěvnosti, ale na druhou stranu díky smrsknutému areálu působilo celistvěji. Akademická čtvrthodinka a máme tu další domácí nájezdníky z Prahy, tentokrát konzistentní Mad Rabbits, kteří jsou opět pohánění Petrem Caislem v původním klubovním trikotu a předvádí svůj vysoký standard.
Slušel jim i větší herní čas. Upřímně jsme se u Mad Rabbits vždycky podivovali, že hrají kolem poledne, když to podobně jako na Mighty dokáží urvat za jakéhokoliv času a počasí.
Stanová „Legacy Stage“ sice změnila název, ale zábavy nabízela opět nejvíc. A překvapivě zábavní byli po delší době i Polar, kteří vykazovali v posledních letech silně sestupnou tendenci. Z jejich oznámení jsme do stropu neskákali, ale na MS leklá ryba ožila a předvedla solidní výkon, který nás vrátil do časů jejich wow efektu kolem skvělé desky No Cure No Saviour, což je už osm let zpět – šílený, jak to letí…
Na nejlepší časy okolo Deez Nuts si snad ani nevzpomeneme. Tady ale nepadlo polaří jablko příliš daleko. První část setu, kde propískávala kytara, byla někde v tempu a kvalitě městských slavností. Ale poté? Deez Nuts nabrali doslova druhých dech a v tempu, jaké jsme u nich delší dobu neviděli, proletěli zbytek setu v největší intenzitě posledních let. JJ sice opět působil až přechilleně, ale tentokrát si to celkem sedlo a my se fakt upřímně bavili. A tak jsme v klidu a pohodě dojeli i další vychillence Dune Rats. Na první den zábavy až až, šlo se chrnět.
Na Mighty měla totiž každá naspaná minutka cenu zlata, neboť nás sluníčko nafackovalo kolem sedmé hodiny ranní s takovou intenzitou, že se další pokusy o navazující napík staly marné a čekaní na Tchert se zdálo nečekaně dlouhé. My jsme se oproti loňsku mohli opřít o skvělý servis přátel z Jamesonu, kteří se nám starali v průběhu festivalu nejenom o palivo, ale také pro nás přistavili stánek, kde vzniklo improvizované klubovní studio, kde jsme mohli v klidu, pohodě a stínu tvořit a opět dodržovat vlastní stíhací závody ve zpracovávání contentu.
Fotky z prvního dne nahozený a my se šli rozbít v době největších veder na vyslance z pekla Tchert, kteří tentokrát z kotle vytáhli nečekanou back-up posilu na pozici basáka – Jaye Kutcheru. Ten si tak střihl netypický záskok, kde zcela výjimečně nezpíval. I přes improvizovanou sestavu jsme se dočkali asi nejzábavnějšího domácího výkonu, který zkopal naše ušní bubínky a donutil nás ze sebe ždímat litry tělesného potu.
Hned poté následovala přebíhačka na hlavní Mighty Stage, kde už v tu dobu stála přistavená Toi Toika pro Gutalax a toaleťáků bylo na zemi snad víc než hub v lese. Jedna z největších party letošního léta nabízela snad ještě větší divočinu než na nedávném Rock for People, kde kdo nedostal toaleťákem přes ksicht, jako by ani nebyl. Zlatou hodinku uzavírali Hopes, kde se opět two-stepovalo jako o život, ale vytáhnout nějaký výraznější pohyby bylo v tu chvíli i nad jejich síly.
Po nutném oddechu jsme se vrátili do pole k sympaťákům The O’Reillys and the Paddyhats, kteří se k nám před show stavili na stánku pozdravit maskota Andreho a osobně nás pozvat na svou sympatickou irish folk punk taškařici. Tomuhle žánru úplně neholdujeme, ale faktor zábavy tu byl ve vysokých hodnotách.
Tu pravou kvalitu jsme dostali s nezastavitelnými Authority Zero. Devadesátková punkrocková stálice předvedla vysokou školu poctivého punk rocku s přímo famózním Jasonem DeVorem v přední linii. Znáte ten pocit, když máte pocit, že si to zahraniční kapely jdou do Čech jenom odprdět a odehrát? Tak tady jsme měli od začátku do konce pocit, že ze sebe chtějí vydat úplně všechno. Zpíval celej stan a tihle čtyřicátníci byli rozhodně fresh.
Chvilku klidu nám před další náloží poskytla místní stálice Fast Food Orchestra, která nastolila klídeček a pohodičku, proloženou pohádkově znějící minulostí a hity z letošního povedeného alba Bistro snů – především ty nám rezonovaly v uších. Tady už chyběla jen Piňa Colada a paraplíčko.
Okolo osmé večerní jsme se šli podívat na starého známého Renneho Danga, který nám hrál loni i na oslavě desátých narozenin. Za relativně minimální časový úsek se u Renneho změnilo asi úplně všechno. Od kapely přes set-up až po samotnou tvorbu.
Dang vstoupil na pole punk rocku trochu nešťastným vyjádření, které mu mají mnozí za zlé. Publikum se proto rozdělilo na dvě části, kdy jedna jeho set sledovala téměř narvaná až na zábranách a druhá nedůvěřivě z uctivé vzdálenosti. A někde na pomezí toho všeho od zvukaře my. I přes jistou naivitu tvorby šlo o set, kterému nechyběla energie a nasazení, které poháněli i dřívější spoluhráči z My Hard Lesson.
Následoval slot, který začínal připomínat loňské nedělní hvězdné války, ve kterých se na dehydratovaný dav hrnula jedna kultovka za druhou. Tentokrát bylo menu úspornější, zato pořád dost chutné. Jako první se v battlu rovnocenných headlinerů představili Bad Religion, které ale trochu pofuckoval zvuk. Zábavněji a zapamatovatelněji nám z poměřování hvězdných statusů vyšli The Hives, kteří jako vždy v elegantním zábavním modu peekovali závěr druhého a asi nejnabitějšího dne.
Poslední den festivalu jsme se podobně jako většina areálu pohybovali někde na stupnici fyzické agonie a absolutní euforie. A to i přesto, že nás hned na úvod dne moc nepotěšili Counterparts, kteří se za zvláštního moodu vydali jen na 20 minut, jako by toho dne snad nechtěli v Táboře ani být. Údajně za to mohly problémy s in eary a neúnosné vedro i pro samotné vystupující. Na vlně nostalgie nás pak v tom nejlepším slova smyslu provedli Silverstein.
Po celou dobu jsme pociťovali takový ten nekritický dojímající se vibe. Možná je to tím, že už máme ty tři křížky na krku, a nebo tím, že jsme se mezi všemi těmi hity našeho mládí dočkali i coveru na „One Step Closer“. Bylo to tuze hezký.
Do současnosti nás pak přivedli Crystal Lake, kteří se na druhý pokus dočkali své premiéry na Mighty. Poprvé u toho měl být ještě fantom Rio, kterého v šicích kapely nahradil snaživý John Robert Centorrino.
Opět slušná vichřice, ale na Rokáči jsme se bavili trochu víc. Možná to bylo výraznějším zvukem, možná větší energií v předních řadách (ale respekt všem, co se ždímali do posledních procent lidských baterek!) a možná i díky komunikaci mezi songy, kde to byl trochu maglajz a John musel občas ustoupit svým déle hrajícím spoluhráčům.
Svoje dokonalé šílenství zas jednou prokázali Get The Shot, kteří rozpálenou půdu po Crystal Lake definitivně zapálili. Soudě dle jejich dosavadních tuzemských vystoupení se tenhle výkon rovnou zařadil do zlatého fondu. Chybělo už snad jen legendární moshující křeslo. JP a jeho parťáci na nic nečekali a okamžitě došlo na hecovačky ke stage divingu, nepokojům a ultra violence.
Jinak se však jednalo o přátelské vystoupení na pomezí drtičky a wrestlingu. Lezlo se taky po stagi a dokonce se vysekla i místní securitka, která místo pěstí rozdávala davu vody kvůli přímo neúnosnému dusnu. Světlice svítila na cestu a GTS si řekli na Mighty o dělené první místo s generačními předchůdci Authority Zero.
Nedělní termín byl neúprosný, stejně jako pracovní povinnosti v kombinaci s totálním vyčerpáním. Poslední kapelou, kterou jsme na MS 2024 stihli, byli legendární Agnostic Front. Souběžně s prvními songy jsme mezitím zjistili, že se za pár dní objeví v Česku znovu, tentokrát na Fajtfestu. Hardcoroví kmeti přišli evidentně za dobrého rozmaru, čemuž přispěla i neskrývaná oslava frontmana Rogera. Příjemný set, který však odvál stejně rychle jako závěrečné dýmovnice.
Dojmy z letošního Mighty ale zůstavají veskrze velice pozitivní. Zlepšená technicko-produkční stránka ukázala, že tým Mighty Sounds má stále ambice posouvat se a vracet se na dříve dobité pozice, které bychom jim za Klubovnu moc přáli. Proto report uzavíráme zvoláním: „Jezděte na Mighty, je tam zase moc pěkně!“
Text // Gumi & Hadrabák
foto // Lukáš Kollarík
