The HU přivezli do SaSaZu tajemný mongolský vichr, Solence zase kupu energie (Report)
Co má společného Mongolsko a Švédsko? Sobotní večer v SaSaZu, kdy tajemní rockeři The HU spojili síly s nakažlivými electro-rockovými optimisty Solence. Přiznám se, takovou kombinaci jsem nečekala… a přesto ve finále asi potřebovala. Navíc, i když se obě formace ocitají na diametrálně odlišných koncích kytarového spektra, sdílí i další paralelu – v minulosti si za své sety v rámci Rock for People vysloužily titul nezapomenutelného letního zážitku. Tak co? Obhájily ho?
Krátce před osmou hodinou se z repráků rozeznívá „Dancing Queen” a mně už cukají koutky. Nebudu lhát, na dnešní večer jsem se těšila právě díky nečekaným openerům. Šílenství, které Solence dokázali rozpoutat v poslední den letošního Rock for People, totiž doteď zůstává jednou z mých oblíbených koncertních vzpomínek poslední doby. Nemohla jsem se ale vyhnout obavám. Co když už to nebude stejný?
Je pravda, že publiku se značně jiným složením možná rozehřátí trvalo o song či dva déle. Solence ale opět dokázali, že jsou učebnicovým příkladem toho, jak si získat lid na svou stranu. Na stage nalétají s typickou energií i humorem, při druhém songu začíná tleskat většina plnícího se klubu a před třetí „F**ck The Bad Vibes” už všichni ochotně dřepíme na zemi a čekáme na následovnou smršť headbangů. Všechno funguje, David Strääf obíhá s kytarou snad každý milimetr stage a Markus Vide předvádí za mikrofonem obdivuhodný výkon, který září hlavně na starší „Heaven”.
„Tohle je Solence show! Headbangujte, moshujte, zpívejte, tančete… mně je to jedno. Ale sakra něco dělejte!” Lid prostě uposlechl rozkazů a vyplatilo se. A mým jediným přáním je teď zažít tu pravou Solence show ve vší parádě. Tak snad se jí brzy dočkáme.
Na co jsme ale čekat nemuseli, byli The HU. Mongolští rockeři nastupují před zaplněný klub s přesností švýcarských hodinek i jedinečným zvukem. A jakmile se prostorem rozeznívá první hrdelní zpěv říznutý tím správným rockerským chraplákem, je následován dalším otřesem v podobě tleskání i ovací. Osazenstvo SaSaZu dává jasně najevo, na koho dnes dorazilo.
A ačkoliv si s texty v mongolštině hlasivky dvakrát nevyřvete, akce publika neustávala vlastně po celou tu hodinu a půl. Takže když už se zrovna netleskalo nebo neskandovalo sborové „THE HU!”, bylo to jen z důvodu strnulé fascinace. Na poměrně natěsnaném pódiu se mezitím střídala plejáda kytar (které nám naservírovaly několik povedených sólíček) i tradičních nástrojů a větrák makal přesčasy. A nefičelo to jen ve vlasech zpěváka. Celý večer byl naplněný kouzelnou atmosférou, jež na mě nejvíc dýchla asi při „The Great Chinggis Khaan”, která jako by přenesla zvedající se vichr nad Prahou i do prostor SaSaZu.
Kluci si s námi moc nepokecali, i když na nějaké to „děkuji” přeci jen došlo, a tak jsme se opravdu dočkali 90 minut téměř nerušeného proudu hudby, na kterou se pařilo od prvních řad přes bar až po postranní sedačky či schody. Oddychem pak bylo drobné zpomalení ve druhé polovině, kdy mi z těch světýlek a skupinového „whoa” až naskočila husina. Nebo jinak, abych citovala slova ze zadní třetiny sálu: „Ty p*čo, to bylo krásný.” Na druhou stranu lze chápat, že pokud někdo nebyl naladěn na tu správnou notu, mohlo by mu to chvílemi snad připadat zdlouhavé. Závěrečná skandovačka ale vypovídá o tom, že fanoušci to viděli jinak.
Shrnuto, podtrženo, živé vystoupení The HU je nejen koncert, ale především zážitek. A mě jen těší, že obě kapely tento večer dokázaly, že hranice jsou v hudbě od toho, aby se bořily.
