Majkláč: Dnešní kapely to mají mnohem těžší. Skrytý místa vznikaly tak, jak ještě žádná jiná nahrávka v naší historii (Rozhovor)

Majkláč: Dnešní kapely to mají mnohem těžší. Skrytý místa vznikaly tak, jak ještě žádná jiná nahrávka v naší historii (Rozhovor)

Patří mezi nejvýraznější postavy pohybující se mezi světy kytar a mainstreamu. Před lety založil Bandzone.cz, který se na dlouhé roky stal jedním z nejvýraznějších hybatelů domácí klubové kultury, po čase výrazně pronikl i do středoproudu, ale i přesto nikdy nezanevřel na domovskou kapelu, která zásadně ovlivnila tuzemskou scénu – The.Switch.

Ku příležitosti releasu nové a velice povedené desky Skrytý místa jsme proto Majkláče vyzpovídali. Došlo na aktuální témata, ale nechybí ani ohlédnutí na úplný začátek, kdy měli kluci z Příbrami velké plány a sny, které se jim postupem let dařilo plnit. Nebo se k nim alespoň na dotek přiblížit.

Ahoj, Majkáči. Díky, že jsi přijal pozvání do našeho rozhovoru, a nemůžu začít jinak, než otázkou na novou desku Skrytý místa. A musím říct, že mě příjemně překvapila. Cítím z toho sílu, jakou jsem u Vás dlouho neviděl. Přitvrdili jste, zní to přímočařeji, agresivněji. Jak probíhal proces tvorby nové desky? A co Vás během té doby nejvíce ovlivnilo?

Já jsem mile překvapenej, že, podobně jako ty, i ostatní fanoušci a lidi z branže zmiňují tu sílu našeho nového materiálu. Tahle deska vznikala tak, jak ještě žádná jiná v naší historii. Kdybych to hodně zjednodušil, jedna polovina jsou v podstatě ty nejlepší b-sides z našeho šuplíku a druhá polovina jsou singly, které jsme vydali v posledních třech letech. Ty věci vznikaly mnoha různými způsoby, ale co je pro ně společné, je zejména práce producenta Filipa Vlčka. Spolupracovali jsme v oblasti hudební produkce i s Damianem Kučerou ze Skywalker nebo na jedné věci s Danem Hudčekem z Reality, ale sedm věcí z deseti jsme dotahovali do finálních podob hlavně s Filipem. Do některých věcí zasáhl i dost autorsky, např. ve skladbě „Uprostřed ničeho nic” vymyslel celý refrén a ve skladbě „Země zemí voní” přišel s nápadem na závěrečný heavy riff, kterej celá kapela zbožňujem. Filip také přinesl dost nápadů na vokální linky a jeho vedení Sthepy při nahrávání vokálů prý také bylo to nejlepší, co náš frontman zatím zažil.

Zmiňuješ, že šlo z části o nejlepší b-sides z Vašeho šuplíku. Z jak velkého kreativního šuplíku bylo v tomto případě taháno? A kolik songů zůstalo za branou releasu? Plánujete případně nějakou deluxe verzi?

My máme kapelní SoundCloud účet a tam se prostě štosují všechny možné demáče a nápady. Myslím, že jsme vybírali z celkového počtu asi 30 nevydaných motivů a skladeb. Z nich prvním sítem propadlo asi 12. Ty jsme pak prošli s producentem Filipem Vlčkem a ten nám napsal ke každé svůj pohled. To byl základ pro užší síto, kterým nakonec propadlo těch finálních 5. Některé skladby byly až osm let staré a čekaly celou tu dobu na svůj release. Např. „Země zemí voní”, ale i základ „Uprostřed ničeho nic”. 

2023 vnímám jako rok české textařiny v kytarový muzice. Vyšlo tu spoustu skvělých desek v češtině, které bych na lokální scéně zařadil mezi ty vůbec nejlepší (mj. Sorry Holka, Empty Hall of Fame, Good Times Only). Vnímáš to stejně? A nastává doba, kdy mohou i mladší fanoušci tenhle element víc docenit?

Já poslouchám hodně české hudby, asi hlavně proto, že stále udržuju komunitu Bandzone.cz a mám tedy k těm českým projektům hodně blízko. V RedHead Music, hudební agentuře kterou spoluvlastním a která zastupuje kolem 40 převážně mainstreamových umělců, máme také víc jak 90% český zpívajících. Moje vnímání nárůstu českých textů je tedy hodně zkreslené. Ve svém pořadu Majkláčova pitevna ale neustále do češtiny české kapely tlačím. Tedy alespoň ty, které mají primárně lokální ambici a dle toho i nastavené priority. Sorry Holka je boží název kapely. Neznám je, to si musím hned naposlouchat! 😀 

Nejde si nevšimnout, že se okolo motá poměrně dost mladších lidí. O klip k singlu „Kolo kolo” se Vám nedávno postaral Dominik Fencl ze Severals, produkci alba si vzal na starosti Filip Vlček z John Wolfhooker, na desce se podílel i Damian Kučera ze Skywalker, jako modelku nového merche můžeme vidět Adrianu Krátoškovou. Jak moc bedlivě sledujete tuhle „corovou” generaci a jak moc Vás inspiruje?

Já sleduju hlavně tu profesní část té komunity. Tedy lidi, kteří prokázali jakýkoliv talent a zároveň mají určité porozumění pro to, co se s The.Switch snažíme tvořit. Nejde mi ani o to, že jsou součástí corové generace. Jsou to prostě mimořádně talentovaní lidé s fresh myšlením a nejsou ještě zabředlí v nějaké rutině, protože se nedávno vyloupli do první ligy a teď mají všechnu tu víru, energii, chuť a zápal. Pracovat s takovými lidmi je velmi nabíjející, zábavné a osvěžující. My hrajeme už opravdu hrozně dlouho, ale duchem se snažíme zatím nezestárnout. Spolupráce s Damianem a Filipem nám v tom hodně pomáhá. 

Teď to úplně generačně otočím, protože jsem vyrůstal na kapelách jako Vy, Gaia Mesiah nebo Cocotte Minute. Jak vzpomínáš na tuhle éru, kdy běžel Pomeranč a peakoval českej crossover? 

Vzpomínám na to, jako na malej zázrak. Když jsme jako kapela začátkem nultých let šli docela rychle nahoru, vůbec jsem si to tehdy nepřipouštěl, neregistroval jsem to a ani jsem si to kdovíjak nebyl schopný užívat. Až dnes jsem schopen docenit, co vše se nám kdysi před dvaceti lety vlastně podařilo s tou hudbou, kterou jsme tehdy hráli. Byla hrozně nestravitelná, divná, naše texty totálně abstraktní šílenosti, nemělo to moc dobrej zvuk. Kolem nás rostla nu-metal scéna a mně se zdálo, že všichni jsou strašně dobří, mnohem lepší než my. Pak jsme jeden rok vyhráli asi čtyři soutěže kapel a tam jsem si řekl, když nám David Koller nebo Radim Hladík předávali hlavní cenu, že možná se fakt něčím vymykáme, a trochu získal sebevědomí. 

Myslíš, že to ty dnešní kapely a generace, kterou se snažíme reprezentovat i my, má teďka s možnostmi na prosazení těžší? Na jednu stranu tu už nefunguje v podstatě žádnej televizní kanál a pořad, který by to mapoval, na druhou stranu Vy jste zase neměli platformy typu Spotify nebo Apple Music.

Mají to mnohem těžší. Je mnohem větší konkurence a zároveň mnohem méně mladých lidí, kteří by se aktivně zajímali o hudbu. Když se podíváš na strom života a počet lidí ve věku mezi 15 – 23 lety před 20 lety a dnes, je to zlomek. A tenhle zlomek má oproti devadesátkám mnohonásobek možností, jak trávit svůj volný čas. To vše snižuje potenciál toho prostředí a prosadit se v něm a získat kritické množství fanoušků, kteří by dokázali zajistit nějakou funkční ekonomiku kolem kapely, je fakt skoro zázrak. Občas se ale zázraky stanou a musíme v ně věřit, jinak bychom ustrnuli na místě.

Když bych Ti hodil na plac Satisfucktion, Cocotte Minute a Gaia Mesiah, jaká z těch kapel Ti teď přijde v nejlepší formě a nejvíc relevantní? 

V nejlepší formě jsou jednoznačně Cocotte Minute. Martin to drží pevně v rukou, má jasnou vizi, pořád to je pro něj obrovská priorita, a to i teď, když má už početnou rodinu. Pořád usiluje o posun, nepolevuje ani na moment a, i když je to pro jeho kapelu občas určitě náročný, je strašně výkonným motorem celého dění. U Satis nebo Gaii tenhle narvanej osmilitr s dual turbem není. A i když jsou mi tyhle dvě kapely hudebně i textově mnohem bližší, vidím, že Zellerovu tempu nestačí. Stejně jako naše kapela. Ale třeba deska, co teď vydali, Satis je naprostá lahoda. Takový kompozice a aranže by zase Cocotte Minute dohromady, myslím, nikdy nedali. 

Souhlas. A musím říct, že mě deska Satisfucktion, podobně jako ta Vaše, hodně příjemně překvapila. Ale zpátky k Vám. Připadá mi, že jste měli vždycky celkem propracovaný storytelling okolo kapely. Vybavuju si třeba cestu do USA a následný dokument. Cesta do USA je snem mnoha kapel, ale málokomu se to poštěstí. Jak se zpětně za touhle metou ohlížíš? Je to něco, co dokáže kapelu reálně posunout? Nebo je to spíš takový to přání z bucketlistu, který funguje jako splněný sen a motivace?

Byla to pro nás hodně psychologická věc. Ze strany techniky, nahrávacích místností nebo producentů už úplně v pohodě držíme se světem krok. Alespoň v té tvrdé hudbě ano. Chybí nám ale víra, motivace, odvaha… a to je něco, co jsme si, myslím, tou zkušeností v Seattlu hodně boostli. Když jsi ve studiu, kde před tebou točila Nirvana nebo Norma Jean, najednou se z těchto bohů pro tebe stanou jen normální, tobě podobní kluci, kteří mají sen a mlátí do kytar. Můžeš pak začít snáz věřit, že můžeš taky natočit tak fenomenální alba jako oni, lépe jim porozumíš. Zejména tím, že pochopíš a poznáš lépe kontext, v jakém legendární nahrávky vznikaly. Já jsem každý večer trávil povídáním si s naším producentem Johnem Goodmansonem. Mám pocit, že to ve finále bylo to nejcennější, pro co jsem si do USA dojel. Strašně moc bych chtěl tuhle zkušenost doporučit co možná nejvíc českým muzikantům, opravdu to dokáže hodně zacloumat s mindsetem a člověk se odtamtud prostě vrátí jiný.  

Vidíš tedy největší rozdíl spíše v té mentalitě než samotné auře studií a zemí, kde se natáčí? Každopádně je mi sympatickej ten mindset, že jste to asi evidentně brali jako investici do sebe, která se vrátí postupně.

Ano, je to hlavně jiná míra té oddanosti. Američani jsou mnohem víc „commited”. Když se v USA rozhodneš mít úspěšnou kapelu, makáš na tom 24/7. Neexistuje skoro moment, kdy bys nemyslel na to, jak to dokázat, a neexistuje činnost, kterou bys dělal s jiným cílem, než posunout svoji kapelní kariéru. Mladé české kapely, se kterými jsem měl možnost mluvit, nemají vůbec představu o tom, co vše za práci za sebou mají ty zaoceánské kapely, které tu posloucháme a obdivujeme. U nás jsou mlaďoši schopni si stěžovat na to, že nemají peníze na produkci nového singlu, ale na jejich nohách vidíš limitované tenisky za 5K a na jejich Instáči fotky z exotické dovolené. Neříkám, že to je špatně, každý si žije nejlépe, jak umí, a snaží se si užít život. Je ale jasné, že když vše investuješ do jedné cesty, dojdeš po ní dál, než když jdeš po pěti cestách současně. To si myslím, že je i typické pro The.Switch. My milujeme hudbu, co děláme, i naše fanoušky, ale k tomu všemu děláme strašně moc jiných věcí, které nás stojí čas, energii i peníze. Rozhodli jsme se ale svobodně a tenhle život nás baví. Nebrečíme a nehledáme externality, které by mohly za to, že nejsme populárnější nebo prostě dál.  

Když se vrátíme úplně na začátek, tak Vás poslouchám vlastně od debutu „Beautiful”. V té době neskutečně skvěle znějící materiál, který zaujal svou energií i syrovostí. A strašně mě baví doteď! Vím, že se nesla i taková legenda, že jste si na tu nahrávku museli brát úvěr. Vrátíš nás do těch časů a přeneseš nás do tehdejší reality The.Switch?

Bylo to krátce po tom, co jsem se jako třetí ze čtyř členů kapely přestěhoval do Prahy. Měl jsem pocit, že celý svět mám najednou nadosah. Dvakrát až třikrát týdně jsme tehdy jezdili na tříhodinové zkoušky do naší zkušebny v Příbrami a pořád jak blázni dokola sehrávali riff za riffem. Koupil jsem si zrovna svoji vysněnou kytaru a svůj vysněný zesilovač Mesa Boogie a myslel jsem, že naše deska bude znít jako Sevendust a Limp Bizkit říznutý s Deftones. Abych to posychroval, půjčil jsem si od Lukáše Chromka, který dnes hraje s Ewou Farnou, druhou Mesu, protože prostě dvě Mesy do studia ještě nikdy nikdo určitě nepřinesl. Byl jsem tak naivní, ale zase neskutečně zapálenej! Věřil jsem, že víc zesilovačů a beden a na tom aspoň šest mikrofonů bude ta nejlepší cesta, jak dosáhnout mého vysněného amerického zvuku. Dnes samozřejmě vím, že jsem na to šel úplně blbě, a zpětně mi zvuk kytar na „Beautiful” přijde velmi špatnej, ale všechny tyhle ujetý nápady a naivní přesvědčení, o kterých jsem dokázal přesvědčit všechny kolem sebe, často vedly k věcem, který ostatní nedělali. 

Povedlo se a máte na scéně pevné místo už 27 let. Pro spoustu lidí ze scény jste se stali vzorem a motivací. Ostatně třeba i náš oblíbený Fajtfest Vás uvádí jako jednu z největších motivací. Jak sami vnímáte tu porci práce, co už máte za sebou. A jak k tomu vlastní odkazu přistupujete?

Asi s čím dál tím větší pokorou. Je pro nás čím dál těžší něco vydat a opravdu si za tím stát. Máme na sebe veliký nároky a po tolika letech hraní, kdykoliv něco pouštíme mezi lidi, trváme na tom, že ta zkušenost v tom prostě musí být slyšet. Takže tenhle odkaz je spíš určité břemeno. A ta porce práce, to prostě byla zábava. My jsme nikdy neměli nějaké jasné cíle ani ambice. Jsme v kapele přátelé, co spolu rádi tráví čas hraním písniček, které dáváme spolu dohromady. Milujem i ty úplně nejméně povedené koncerty, kde fakt přijde jen pár desítek lidí. My bychom to milovali i kdyby nepřišel ani jeden. Prostě bychom si spolu zahráli ty svoje pecky a užili si tu společnou chvíli. Myslím, že to, že i po 27 letech hraní si po cestě do Ostravy ani nezapnem rádio, protože si prostě máme stále co říct a baví nás spolu být, je to nejcennější na tom všem. Když člověk stárne a má už rodinu a práci nebo podnikání, a přesto je pořád součástí nějaké kapely, věřím, že tohle jsou právě ty nejhlavnější motivace si to hýčkat a udržovat dál.

Teď jedna třaskavá a pro Tebe vlastně pracovní otázka. Skončilo Ulož.to, kde se daly stáhnout i Vaše desky. Ty působíš mj. jako vydavatel v Redhead Music, ze kterého se má stát (nebo dokonce stal) plnohodnotný label. Jak zpětně tuhle roli pro českou hudbu vnímáš? Na jednu stranu to byl trochu steal, ale taky zdroj muziky pro fanoušky, kteří tam narazili možná i Vaše starší nahrávky.

Já vůbec Ulož.to nepoužíval, takže neznám kontext. Nikdy jsme nebojovali proti šíření naší hudby jakýmkoliv způsobem. Tím, že jsme DIY kapela, která neměla nikdy moc příjmů z prodeje desek, nevnímali jsme P2P sítě nebo torrenty jako jakoukoliv hrozbu, spíš naopak. Nemohu tedy moc posoudit, jakou roli pro CZ hudbu Ulož.to mělo a jaká ztráta bude jeho uzavření. S ohledem na svoji práci se čím dál tím víc zabývám řešením práv a licencí spojených s autorským právem a jsem určitě pro nějaký společenský konsenzus. Věřím, že osvěta v oblasti autorského práva je důležitá. Já jsem DIY muzikant, ale je zde velká skupina profesionálních songwriterů a textařů, kteří si zaslouží jistou ochranu a pomoc, aby se mohli dál rozvíjet a růst. 

Dost se řeší role a úloha Spotify. Kritici tvrdí, že platí málo, podpůrci zase oceňují dostupnost. Jak to vnímáš z pohledu aktivního muzikanta?

Já poslouchám Spotify denně hodiny a hodiny. To, že mě to stojí v nějakém rodinném tarifu asi 70,- měsíčně mi přijde fakt alarmující. Za takovou službu a přístup k hudbě bych platil klidně desetinásobek. Každopádně hudební trh je docela flexibilní a najde si svoje cesty. Umělci budou tvořit, lacino distribuovat mnohem efektivněji než kdy dříve a naučí se si vydělávat další přidruženou činností. Rozhodně Spotify liberalizovalo trh a hlavně ho absolutně zglobalizovalo. Tedy spotřebitelé mají teď nekonečný zdroj úžasné hudby a muzikanti jsou pod obrovským tlakem dělat lepší věci, které mohou uspět v té šílené konkurenci. Tenhle tlak ale vnímám jako pozitivní. Může pak vzniknout více opravdu promakaných a zajímavých a originálních děl.

Ještě jedna otázka k té vydavatelské části. Za dobu, co existuje Bandzone.cz, se fanoušci často ptají, jestli je reálné celej ten katalog nějak převést na Spotify. Je tam spoustu nahrávek, které jsou momentálně dostupné v podstatě jen u Vás, a určitě by bylo zajímavé to nahrnout na další platformy. Tedy pokud to reálné je.

Myslím, že by to byla velmi složitá autorsko-právní otázka. Ty nahrávky stále někomu patří a bylo by skoro nemožné získat od všech souhlasy, abychom něco takového mohli udělat. Mnohem raději bych našel nějakého partnera nebo nadšence, který by mi pomohl přivést Bandzone.cz do nové éry. Hodně to zjednodušit, technicky přiblížit dnešním uživatelům a nabídnout české scéně funkcionality a informace, které globální služby jako Spotify nebo YouTube nabídnout nemohou. 

A na závěr se přeneseme na rodnou hroudu, do Příbrami. Jak často se tam teď dostaneš? My jsme tam loni dělali pár koncertů, ale bylo vidět, že je tam potřeba zase rebudovat kytarovou infrastrukturu, protože tam jede hlavně rap. Cítil jsi to podobně? A jak silná základna Vám po těch letech zbyla?

Příbram, stejně jako každé jiné město, je hodně ovlivněna tím, co tam tvoří ta nejaktivnější část mladých lidí. Tedy těch, co jsou na střední škole a mají kolem sebe silné komunity, které mladé muzikanty mohou v začátcích podpořit. Vím, že to tam po nás na čas trochu přebrali Pawnshop, kteří tam trochu něco vybudovali, ale taky už s tím sekli. Dnes doba přeje rapu, to je přirozený vývoj. Nu-metal, crossover a další tvrdší styly jsou teď trochu v pozadí a pro mladé lidi nejsou tak přitažlivé jako rap, který je aktuálně fenoménem. Je to trochu o trpělivosti. Mladí jsou velmi aktivní, ale zase u ničeho dlouho nevydrží. Je otázkou času, kdy teens začnou zase bavit kapely a rock. My měli s The.Switch to štěstí, že jsme se na jedné takové trendové vlně trochu svezli. Jsem za to moc vděčný. Teď bych si moc přál, aby se v Příbrami objevila opět nějaká mladá kytarovka a navázala by na E!E!, náš a následně Pawnshop odkaz. Už by to chtělo!

Tak držíme nejen Příbrami, ale hlavně Vám palce. Díky za rozhovor, moc mě bavil. Máš závěr pro naše čtenáře a Vaše fanoušky nějaké poselství?

Poselství asi ne. Chtěl bych poděkovat hlavně tobě a Klubovně za vše, co pro scénu děláte. Celý život se snažím dělat vše, co by mohlo zlepšovat podmínky pro klubové kapely, snažil jsem se je vždy vzdělávat, loboval za ně, vlastně i Bandzone.cz měl přesně tenhle cíl. Vše zpřehlednit a vytvořit prostředí vhodné pro spolupráce napříč scénou i žánry. Už mi ale, jak stárnu a jsem na to sám, trochu docházejí síly, a proto strašně cením kohokoliv mladšího, kdo zastává stejné hodnoty a scénu sjednocuje. A to přesně Klubovna dělá a já za to dávám fakt všechny palce nahoru. Děkuju za to i za tenhle moc příjemnej rozhovor! 

Všem vám přeju skvělej rok plnej hudby, která bude povzbuzovat, povznášet, dojímat a inspirovat!

SLEDUJ KLUBOVNU 

FACEBOOK

INSTAGRAM

YOUTUBE

SPOTIFY

Autor // Gumi

Když jsem se rozhodoval co budu chtít dělat ve volném čase, Klubovna byla jasnou volbou. Více nejen o mne, ale o celém týmu Klubovny zjistíte v sekci NÁŠ TÝM.

klubovna logo banner

13. 2. 2013 – v toto na oko banální datum vzniklo něco, co z původního skromného a ne úplně sebevědomého článku přerostlo v nynější podobu. Právě v tento den totiž světlo světa poprvé spatřila Klubovna. Z původně hudebně publicistické rubriky na jednom z webzinů vznikl samostatně soběstačný projekt, který se však snaží navázat na původní ideu. Nedělat ze svých fanoušků pouhé bezduché konzumenty, ale aktivní součást celého mimořádně interaktivního projektu.

Sleduj nás na: