Life: Gender není žánr, před Futurem nám bylo trochu trapně

Life je začínající punk rocková kapela z anglického městečka Hull, která letos zahrála v Praze poprvé a to v rámci showcase festivalu Nouvelle Prague. I skrz krátký showcasový set si našli své fanoušky a Futurum při jejich vystoupení parádně ožilo. Jaké jsou jejich politické názory a sny? Jaké to je mít holku v kapele? I to se dozvíte v rozhovoru níže, který vznikl nad našimi podvečerními drinky v jedné ze smíchovských restaurací.

Včera jste hráli v rámci Nouvelle Prague ve Futuru. Jak byste zhodnotili koncert? Reakce publika, atmosféru..

Mez: Byla to skvělá show. Jsme v Praze poprvé, hodně jsme se sem všichni těšili. A večer se vydařil, super světla, super zvuk. Fakt jsme si to užili.

Stewart: Prostor a budova jsou nádherný.

Mez: Jo! Dneska jsme si prošli i nějaké památky. Praha je krásná.

Mohli byste se českým fanouškům, kteří vás neznají nějak představit? Jak byste charakterizovali svou hudbu?

Mez: Myslím, že jsme hodně energický alternativní punk. Nebojíme se v textech mluvit o věcech, o kterých by se mluvit mělo a které se nás dotýkají a jsou nám blízké. Snažíme se i pomáhat a nějakým způsobem lidi ovlivnit. Jsme z komunit, co se zabývají určitými tématy a problémy. Například Stewart má i charitativní organizaci The Warren Charity, která se snaží pracovat s mladými lidmi. Jsme vůči okolí taková otevřená rodinná kapela.

Stewart: Jsme z Hull v Yorkshire. Je to město, o kterém moc lidí neví. Je docela malé, ale postupně se modernizuje.  Jsme hodně pyšní na to, odkud jsme. Snažíme se i podporovat zdejší kapely, jsme taková komunita.

Živíte se hudbou? Jaká jsou vaše civilní povolání?

Stewart: Hudba je pro nás full-time job. Kapela je naše práce, ale nevyděláváme dostatek peněz na placení účtů a nájmu, takže každý máme ještě svou hlavní práci. Jak Mez už řekl, já dělám projekty v The Warren. Máme, mimo jiné, i studia pro mladé lidi, kteří si klasické studio nemohou dovolit, vytváříme různé projekty a děláme super věci.

Lydia: Já a Stewart jsme si teď otevřeli prodejnu s cédéčkama.

Mike: Já pracuju v baru.

Stewart: Lydia taky pracuje v baru! Takže jo, máme normální práce, abychom potom mohli dělat i to, co milujeme a při tom měli na živobytí a neumřeli hlady. Možná sto změní příští rok. (smích)

Lydia: Možná nikdy. (smích)

Jak hodnotíte přítomnost holky v kapele?

Stewart: My jsme Lydiu chtěli do kapely především proto, že byla nejlepším hráčem na basu, jakého jsme znali; a nemělo na to vůbec vliv, jestli je holka nebo kluk. Je to skvělá muzikantka a skvělý člověk.  Ale určitě má přítomnost ženského prvku v kapele svoje pozitiva. V kapelách moc holky vidět nejsou a občas se dozvídáme, že jsme někoho i inspirovali k tomu, aby v kapele ženy měli.

A jak to vidíš ty, Lydie?

Lydia: Jsem vděčná za to, jaký kluci jsou. Hodnotí mě podle toho, jak hraju a jako člověka. Nechlubí se tím, že mají v kapele holku. Nezáleží na pohlaví, ale na výkonech a charakteru.

Stewart: Ani o tom vlastně nijak víc nepřemýšlíme. Jsme asi největší kapela z našeho města a je fajn, že můžeme inspirovat a nějak ovlivnit další kapely, že mít v týmu holku je super a je to vlastně úplně normální.

Lydia: Je fakt, že se to postupně stává běžné a víc a víc lidí to bere tak, že je to vlastně úplně normální. Ženy v hudebním průmyslu moc nejsou a je to problém.

Mick: Občas za námi i po show mladý holky přijdou a říkají, že se jim naše hraní tak, jak tu sedíme, moc líbilo. Ten feedback je důležitý a my postupně vidíme, jak se to mění.

Stewart: Nedávno jsme hráli na jednom festivalu a před všema fanouškama v první řadě stála asi osmiletá holčička. Celou dobu koukala jen na Lydiu. Třeba jí ten večer změnil život, třeba si řekla, že jednou tam bude stát taky. Ženy by měly být v hudbě víc vidět, protože gender není žánr. Když je ženská kapela, lidi mají tendence to popisovat jako ženskou kapelu. Ale to přece není  žánr.

Maze: V Anglii je i kampaň na podporu žen v hudbě. Aby se například na festivalech trochu vybalancoval poměr žen a mužů u vystupujících.

A když se rozhodujete  o nějakých kapelních věcech, vnímáte rozdíl mezi ženským pohledem na věc a tím mužským?

Stewart: Ani si nemyslím. Každý máme jiný pohled na věc, protože jsme rozdílní.  Nijak to nezáleží na pohlaví.

Lydia: Myslím si, že moje ženská přítomnost trochu mění to, jaký mají ke mně obecně kluci přístup. Možná to ani neregistrují, ale já si všímám takových těch malých rozdílů. Chovají se jinak ke klukům v kapele a ke mně.

Mez: Jo, to je hodně velká pravda. Lidi občas přijdou a řeknou „Miluju ženy hrající na basu“ a Lydia často odpoví „Nejsem žena hrající na basu. Jsem prostě hráč na basu“ (těžko přeložitelné „I’m not a female bass player, I’m just a bass player“).

Stewart: Včera, když jsme přijeli před Futurum, potkali jsme venku nějaké kluky a všichni nám potřásli rukou, ale Lydii ruku políbili. To pro nás bylo trochu trapné.

Jakou hudbu jste měli rádi díky svým rodičům? Co jste poslouchali jako teenageři?

Mez: Mick a já jsme bráchové. Hodně jsme byli ovlivnění našim tátou, hudbou, kterou hrál a měl rád.  Takže kapely jako The Clash, Sex Pistols a sedmdesátkový punk byli to, co jsme poslouchali nejvíc.

Stewart: Mají dokonce svýho tátu i jako tetování!

Mick a Mez ukazují tetování obrysu hlavy na rukou.

Mez: Hodně nás ovlivnil. Vždycky nás vyzvedával ze školy a celou cestu domů jsme měli nahlas puštěnou muziku až auto skákalo. Táta nás hodně inspiroval i v psaní textů.

Mick: Náš táta byl blázen, hodně hudbu prožíval a když vidím Meze, když skáče na pódiu jako totální šílenec, uvědomím si, že ten táta nás vážně hodně ovlivnil i v tom, jak hudbu prožíváme.

Lydia: Moje mamka je taková křesťanská hippie (všichni se smějí). Má ráda umělce jako Joni Mitchell, Bob Dylan … Jejich desky  u nás doma hodně hrály.

Stewart: Moji rodiče nebyli moc hudebně založení. Ale vyprávěli mi historky o mém dědovi, který zemřel, než jsem se narodil. On hudbu miloval. Vyráběl si dokonce i vlastní hudební nástroje.. Ale když tak o tom teď přemýšlím, tak moji rodiče poslouchali hlavně rádio. Ale můj táta mi vlastně ukázal, jak zacházet s vinyly, abych je nepoškrábal, jak je dát do gramofonu a jak je držet. Moc jsem si neuvědomoval, že on byl právě ten, kdo mě to naučil. Poslouchal hodně pop. A i když jsem já spíš do punku, byl jsem popem hodně ovlivněný. Ten pop z osmdesátých let mám pořád hodně rád.

Kdo u vás píše texty? Jsou občas hodně politické.. Kdo je nejvíc „nasranej“, když jde o politiku?

Mick: Nasraný jsme všichni.

Mez: Texty píšu já s Mickem, takový ty textový základy. To, co píšeme, se zpravidla odvíjí od toho, co se okolo nás děje. Je to hodně aktuální; o tom, co se zrovna děje ve světě a s čím nesouhlasíme. Ale není to vždy jenom o politice. Do našich textů se logicky promítají i naše osobní životy – rozchody, smutný období, mentální problémy …. Hodně našich textů je plných obav, znepokojení a to proto, že žijeme ve světě, který se potýká s velkým množstvím problémů, o kterých se my nebojíme mluvit a nebojíme se k nim skrz muziku vyjádřit svůj názor.

Stewart: Občas mám pocit, že když kluci píšou texty o jejich životě, jsou to texty i o mém. Asi je to proto, že se známe a trávíme fakt hodně času spolu. Takže když napíšou text o sobě, je to text i o mně a o Lydii. Mluví za nás za všechny. Což je super. Občas si poslechnu nějakou naší starší písničku a uvědomím si, že to znamená mnohem víc, než jsem si tenkrát myslel. Jsme hodně propojení. Je to jako veřejný deník, haha.

Co konkrétně vidíte jako největší politický problém poslední doby?

Mez: Největší problém podle mě je vzrůst zloby a zuřivosti. Všichni se něčeho bojí. Spojené království odstupuje z EU, Donald Trump,.. Myslím, že momentální politická situace je hodně ponurá. Dějou se špatný věci. Lidi se potýkají s různými problémy, které mají politické následky.

Stewart: V Anglii je to občas i tak, že i přesto, že lidé mají dobrou práci, stále nemohou uživit rodinu. Pracujeme s lidmi žijícími na ulici. Když se takoví lidé potýkají s něčím závažným, často za to ještě bývají potrestaní. Jsme součásti takového světa. My se ale snažíme s naší nadací The Warren Charity těmto lidem pomáhat. Vláda a politici měli tyto lidi poslouchat …

Tak teď trošku optimismu.. Jaký je váš největší hudební sen? Čeho chcete dosáhnout?

Mick: Všeho, co půjde…

A konkrétněji?

Stewart: Cestovat.

Mick: Určitě.

Mez: Máme fakt hodně rádi cestování; nové zkušenosti, zážitky z různých zemí, komunit, poznávání nových lidí, získávání nových přátel… Hudba nás bude bavit, dokud budeme žít.

Lydia: Politika lidi rozděluje a hudba je zase spojuje. Chceme šířit pozitivní message.

Stewart: Bavili jsme se o tom včera.. Zase se trošku vrátím k té politice. Hrajeme i v zemích, kde je politika hodně špatná a kde s ní lidi moc nesouhlasí. Chceme lidi hudbou spojovat. Pořád chceme jet hrát třeba do Ameriky, i když absolutně nesouhlasíme s jejich prezidentem. Protože je tam pořád spousta dobrých lidí. Chceme vydat druhé album, na které chceme být pyšní. A v budoucnu další. Chceme se podívat do zemí, kde jsme ještě nebyli. Prostě chceme naplno pokračovat v tom, co děláme. Není to o penězích, je to o našem společném dělání něčeho, na co budeme fakt pyšní, co nás všechny baví a co životně bezmezně milujeme.

Life se pár dní po příjezdu do Anglie vrhli na nahrávání druhého alba, které v příštím roce představí i českým divákům.