Horečka čtvrteční noci aneb pražská oslava Papa Roach (Report)
Kalifornská partička Papa Roach slaví 25. výročí od vydání svého přelomového alba Infest, ale jak už název turné Rise of the Roach napovídá, během své pražské zastávky předvedla, že její forma není zasypána čtvrtstoletí starým prachem – ba naopak, ze základu dávných hitů energicky povstává do své další éry.
Během probíhajícího evropského turné bývá večer s Papa Roach obvykle zahájen prostřednictvím lokálního DJe. V případě Prahy padla volba na kytaristu kapely Fall From Everest ukrývajícího se pod jménem DJ ŠatySVlečkou. Můj pozdní příchod byl odměněn riffem „American Idiot“ a ačkoliv nostalgické hity známé každému posluchači rocku možná zpočátku úplně nerozproudily krev v žilách, rozhodně alespoň zpříjemnily čekání na předskokany. Sportovní hala se postupně plnila a došlo i na menší přípravu na zbytek večera – opomenuty nebyly ani hity Papa Roach, kterých jsme se měli o pár hodin později dočkat v originálním znění. A aby DJ dostál svému jménu, dav rozpohybovala také skladba známá z bálu v pohádce Tři oříšky pro Popelku.
Američtí Wage War se své úlohy metalcorových předskokanů zhostili tak, jak se očekává – posluchači měli možnost pořádně si protáhnout ruce i krční páteř a po menší výzvě došlo na první circle pit. Na support si vysloužili poměrně dlouhý hrací čas – během čtyřiceti minut zasvětili do své tvorby posluchače, kteří na jejich koncert zavítali poprvé (a že jich dle zvednutých rukou byla většina). Rozehřátí dostačující, ale přece jen jsme tady všichni kvůli někomu jinému.
Následnou půlhodinovou pauzu jsem si krátila tím, že jsem medvědího bráchu Kačera nutila, aby mi svítil mobilem napříč halou, přes kterou naše tribuny oddělovali hemžící se švábi… teda, chci říct fanoušci. (Jako by těch zvířat už tak nebylo dost.) Mezitím byla v popředí stage natažena bílá plachta s tematickým černým švábem kryjící veškeré dění na pódiu. Bylo tedy jasné, že o parádní entrée je předem postaráno.
A taky že ano. Papa Roach nepotřebují sázet na jistotu a naplno spustili zcela nový singl „Even If It Kills Me“ z připravovaného dvanáctého alba. Ještě než se objevil na všech platformách, svou premiéru si odbyl živě na koncertu, který zahajoval evropské turné – až mě mrzí, že nezačali v Praze. Za plachtou se objevily siluety hrajících členů kapely, napětí se stupňovalo a po stržení plachty gradovalo davové uvítací šílení, které navíc podpořila pyrotechnika. A teplo se dostalo až na tribuny. Úvod s nedávno vydanou skladbou si může dovolit jen kapela, která má buď silnou fanouškovskou základnu, nebo frontmana, co umí bravurně pracovat s davem od prvních tónů. Troufám si říct, že Papa Roach mají obojí.
Frontman Jacoby má dar oživovat dav a vyvolávat v něm obrovskou dávku energie. Už během prvních songů sestoupil z pódia, aby se pozdravil s přední řadou. Jakmile zahlédl dva transparenty prosící o paličku, přání obratem vyplnil. Pokud se nezvykle uklidnil circle pit, podpořil jeho opětovné vyvolání. Nedostatek crowdsurferů? Žádný problém, Jacoby o ně požádá a vzápětí se zvedne jejich menší vlna. První odvážlivec navíc dostane za odměnu plácnutí dlaní. V polovině koncertu při „No Apologies“ vyzval sedící posluchače na tribunách, aby se zvedli – vždyť jsou přece na rockovým koncertě! Reakce je okamžitá, a přestože se část z nich po následujícím Tonyho sóle na bicí znovu posadí, jiní opravdu zůstanou až do konce stát a headbangovat. Dvakrát z jeho úst zazní, že tahle čtvrteční noc působí spíše jako sobotní párty – jenže zapomíná zmínit, že tomu tak je hlavně díky němu.
Přestože byl začátek koncertu strhující (jeden z vrcholů večera byl určitě hit „Getting Away With Murder“ nebo malá pocta Chesteru Benningtonovi prostřednictvím propašování časti textu „In The End“ během „Forever“), k opravdovému vrcholu se stoupalo až v jeho druhé polovině. Pomyslným předělem byl odchod kapely ze stage, zatímco probíhala projekce přednahraného videa vyjadřujícího se k prevenci sebevražd, což je téma, které kapela ve své tvorbě dlouhodobě reflektuje. Následně navázali písní „Leave a Light On (Talk Away the Dark)“, při níž se členové společně srotili v popředí pódia a fanoušci pomocí mobilů rozsvítili celou halu. Zřejmě nejsemknutější a nejdojemnější okamžik večera, který musel dodat naději snad každému z přítomných.
Možná stačilo cítit, že jsme všichni na jedné lodi, a hned začala panovat mnohem uvolněnější atmosféra (překvapivě to ještě šlo). Nebo to bylo prostě tím, že poté už Papa Roach servírovali jeden hit za druhým – zmíněný „No Apologies“ nebo třeba „Scars“ a „Help“. No a ty oslavy alba Infest? To nejlepší si nechali na konec! A to bylo v davu přítomno dost fanoušků, co jsou mladší než samotné album. Dvacetiminutový přídavek byl poctou Infest doplněný o covery Deftones nebo Limp Bizkit. Za zmínku stojí projekce během „Broken Home“ – vizuály promítané na obrazovkách za kapelou doprovázely atmosféru celé show, ale moje oči popravdě často stejně klouzaly k samotné kapele. Možná za to mohla i skutečnost, že část výhledu překrývala konstrukce. Škoda. V jiném prostředí by možná vynikly ještě lépe.
Jestliže se začíná novým hitem, pak by se mělo končit tím nejstarším (respektive nejznámějším). A tak na závěr zhasla světla a do tmy se ozvalo tolik očekávané: „Cut my life into pieces, this is my last resort!“ Co následovalo si zřejmě dokážete představit. Kolektivní šílenství. Tenhle konec opravdu spíše působil jako začátek sobotní párty. Na viděnou v další éře, drazí Papa Roach!
Text: Anett Foto: Kačer
