„Všichni jsme jako lidé dospěli, ale myslím, že ten zápal a ty emoce tam pořád jsou.“ Tom Weaver o návratu Casey i mnohém dalším (Rozhovor)

V dalším z rozhovorů z letošního Rock for People jsme si popovídali s Tomem Weaverem, zpěvákem post-hardcorových Casey. Velšská emíčkem načichlá partička, která nám koncem roku 2022 udělala velkou radost svým návratem na scénu. A že se od té doby činili. Kromě nespočtu odjetých koncertů se také v lednu tohoto roku vytasili s více než vydařeným albem, které do vás zaryje nehty svou brutální upřímností a rozebírá lidskou existenci v celé její komplexnosti. O tom i mnohém dalším si s Tomem popovídala naše Šárka…

Rozhovor si opět můžete dát ve videoformě na našem YouTube nebo si jeho překlad přečíst níže.

Zdravíme na klubovní YouTube a dneska jsem tu na Rock for People s Casey. Ahoj, Tome.

Ahoj. 

Jsme moc rádi, že Tě tu máme. Díky, že sis na nás našel chvilku. A musím říct, že je skvělý Vás mít zpátky.

Děkuju moc.

Hele, je tomu nějakých 5 let, co jste v Česku hráli naposledy.

Jo.

A koukala jsem, že dneska jste stihli i prohlídku Prahy...

Přesně tak. Šli jsme do Kostela sv. Mikuláše – asi můj nejoblíbenější kostel v Evropě. Je absolutně nádherný. Plus jsem taky nadšenec do kávy a mám v Praze oblíbenou kavárnu, takže jsme se zastavili i tam. A prostě jsme se jen tak courali kolem.

Fakt? Co je to za kavárnu?

Café Ebel.

Oukej. To si musím zapsat.

Je to jen kousek od té staré věže s hodinami.

Skvělý, to je dobrej tip.

Od té doby, co jste se s Casey vrátili, jste odehráli už řadu koncertů. Každopádně já se musím ohlédnout za tím úplně prvním, tím comebackem. Takže jaký to bylo, stát zpátky na stagi po 1338 dnech (nebo aspoň tak dlouho jsi říkal, že to bylo, pokud vím)?

Určitě dost o nervy. A to vlastně ve všech ohledech. Protože, jasný, před tím, než jsme ty koncerty a to všechno kolem vůbec oznámili, jsme se dost obávali, jaká bude reakce a jestli o to lidi ještě vůbec stojí. Jestli jim na tom vůbec pořád záleží. A jak se pak ty shows jako takové blížily, tak jsme si, i přes to že se vyprodaly, pořád říkali: „Co když už to nebude ono?“ A taky: „Co když tam vylezeme a zjistíme, že už nás to vlastně nebaví?“ Víš co, prostě co když je to ne ani tak iluze, ale ten případ, kdy jde o jakousi vzpomínku, spíš než emoci. Ale jo, nakonec to bylo skvělý. Nemohli jsme si přát lepší úvodní show, než byla ta v Bristolu. A být tam zase všichni společně a hrát, přišlo mi to tam vážně fajn a přirozený.

No a ty další koncerty, co jsme tou dobou měli, byly to samé. Všechny jsme si vážně užili. A všude publikum reagovalo fakt dobře. Takže jo, mít zpátky tenhle pocit a skoro si připadat, jako by se vlastně nic nezměnilo, to nás asi hodně ujistilo v kramflecích. Protože jasně, všichni jsme jako lidé dospěli, ale myslím, že ten zápal a ty emoce tam pořád jsou.

To je skvělý. A co Ti na tom „životě v kapele“ chybělo nejvíc?

Hele, abych byl upřímný, tak asi cestování. Čímž se z toho teď teda asi trochu vykrucuju. Jasně, že si taky užívám, když se můžu potkávat s lidmi a mluvit s nimi. Takže od té doby, co zase hrajeme, se to snažím dělat co nejvíc. Ale jsou to chvíle, jako byl třeba dnešek. Prostě když se můžu podívat na místa, kam bych se normálně nedostal, znovu navštívit oblíbené památky nebo oblíbené restaurace, porozhlédnout se kolem a jednoduše být tak trochu turistou. To mě vždycky bavilo, takže myslím, že je to něco, co se teď snažím dělat mnohem víc.

A hlavně se snažím to dělat společně s celou kapelou. Takže třeba dneska jsme tak nějak objevovali Prahu pospolu, kdežto dřív bychom se asi každý rozutekl vlastním směrem. Někteří by si asi našli nějaký bar, někdo by se vydal do kavárny a já bych šel do nějakého kostela nebo tak něco. Ale teď se snažíme držet pohromadě jako jedna jednotka a dělat tyhle věci společně… Jo, to na tom mám asi nejradši.

Poslední dobou jste toho měli na práci víc než dost. Kromě spousty tourování jste také vydali Vaše třetí album How To Disappear. Kdy jste na něm začali pracovat?

Upřímně, nebylo to zas tak dlouho po tom, co jsme vydali „Great Grief“ a „Atone“. Teda takhle, myslím, že s nějakými nápady jsme si pohrávali dokonce už když jsme tyhle singly vydávali. Protože v tu chvíli jsme už tak nějak věděli, že ať už budou reakce na náš návrat jakékoliv, chceme hudbu tak jako tak dělat dál. Takže jsme si řekli: „Proč prostě nezačít psát?“ A tak jsme si vyměnili pár demíček někdy… kdy to tak mohlo být… někdy v listopadu, v prosinci dva roky nazpět. No a jakmile jsme měli ty lednové shows z cesty, tak jsme se mohli opravdu zaměřit čistě na to a soustředit všechnu naši energii na myšlenku: „Oukej, čas dotáhnout třetí album do finiše.“

Ale jo, prostě to byl takový přirozený progres od těch dvou singlů, které jsme měli napsané a nahrané. Tak nějak nás to automaticky táhlo k tomu napsat desku. A když na to pak došlo, tak už jsme prostě jen zabrali a o trochu víc se posnažili.

Ono psát comeback album určitě není nic snadného. Cítili jste se víc pod tlakem, větší tíhu očekávání? Nebo jste si naopak řekli: „Víš co, možná, že je tohle šance začít tak trochu nanovo.“?

Abych byl upřímný, tak myslím, že spíš to druhé. Rozhodně jsme spolu tohle téma probírali. Jakože: „Chceme pokračovat přesně tam, kde jsme skončili, a napsat desku, jako bychom vůbec nebyli pryč? Desku, kterou bychom jinak napsali někdy v 2019 nebo 2020… A prostě jet dál jakoby nic? A nebo chceme psát z perspektivy, kterou máme teď? A pokud to někomu bude vadit, tak prostě nějak vysvětlíme, že: ‚Hele, bylo tu čtyřleté okno, ve kterém jsme se všichni tak nějak přirozeně posunuli v životě dál a myslím, že touhle dobou bychom tak jako tak skončili u toho samého.‘“

A nakonec to rozseklo to, že jsme prostě jen chtěli napsat desku, se kterou budeme spokojení. Byli jsme nějakou dobu na vážkách, ale nakonec jsme se dostali do bodu, kdy jsme si řekli: „Nikdy se nezavděčíme všem. A nejdůležitější je, abychom přišli s produktem, se kterým jsme spokojení a můžeme ho s klidným srdcem vydat.“ A víš co, pokud se to fanouškům bude líbit, tak super. A pokud ne, tak je to taky v pohodě. Chápu to, všichni se vyvíjíme a ne všichni to s vámi dotáhnou až do konce.

Každopádně tu šlo spíš o naše vlastní očekávání, víc než cokoliv jiného. Neříkali jsme si nutně: „Panebože, co si o tom asi pomyslí fanoušci?!“ Spíš jsme prostě chtěli nahrát desku pro nás. Beztak jsme vždycky byli našimi největšími kritiky. To byl vždycky asi náš největší hnací motor, když dojde na psaní nové tvorby. Říkáme si: „Jsme s tím my sami spokojení? Jsme v pohodě s tím vydat tohle pod našimi jmény?“ Prostě se chceme za pět let kouknout zpátky za touhle deskou a říct si: „Jo, to bylo dobrý album.“ Jakože: „Jsem rád, že jsem toho mohl být součástí.“ To byl asi takový náš cíl.

Ráda bych se trochu zastavila u textové stránky toho alba, protože myslím, že je to jedna z těch věcí, co Vás vyčleňuje z davu. Ale popořadě… Mohl bys krátce shrnout hlavní myšlenku a témata na téhle desce pro ty, kteří ji třeba ještě neslyšeli?

Už jsem se z toho párkrát pokoušel vytáhnout to nejdůležitější. Nikdy mi to moc nejde… Řekl bych, že je to taková polemika nad tím, jak je všechno v životě dočasné… a věcmi jako je lidský odkaz a tak. Debata o tom, co se asi stane poté, co zemřeš – jak to budou vnímat Tvoji blízcí, jak je to ovlivní. A taky nad tím, jak se tyhle myšlenky a pocity pojí k dalším lidem, které jsem v životě poznal, a jaký dopad měla jejich smrt nebo odchod na mě osobně. A zároveň jak si myslím, že mohly ovlivnit někoho jiného, a tak dále a tak dále… A pak je tam teda taky přimíchána trocha náboženství, řekl bych.

Ono je už jen z toho, co tu popisuješ, patrné, že si v hudbě často berete na paškál dost komplexní témata. Mě třeba hrozně těší, když kapely nezvolí takový ten černobílý přístup, co se týče vyobrazování emocí, ale místo toho si všímají všech těch nuancí. Myslíš, že možná právě to pomáhá fanouškům si k Vaší hudbě vybudovat bližší vztah?

Umm… možný to je? Rozhodně je to příklad toho, že… prostě v životě je jen velmi málo věcí, co by bylo binárních, že jo? Strašně málo věcí je, jak říkáš, černobílých. A myslím, že je třeba mít dostatečnou úroveň lidské empatie a nějaké emoční inteligence, abys mohla probrat určité téma a říct si: „Víš co, možná se pletu,“ nebo prostě jen: „Možná na tom bude něco víc.“ Víc než to, co si myslím já, nebo co prostě… Vezmi si právě náboženství. Jedno z témat na tomhle albu, ke kterému jsem ale nikdy neměl příliš dobrý nebo blízký vztah. Ale chápu, že pro spoustu lidí je to pozitivní hnací síla a je to něco, co jim vlastně různými cestami pomáhá.

Ono je to celé vlastně taková rozmluva o mém životě, kde jako bych chtěl říct: „Co když se pletu a co když je tu něco víc?“ Což je pak rozvedeno dál, jakože: „A pokud tu existuje něco víc, tak proč se můj život odvíjel tak, jak se odvíjel?“ Tak nějak se o tom snažím polemizovat, i když to nutně není něco, v co bych já osobně úplně věřil. Ale jestli je to díky tomu lidem bližší? Těžko říct, protože já nikdy… Mám tendenci psát čistě z mojí perspektivy a myslím, že by pro mě bylo těžký se v tomhle ohledu postavit do pozice někoho jiného. Ale doufám, že je.

Chápu. A mám pocit, že tahle upřímnost při psaní a schopnost vyobrazit to špatné v životě a zároveň nezapomínat na naději Vám kolem kapely vystavěly komunitu se silným vztahem k Vaší hudbě. Takže, když stojíš na stagi, na druhé straně tohohle pouta, jaké to je?

Myslím, že to ve mně vždycky vyvolává velkou pokoru. Jak jsem říkal, sami jsme našimi nejostřejšími kritiky. A tím pádem se vždycky snažíme dostát našim vlastním očekáváním… A ať už pak hrajeme pro 5, 500, nebo 5000 lidí, na tom nesejde. Ne pokud půjdeme na pódium a budeme spokojení s tím, co jsme předvedli. Ne pokud jsme upřímně zapálení pro to, co děláme. To je na tom to nejdůležitější, taková ta nedílná součást. Ale když pak přijdou momenty, kdy tu energii opravdu cítíme opětovanou z davu, to je prostě… víš co, dává to tomu všemu smysl. A jako jo, jasně, že je super pocit tohle zažít, ale není to něco, s čím bychom počítali nebo…

To, jestli máme dobrý koncert, se neodvíjí od toho, jestli je dav nějak extra aktivní nebo fakt hlasitý, protože tu vždycky budou lidé, kteří dorazí, ale chtějí si to užít po svém. Nepřišli, aby byli těmi nejhlasitějšími nebo nejaktivnějšími v místnosti. Jsou tam, aby se prostě zastavili a všechno to vstřebali. A to je taky absolutně v pořádku. Je to něco, co se na stagi snažím čas od času vysvětlovat. Prostě připomenout, že si to tam můžete užít, jak jen vám nejlépe vyhovuje. Nebudu na nikoho řvát a říkat, že musíš moshovat, nebo musíš křičet a tak. Prostě pokud to není pro tebe, tak je to absolutně v pořádku. Ale jo, samozřejmě, že je vždycky příjemné vidět, když lidi znají slova, zpívají s námi a tak nějak mi pomáhají, když se dostanu do úzkých a tak…

Když už jsme u tourování, nedávno jste odjeli Vaši první US headline tour…

Minulé září, jo.

Jaké byly reakce?

Bylo to vážně super. Ale zas myslím, že jsme do toho šli s vážně, vážně nízkými očekáváními, protože jsme si říkali: „Je to vůbec poprvé, co hrajeme ve všech těhle městech… teda kromě Chicaga. Je to pro nás jedna velká neznámá. Co ty víš, třeba jsme tam všem u prdele. A je na nás, abychom to změnili, nebo jim aspoň dali něco, co je zaujme.“ Ale jo, ty koncerty byly fakt krásný. Opravdu jsme si to užili a potkali jsme spoustu fakt suprových lidí.

A je jasný, že když jsme tam pak v lednu byli zpět, mohli jsme spoustu z těch lidí vidět znovu, když se vrátili, aby si poslechli nás nebo samozřejmě Holding Absence… Takže jo, tahle zkušenost a vůbec možnost tam jet a hrát, to bylo zas a znovu velmi potěšující a dodalo nám to spoustu jistoty. Ale mít tam lidi, kterým to není ukradený, to je prostě nádherný.

Oukej, to je skvělý. A já se už nemůžu dočkat, až Vás dnes uslyšíme. Ale než to tu zabalíme, máš nějaký závěrečný vzkaz pro Vaše české fanoušky?

Velké díky za vaši trpělivost. Je to už sakra dlouho, co jsme tu byli. Takže jasně, že tohle je pro nás jeden z těch pár vybraných zbývajících koncertů do konce roku. Budeme si teď muset dát, pro tentokrát nucenou, pauzu. Ale doufejme, že příští rok budeme zpět, abychom tu odehráli nějakou tu vlastní show.

Tak to už se nemůžeme dočkat. Díky moc za rozhovor.

Taky moc děkuji.