Nová deska Romance od Fontaines D.C. ukazuje, že poctivá kytarová hudba ještě neumřela (Recenze)
Dublinští Fontaines D.C. už ve světě post-punkové a kytarové hudby patří mezi provařená jména. Po úspěšné desce Skinty Fia (2022) teď přichází s dlouho očekávaným albem Romance. Otisky prstů na něm zanechal geniální producent James Ford, který v minulosti spolupracoval s kapelami světových rozměrů, jako třeba Arctic Monkeys nebo Blur. Sama kapela desku popisuje jako své zatím „nejdobrodružnější a nejinovativnější hudební dílo“. Je tomu ale opravdu tak?
Když Fontaines D.C. v dubnu oznámili, že chystají novou desku, nejeden fanoušek kytarové hudby si oddychl. Jestli totiž někdo drží starou dobrou kytarovku při životě, jsou to právě oni a jejich mladší kolegové Wunderhorse. Už s prvními teasery songu „Starburster“ a velmi výstředním stylem oblékání ale bylo jasné, že tahle dublinská partička posune svou tvorbu na jiný level. Nikdy se totiž úplně nedržela jednoho stylu. Zatímco debutový Dogrel (2019) je plný syrového post-punku, poslední deska Skinty Fia (2022) kombinuje gothic rock s elektronikou a modernějšími prvky. Vedle hudby jsou to ale upřímné a poetické texty, které z Fontaines dělají tak speciální úkaz na současné hudební scéně. Což, naštěstí, nechybí ani čerstvé novince. Ba naopak.
Romance – 37 minut a 11 písní, které jsou tak perfektně chronologicky poskládané, že by v jiném pořadí ani nedávaly smysl. A jak jinak desku odpálit, než právě stejnojmenným singlem „Romance“, který už během prvních deseti vteřin odnese posluchače do jiné dimenze. Dramatické basy, které člověk cítí až v žaludku, poukazují na atmosféru, ve které se celá deska táhne.
Na špičkový úvodní kousek, který by klidně mohl být soundtrackem sci-fi filmu, navazuje pecka „Starburster“. Tou Fontaines D.C. novou éru odstartovali a její zvuk se nedá popsat lépe, než právě žánrovým zasazením „art rock trip hop“. Kombinace všeho možného i nemožného – to Fontaines prostě umí lépe než kdo jiný. Nechybí chytlavý refrén, ve kterém zpěvák Grian Chatten lapá po dechu (jestlipak za tímto prvkem stojí James Ford, který produkoval poslední desku The Car kapely Arctic Monkeys, na které Alex Turner dělá to samé, hm?). Mezi dalšími deseti písněmi si „Starburster“ stojí jako jeden z nejsilnějších.
Se singly Fontaines i přes poměrně krátký tracklist nešetřili, a tak i třetí píseň v pořadí „Here’s The Thing“ patří mezi songy, které už jsme mohli slyšet ještě před vydáním nového alba. Její předností jsou výrazné kytary, které lehce odkazují na starší tvorbu z debutového Dogrel(u). Přesto se v žebříčku oblíbenosti mezi fanoušky prozatím řadí mezi ty slabší.
Svižnější úvodní trojici utlumí čtvrtá „Desire“. Jestli něco opravdu definuje typický zvuk Fontaines, je to právě ona. Nechybí smyčce, uchu lahodící bubny a Griannův nezaujatě znějící, skoro až gallagherovský hlas, který písničce dodává tu správnou atmosféru. To nejlepší ale přichází až poté, co se zpěvák vyvlékne z pomyslné smyčky opakování slova „desire“…
„In The Modern World“. Dost možná jedna z nejlepších písní vydaných za posledních deset let. Stejně jako úvodní „Romance“ je i tento song do filmu jako dělaný. Ostatně k tomu přispívá i zasněný, strašidelný videoklip. S kapelním kolegou Conorem Deeganem, který v refrénu zpívá andělské dvojhlasy, v něm vypráví o nástrahách moderního světa a jeho vlivu na každodenní žití. Zde ale slova nestačí, to si člověk prostě musí zažít.
Melancholickou pasáž neopouštíme, následují totiž „Bug“ a „Motorcycle Boy“. Zasněné a nostalgické kytary, zoufalé volání po minulosti a lásce – perfektní koktejl pro ty, kteří se hudbou rádi trápí. A žánrová jízda nekončí, osmá v pořadí stojí „Sundowner“, která jako by z pera kapely Slowdive vypadla. Ani shoegaze není dublinským rodákům cizí, a i když v tomto případě to nebyla láska na první poslech, v kontextu celé desky vlastně perfektně funguje a vnáší do ní, pro Fontaines ne úplně typický, element.
Textově na plné čáře vyhrává devítka, „Horseness Is The Whatness“. „But always. The word is not so friendly. It brings some fucking baggage. It is a word that is used for lying…“ A v pravdivých výrocích pokračuje Chatten po celé tři minuty trvání songu. Opět nechybí smyčce, dramatické basy, a celá píseň je takovým lehčím odvarem úvodní „Romance.
Čím lepším rozseknout usmutněnou pasáž než pořádnou peckou. „Death Kink“ má totiž naprosto všechno. Chytlavý refrén, emocemi naplněné vokály, a ty kytary… budu se opakovat, ale právě ty posouvají celou desku na úplně jiný level. Ne nadarmo se o Fontaines říká, že drží poctivou kytarovou hudbu ve světě synťáků při životě.
Album uzavírá typicky „cureovská“ zamilovaná „Favourite“. Ten, pro koho byl tento singl premiérovým setkání s Fontaines, bude ale ze zbytku alba zřejmě zklamán. V porovnání se zbytkem diskografie je totiž zvukově úplně odlišná, a netušit, že pochází z dílny Fontaines, zřejmě bych si ji s nimi nikdy nespojila. Edekt Roberta Smitha ale očividně funguje, protože fanoušci i hudební kritici ji zbožňují. A atmosféru převážně dramaticky znějící desky na závěr pěkně odlehčí.
Co říct, Fontaines D.C. střídají žánry jako ponožky, funguje jim to, a my to hltáme a chceme víc. Každá jejich deska zní úplně jinak, přesto se ale na každém songu nedá zapřít jejich typický rukopis. A ať to zní sebevíc klišé, pravá hudba ještě existuje, a Fontaines D.C. jsou toho důkazem.
Text: Kája
