Křížem krážem Evropou. Skryté kytarové poklady za branami letošní Eurovize

Teprve minulý víkend se nám v Praze naskytla příležitost objevovat hudební talenty napříč Evropou v podobě festivalu United Islands of Prague a už nám na dveře klepe další příležitost – Eurovision Song Contest – (Eurovize). A jelikož jsem si moc dobře vědoma, že tohle slovní spojení je pro část hudební komunity stále jako rudý hadr na býka, než na mě vytáhnete louče a vidle, dovolte mi říct jedno – já VÍM, že je tam abnormálně vysoká koncentrace cringe. To ale ani zdaleka neznamená, že se mezi všemi těmi flitry, levnými triky a „wtf“ momenty občas nezablýskne poklad, který stojí za vaši pozornost. A přesně proto chovám tuhle hudební olympiádu v lásce.

Přirovnání k největší sportovní události sem nesázím lehkovážně. Vždyť právě Eurovize je každým rokem tím nejsledovanějším nesportovním eventem se spletitou a dlouholetou historií. Samotnému finálovému vyvrcholení již 68. ročníku, kterého se dočkáme v sobotu ve švédském Malmö, však předchází několikaměsíční procesí pod taktovkou EBU i státních delegací. Než se tak celkem 37 účastníků mohlo vydat na ono ostře sledované pódium, museli si svůj post reprezentanta vydobýt v rámci národních kol jednotlivých zemí. Jejich podoba pak záležela na rozhodnutí vysílací stanice daného státu – někdy probíhají interně, stále častěji však (jako tomu je ostatně poměrně nově i u nás) v rámci vysílaných živáků předvybraných zájemců. A tady teprve začíná ta pravá zábava. 

Pokud si totiž myslíte, že jsou v Eurovizi k vidění bizáry, vynásobte to třemi a máte barvitou představu o tom, s čím se tu můžete setkat. Zároveň však máte k dispozici téměř nekončící studnici nových interpretů napříč Evropou, mezi nimiž si určitě každý objeví nejeden poklad, o jehož existenci by jinak neměl ani tucha. Ne všichni však mohou být vítězi a spoustu z nich tak zůstane za branami onoho „velkého pódia“. Zasedla jsem tedy k počítači, prohrabala se více než 380 songy z 22 národních kol a dala dohromady pár jmen, ze kterých se letos sice všichni do Švédska nepodívají, avšak kytarovým fanouškům by rozhodně uniknout neměli. 

Vezměme to ale z pozitivního konce… Komu to letos klaplo? Koho uvidíme na našich obrazovkách?

Baby Lasagna – „Rim Tim Tagi Dim“ (Chorvatsko)

Nemůžu začít jinak než osobním favoritem. Tenhle chorvatský sympaťák přináší nejen headbangovací pecku kombinující heavy metal, pop a techno, která se vám do mozkových závitů zaryje hned na první poslech. Veze s ní i backstory jak z hollywoodského bijáku. Jen si to představ – jsi nezávislý umělec, co si dělá vše na koleni, prostě z lásky k hudbě. Z národního kola vypadne soutěžící, a tak na poslední chvíli dostaneš šanci jako náhradník. Na přípravu máš výrazně míň času než ostatní. Svůj první živák v telce zandáš na pána takovým stylem, že to celé vyhraješ s největším náskokem hlasů, jaký byl kdy v národních kolech zaznamenaný. A bum, najednou jsi jedním z favoritů na vítěze největší hudební soutěže na světě!

Kytary, chytlavý riff i příběh blízko každému mladému člověku nucenému opustit rodné místo za lepšími životními příležitostmi. No, nebudu lhát, dala bych pravou ledvinu za to, abych si mohla to závěrečné „oh-oh!“ zařvat spolu s davem v aréně.

Aiko – „Pedestal“ (Česko)

Mám radost, že tu letos můžu zmínit i naši českou stopu v podobě Aiko s poprockovým bangerem „Pedestal“. Ne nadarmo mezi svými vlivy zmiňuje kapely jako Arctic Monkeys, Yonaka nebo The Cranberries. A pokud něco moc dobře víme, například z loňského Rock for People, pak že Aiko umí udělat show. Těšíme se a držíme palce ve čtvrtečním semifinále!

Gåte – „Ulveham“ (Norsko)

Rock v Eurovizi najdeme ve všech jeho podobách. A tak jsou dalšími, komu se letos zadařilo, norští Gåte, kteří do soutěže po svých více než 20 letech kariéry přináší svěží nádech keltického folk rocku doplněného o promakaný atmosférický stage design a uhrančivý hlas zpěvačky Gunnhild Sundli.

Megara – „11:11“ (San Marino/Španělsko)

Posledním, avšak asi nejhlasitějším kytarovým zářezem na letošním ročníku Eurovize, je španělské uskupení Megara, které vás na první pohled zaujme nejen výraznou imagí kombinující černou a neonově růžovou barevnou paletu, ale také hlasitým, avšak stále přístupným alternativním metalem. Respektive, jak kapela sama svůj žánr definuje, „fucksia rockem“.

A co to San Marino tam? No, to se má tak. Megara sice pocházejí ze Španělska. Po víceletém snažení na domácí půdě se však rozhodli zkusit své štěstí jinde. A vyplatilo se. 

To jsou čtyři z mnoha šťastlivců, kteří dostanou šanci blýsknout se před řádově více než 160 miliony diváků. Kdo ale zůstal v prachu národních kol?

Cyan Kicks – „Dancing With My Demons“ (Finsko)

Finská mladá čtveřice kralující energetickému alternativnímu rocku s prvky elektra, která se z davu podobných kapel vyčleňuje především sladkým, a přesto silným hlasem zpěvačky Susanny Alexadra, to jsou Cyan Kicks. Jméno, které může být českému fanouškovi silně povědomé. Loni se nám totiž představili v Praze po boku Smash Into Pieces a zanechali za sebou více než kladné dojmy. Na své místo na stagi Eurovize však stále čekají. Ve finském národním kole Uuden Musiikin Kilpailu (kde jsme je mohli vidět už v roce 2022 se za mě o špetku lepším bangerem „Hurricane“) si totiž vysloužili „pouze“ čtvrté místo.

Smash Into Pieces – „Heroes Are Calling“ (Švédsko)

A když už jsme u Smash Into Pieces, hele, kdo se nám tu taky objevil! Takhle alt-metalová parta známá (nejen) pro své světélkující masky a laserové shows si za ty roky vysloužila masivní fanouškovskou základnu, a to nejen v domovském Švédsku. Jeden cíl však, zdá se, stále neklapl – vítězství v národním kole Melodifestivalen, kde jsme je mohli vidět celkem dvakrát. Letos se představili s prog-rockovou skladbou přívětivě zabalenou do popovějších vlivů s názvem „Heroes Are Calling“, která se bohužel ukázala být jen slabším odvarem loňské nadupané „Six Feet Under“. Tak možná do třetice všeho dobrého?

OLLIE – „My Friend“ (Estonsko)

Dalším, koho by se i přes mladý věk dalo nazývat „veteránem“ národních kol, je Oliver Mazurtšak známý pod uměleckým jménem OLLIE. V estonském Eesti Laul se představil už loni s opět trochu vydařenějším (čichám tady takový nešvar) „Venom“ a ačkoliv se tehdy dostal do finálové trojice, štěstí ho bohužel nakonec opustilo. Stejný osud ho čekal i letos, kdy finálový roztřel prohrál oproti nu-folkovým Puulup (které, fun fact, můžete vidět i na letošním Rock for People). Jedno se mu ale upřít nedá: jedinečný chraplák, přebornictví v breakdownech a mistrný alt rock mixující prvky popu, rocku a corovek.

Brother Apollo – „Bad Boy“ (Estonsko/Finsko)

A v Estonsku ještě chvilku zůstaneme. V line-upu se totiž letos blýskla i milá novinka v podobě původem finské pětice Brother Apollo. Svůj zatím jediný oficiálně vydaný song popisují jako „mix mezi Backstreet Boys a Bring Me The Horizon“ a upřímně? Nevystihla bych to líp. Jako jo, co si budem, lyrický masterpiece tady úplně nehledejte. Ale víš co, banger je banger. Kor když zavání vlivy kapel, jako jsou Electric Callboy, a řeže do toho tak, že vám málem odpálí repráky.

One Last Time – „Devil In The Detail“ (Lucembursko)

A na konec si hodíme jednu raritku. Chceš působit jako světaznalý hudební fanoušek? Líbí se ti čistokrevná kytarová nálož doplněná o synťáky pod vlivem kapel jako Daughtry? Jak je libo. Představuji Ti pětici One Last Time z Lucemburska, které se do soutěže vrátilo po dlouhých 31 letech.

Tak co, našli jste si nějakou skrytou perlu?